Problémy doby poevropské
Název
Problémy doby poevropské
Notes sur l’ere posteuropéenne.
Autor
Jan Patočka
Jazyk
fr,cs
Datum vzniku
1988
Původní médium
Identifikátor
1988/15
Typ
Text
Publikováno
Str. 359–368. Náčrt. — 2. otisk in: Péče o duši III (SS-3/PD-III), Praha 2002, str. 785–793 (v. 2002/1).
Popis
Přepis
+
Problémy doby poevropské


Několik náčrtů

I. Krystalizace po-evropského postoje v ruském myšlení

1) Byzanc - Druhý Řím, césaropapismus -…
Problémy doby poevropské


Několik náčrtů

I. Krystalizace po-evropského postoje v ruském myšlení

1) Byzanc - Druhý Řím, césaropapismus - hlava duchovní i světská totéž, tedy platonismus v ostré formě, ale bez vzdělání φύλακες a ἀρχιφύλακες, které propracováno v západní klerikatuře - universitas.
K tomu vzory východního despotismu - despotismus posvěcený: Ivan Hrozný, fobie jako vládní princip.
Petr I., Kateřina - využít Západu, ale nepoddat se mu, uzavřít se, podědit
- osvícenství, feudalismus + byrokracie - popruštění

2) 1812 repríza byzantinismu, sv. Aliance - protizápadní poslání dědictví Evropy, která odsouzena k zániku

Polsko malý Západ

Mikuláš I. a slavjanofilství - patriarchalismus, zásadně proti osvícenství, protestanství, katolictví

západnictví - křesťanství jako morální princip proti pociťovanému barbarství v alianci, despotismus - stagnace

3) 1854 - první katastrofa - nesmělá liberalizace za Alexandra II.,

Alexandr III., balkánské války, slavjanofilství a rozpoutaný šovinismus

Zmatení svědomí - Dostojevskij? Velký Inkvizitor: lidé nechtějí svobodu, nýbrž chléb a poslušnost, obojí dává římský systém: liberálně-sociální stát a Řím jako hlava - proti tomu svoboda Kristova: ruský
lid, který v sobě [nese] Krista - zde dialektika revoluční, jako u Tolstého (důsledné by bylo: ruský césaropapismus je ruskému lidu cizí).

Zpytování svědomí - Solovjev: zachránit západní církev; zachránit duchovní Evropu
Tolstoj: Vojna a mír - předalexandrovská Rus: osvícenská šlechta + lid, v něm "Kristova pravda", neprotivení se, negace - až dálný Východ, křesťanství zbuddhizované

4) 1905 - 1914 - 1917 nové rány pro šovinistické slavjanofilství: východní nebezpečí, záchrana západu jako vlastní sebevražda, velký podvig - Brestlitevsk, "válka pro nás neexistuje!", vykašlání na Evropu, jediný okamžik, kdy revoluce vskutku mohla zvítězit - Evropa mohla [Rusko] zachránit;
pokus revoluce evropské - ztroskotává
Rusko - zrušeno

5) Stalin - "socialismus v jedné zemi" - návrat k myšlenkám dědictví Evropy

* žádná Kristova pokora, ale chléb a autorita, poslušnost - ne už jako západní princip, nýbrž jako vydestilovaná esence západní civilizace, v níž západní svět předstižen - první uvědomělé dědictví;
perverze západnictví ve slavjanofilství -

* po 2. světové válce obecný princip - SSSR jako Hyperevropa - zesvětštění, ale náboženské, s magisteriem a kacířstvími, Marx + Comte! -"racionalismus" řízení ekonomiky a celého života - hyperrealismus - inženýrství duší - hypermachiavelská politika spojená s opatrností, ale důsledností při rozhodnutí - fobie jako základní princip politiky

* politické zdary: zmatek v západním světě, využití jeho porážky v Evropě a paniky v USA

* politické nezdary: nepodařilo se úplně rozvrátit Evropu, rozdělit Německo na dva národy, Východ s mohutným sebevědomím v nové podobě, hrozivější;
mravní kapitál r. 1917 obětován;
sjednocující socialistický princip přestal být 1. výlučným (Čína, evropský socialismus), 2. přesvědčivým

* hospodářské úspěchy a neúspěchy: ekonomický materialismus jako princip vyznávaný ústy, ve skutečnosti primát politiky, lépe řečeno zájmů byrokratizované strany; ekonomie válečná - válka pokračování ekonomie jinými prostředky; studená válka jako permanentní stav, diktovaný ekonomií; vyčerpání zdrojů, znečištění prostředí, demografický ústup, rozvrat duchovního života, ztráta morálního principu, důvěřování v pouhou sílu - v šovinismu, demoralizaci a předstíraném "novém životě" [je] jediné, co spojuje, jinak nedůvěra a nevíra -

*

* Dostojevskij - pravoslavné křesťanství je lék nihilismu jako sobornosť

* Stalin - jiná sobornosť, na základě Weltgeschichte = Weltgericht, zbožnění či lépe absolutizace dějin - rozklad v dnešní době - již Stalin rozklad té staré, neuvěřitelnost - proto Chruščov
tajné, tlumené, a přece doutnající vnitřní odcizení a zoufalství - zbývá jen fyzická síla - dějiny vždy přinášejí příležitost, aby zasáhl i vnějšek

* Rusko a Evropa: protiklad Západ-Východ převzat z Byzance, z jejího vztahu k západnímu křesťanství - odtud v Rusku vždy znovu tendence uzavřít se proti Západu, třeba vpustit jej po dávkách dovnitř, ale pak zpracovat v celek nového, lepšího uzavření

*

Amerika jako dědic Evropy

První amerikanizace Evropy - 15. stol., skok Evropy po bohatství světa.
Opačně: europeismus nových kolonizátorů - domorodci nejsou "lidé", boj proti nim jako proti zvířatům, zotročení Afričanů, přitom - sociální problém vyřešen, ale jen pro evropské emigranty.
Sev. Amerika: nový národ na nehistorickém podkladě, revoluce jako americký motiv (H. Arendt)1, moderní doba érou revoluce, tj. života bez prokletí vztahů pán-rab, [života] nelidského, aby mohl existovat lidský život - tento motiv zpět do Evropy:

Druhá amerikanizace Evropy od 18. stol. - éra revolucí.
Země rovnosti - nebezpečí rovnosti - Tocqueville.2
1. a 2. polovina 19. stol. - cesta na Západ, do volna, "nekonečna".
2. polovina 19. stol. - průmyslová civilizace bez historie a útlumů všeho druhu, které v Evropě [byly] působivé: církve, feudální dědictví, konflikt industrie-velkostatek atd.

Biologická filosofie, evolucionismus, empiristické pokrokářství - vrchol empirismu: pravda = úspěch, likvidace všeho náhledu, redukce na nahodilosti (Aristotelés to viděl u Démokrita).

1. a 2. válka: Evropa = 0, pokračování v evropském útoku na bohatství světa s novou intenzitou a metodami; atomický věk a věk automatizace, komputeru, informace, behaviorismu, člověk imituje mašinérii.

Třetí amerikanizace po 2. světové válce
Vliv na vědu, odstranění filosofie, konec theologie, zvrat liberalismu v politický business, zmasovění všeho života v povážlivé, průmyslově-produktivní formě; "svoboda" zlikvidována mechanismem, který vyprodukovala, mechanismem rovnosti; víra ve vypočitatelnost všeho, která produkuje chaos; "dělník" princip - dialektika bezbolestnosti; chaotizace světa jeho domněle racionálním využitím = pustošení planety v gigantické formě - první objevují "meze růstu", vnitřní kontradikce.
Konfrontace: s poevropským světem - Čína, Vietnam, Jižní Amerika - nepochopení;
s druhým dědicem - SSSR - panika.

*

Duchovní problémy "poevropeismu"
Existuje ještě nevyčerpaný moment evropského dědictví?
Nihilismus -
Co [je] tu nevyčerpatelné: starost o duši jako mravní osa, mravní nahlédnutí.
Věda a její morální základ: dopad - závaznost ve vědě.
Věda jako technika -
Amerika: věda = technika, linie Scheler - Husserl - Heidegger v pojetí techniky;
s vědou jako technikou možno zkombinovat, sloučit všecko.
Ale stagnace hrozí - studená válka - blok: ekonomie - věda - technika (k míru).
"Kvantitativní" měřítka - (Scheler: analýza "panského vědění" jako mechanismu a matematismu; Husserl: vyprázdnění formalismu a strukturalismu; Heidegger - spojení struktury a síly, Nietzsche heideggerovsky interpretovaný) - ekonomický růst jako měřítko "pokroku";
duše a pokrok; vztahujeme se nikoli již k věčnosti, nýbrž k času, budoucnosti; budoucnost a přítomnost - proto ztrácíme duši;
zapomenutost nesmrtelnosti - zapomenutí na duši, a přece "pokrok", jako náhražka náboženství, [je] možný jen tajným rekursem k duši, k jejímu rozmachu mimo bezprostředno, mimo individuum, k "transcendování";
Křesťanský mýtus o návratu do ráje sekularizován, a tím zároveň zabsolutněn, ve dvou válkách a studené [válce] se stal démonickou silou zpustošení;
nihilismus směřuje vskutku k nihil, ke katastrofě ekonomicko-demografické;
struktura [má] dvě stránky: 1) totalita (s opozicemi a jejich zákony) 2) vyprázdnění skutečnostního obsahu existence, strukturalismus a nihilismus;
konec utopie v dvojím smyslu 1) realizovatelnost 2) konec zběsilého infinitismu –
proti "principu naděje" v utopickém pojetí, proti šílenství nejen kvantitativního pokroku, ale i toho, co jej nepřímo podporuje a povzbuzuje;
přirozený svět a reflexe - metafyzika, "pravý svět" a přirozený svět - Platón nenapsal systém druhého světa;
starost o duši, nesmrtelnost, věčnost - Platón, Démokritos, Epikúros, Stoa;
člověk a kosmos - vyrovnání v kosmu, konečné postavení člověka, člověk hledající rovnováhu, vyrovnání místo zmocnění se skutečnosti - cesta k být místo mít;
zpět od 15. stol. - μετάνοια Evropy - splatit dluh Evropy světu v planetární éře;
Evropa - nahlédnutí - starost o duši v podobě mravní filosofie - metafyziky
- filosofie státu a práva - theologie a církve;
nahlédnutí a technika - skok do světa a zmocnění [se] světa - starověká skepse - zda máme nahlédnutí?
Moderní skepse k nahlédnutí samému, je to jen zkratka ovládnutí;
ale nahlédnutí je samo prvotně praktické nahlédnutí;
žádné ovládnutí není možné bez určité míry praktického nahlédnutí, bez orientačních bodů jednání, které následkem toho [jsou] vždy v poli jasnosti;
nahlédnutí ve svých kořenech - svědomí - vědomí - vědění.

*

Již v antice [je] starost o duši též spojena s věčností, která není "nesmrtelnost", stálé trvání duše, přežívání v sobě samé, nikoli v druhých: Démokritos, Epikúros - nicméně věčnost.
Platonismus [je] u konce - ve smyslu "pravého světa"; "přirozený svět" je naše pravé místo, od něhož se sice stále odrážíme konstrukcemi, ale ty mají smysl jen v něm. Ale platonismus [je] reflexe. Spojit reflektovanost s přirozeným světem, získat v něm půdu pro naši lidskou věčnost a následkem toho "božskost".
Jedinost a mnohost světů. Nauka o antinomiích: čas konečný, tepelná smrt jako jeho moment. Nadčasovost pravdy a vztah k nadčasovému v této "síle" člověka. Láska k jedinečnému a zároveň k věčnému.
Krach starých systémů - protože nedokázaly to, co Platón hlásal: sjednotit věčné a jedinečné, uspokojit touhu po věčnosti a starost o duši zároveň s objektivní pravdou o faktickém universu - nedokázaly člověka osvobodit, nýbrž zotročily [ho] naopak, nenaučily jej spojovat statečnost s duchovností.
Platón - každý neúspěšný státník vinen sám, Evropa vinna svou katastrofou.

*

II. Co se v poevropské době nezbytně odehrává

Poevropská doba není poevropská jen, protože evropská hegemonie padla, nýbrž protože je post-metafyzická.
To znamená po duchovní stránce: zdá se, že naše náboženství, křesťanství, se definitivně zhroutilo. Pokusy vybudovat křesťanství, theologii,
praxi bez metafyziky jsou dřevěné železo, je-li pravda, jak [jsem se] shora pokusil ukázat, že křesťanství není možné bez transcendentního světa, a ten bez metafyziky.
To se také po 2. válce empiricky konstatuje. Křesťanství daly nový impuls v poslední době[:] 1. zhroucení světských utopií 19. věku, 2. nepřehlednost, jakýsi světonázorový nezájem vědy, 3. praktický pokus o vyrovnání s moderním světem, 4. ekumenismus. Žádný z těchto počinů nevedl tam, kam se zdál směřovat.
1. Utopie se zhroutily, ale neudělaly místo víře, nýbrž skepsi. 2. Nezájem vědy ustupuje dnes poznání, že v určitých základních věcech [jsou] světonázorové důsledky přímo zdrcující (biologická genetika!). 3. Ve vyrovnání s moderním světem se dogma rozplývá. 4. V ekumenismu se ztrácí vyhraněnost konfesí, náboženství ztrácí charakter, ze strachu před tím se stává ekumenismus neúčinným, omezuje se na protest.
Ale i kdyby se ukázala další setrvačná tendence, kdyby trosky opět se vlekly dále, jsou církve hluboce kompromitovány svými kolizemi s politickým životem a situacemi; jsou do hloubky zpolitizovány a udržují se touto neupřímností, jsou to na jedné straně orgány opozice, která v jiné formě není dovolena, na druhé opozice, která nechce být viděna jako politická.
Hlavní důvod další existence církví tudíž 5) existence z rozpaků, protože nic jiného tu není, vše ostatní zklamalo; je tu nový útěk z tohoto světa, kterému se lidstvo odcizuje, ale bez onoho mohutného impulsu k jasnosti, k odpovědnosti, k reflexi, který charakterizoval onu starou.
Úsilí o názorové vyrovnání církví s dnešním světem jdou často falešným, tradičním směrem: usilují o novou metafyziku. Chtějí dělat vědu metafyzickou - Teilhard de Chardin ve stopách Bergsonových.
Nový "animismus": hledá se cosi za fenomény vědy, jako věda domněle hledá cosi za fenomény denního života.
Je-li možná metafyzika, pak v Kantově smyslu jako nauka předpokladů možnosti vědy, jako rozbor těch pojmů, s nimiž věda nezbytně pracuje, ohledání jejich skladby a možností variačních pásem tam, kde se dříve předpokládala jednoznačnost.
Ale Kant měl svůj dualismus, svůj rozdíl jevu a věci o sobě, a právě ten je dnes neudržitelný, právě ten po Hegelovi padl: sama metafyzika se ho vzdala. A metafyziku postavenou na hlavu pak ještě stále udržovat
jako metafyziku, jako dialektický materialismus, je počínání, jehož smysl těžko nahlédnout.
Řešení za těchto okolností nemůže přinést ani domnělá racionalita, ani mystika onoho světa, nýbrž reflexe se musí vrátit ke svému východisku, kterým je přirozený, tento svět, ale jakožto svět, a to, co je přirozenou půdou reflexe na tento svět - svědomí a oblast morálního fenoménu. Pochopit, že to není suplement, náhražka, nýbrž základ a princip.
Právě tak jako od první metafyziky je třeba získat distanci vůči druhé a jejím důsledkům zjevným i skrytým.
Svět a člověk není to, co říká věda na prvním místě. Věda [je] jen schematická struktura, a to především struktura působení. Věda ukazuje působnosti, předvídatelnosti, ani jedinečnosti, ani celek jako takový.
Monopolizace, etatizace, ideologizace vědy v dnešní době - pomocí této druhé metafyziky. Věda je hlavní moc, proto též hlavní státní moc. Není vždy důležité jen [to], co vykonává, nýbrž především [to], že její instituce všechno "vědecké" snažení kontrolují a kanalizují, aby se nic neodehrálo mimo ně, vnějškově ani vnitřně. Proto: specializace ad extremum spojená se "světonázorovým" diletantismem, nenávist k filosofii jako problematizování a stálé možnosti nepředvídatelných myšlenkových obratů. Též skeptická filosofie nebezpečná.
Tak se ukazuje dnešní gigantický nadstát nástupcem suverénního státu 19. století s jeho státní ideologií - jenže teď je věda touto ideologií. Jako přežívají církve, tak přežívá i tento stát, ve skutečnosti se mu publikum, jeho obyvatelstvo, vnitřně odcizuje stále víc. Tento proces vnitřního odcizení je výsledkem onoho přehnání, převystupňování použití vnější síly, které se projevuje ve válkách, represích, prolhanosti propagandy, pokusech vládnout na všech frontách, i [tam], kde [je] to nemožné.
Ve vědě je metafyzika všude, kde vystupují absolutní objektivní síly a entity: hmotný svět jako samostatná, zcela odlišná realita; stát jako pozemské božstvo, vyžadující bohopoctu a lidské oběti; "dějiny" a "revoluce" s týmiž nároky nehledícími na žádnou pravdivost vnitřní a vystupující s nepodmíněnými nároky na jednotlivce, národ... Všechny tyto entity jsou zahrnuty mlčky v naší soudobé vědě, jsou to její nereflektované, pseudoreflektivní komponenty, sekundárně přirozenosvětské.
Žádný stát dnes nemůže nechat pěstovat "čistou vědu", protože musí při jejím pěstování myslet na sebe, věda se mu musí vyplácet, sloužit jeho ekonomice a podpírat jeho sebedůvěru, jeho názor, že má pravdu, neopřený o reflexivní kritické zamyšlení, nýbrž o tradici a vůli k sobě. V tomto smyslu může být i pozitivismus metafyzický - opírá-li se stát o theologii a má-li [vést] pozitivismus autorizací k "víře", tj. blahovůli k církevním tradicím.






---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Problémy doby poevropské. In: Jan Patočka - repository. [cit. December 3, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1099 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1099 .
Soubory
Skeny64_Problémy_doby_poevropské.jpgSkeny v PDF 64_Problémy doby poevropské.pdf

Document Viewer