"Kult člověka" a jeho převrat v dnešní době


19. století [je] dobou kultu člověka. Ve filosofii 19. století [je] to zvlášť patrné. Hegel a Comte [jsou] největší myslitelé kultu člověka. Hegel - Bůh potřebuje člověka, člověk je uskutečnitelem myšlenky boží, oné νόησις, která je a tvoří vše. Novohegelovci [to dovedli] tak daleko, že myšlenka Boha se pak stává zbytečnou; potřebuje-li Bůh člověka k tomu, aby se uskutečnil a tím dovršil sám sebe, pak není Boha třeba, člověk se může spasit sám - křesťanská theologie je pravdivá, ale jako antropologie.
Comte - všecky podstatné pravdy církevního křesťanství jsou pravdivé, ale za předpokladu, že platí nikoli o Bohu, nýbrž o lidstvu. Katolicismus, katolicita vědy a duchovní moci.
Marx je pouze důsledek - člověk se cítí dost silným, aby svou ideu, ideu vzájemnosti lidí, uznání všech všemi, svobody a rovnosti, uskutečnil pomocí svého nového pochopení praktických, technických možností, které mu otvírá moderní produkce a revoluční re-organizace společenských vztahů.
Kult člověka spočívá v tezi, že člověk či lidstvo je s to se spasit samo. Spasitel je to, co zbožňujeme prakticky, to, od čeho očekáváme bytostnou změnu, pozvednutí života na novou úroveň, kde sen, a to podstatný sen, bez něhož člověk nemůže žít, protože jinak [je] život nesmyslný, se stane pravdou - skutečností.
Spasení - záchrana - vykoupení: vykoupení doslova: z otroctví, z područí, nedospělosti, "odcizení". Myšlenka překonání odcizení je základní myšlenkou spásy, je pouze spásou travestovanou. Od smrti, hříchu, bolesti, podřízenosti, nesvobody, ponížení...
Co se od té doby přihodilo? Prostředky, jimiž člověk mínil spasit sám sebe, prostředky smyslově-hmotného a praktického působení, se sice osvědčily, ale nikoli jako prostředky spásy, sebeuskutečnění, nýbrž vůči sebeuskutečnění [jsou] buď nedostatečné, nebo schopné nekonečné cílové osmyslitelnosti, subjektivní, kolektivně-subjektivní, jako pramen nekonečných komplikací, jako afikované negativitou, jako prostředky spásy účinnější za těchto okolností než spása, prostě jako autonomní, bezohledné, jako vlastní bytostnost, která se na lidskou spásu nijak neohlíží, nýbrž naopak člověka dokáže zapnout do svých služeb.
Universum takzvaně ovládané člověkem vzpírá se i v této podobě přijmout jho lidského cíle, lidského osmyslení.
Nejsilnější faktor této antiteleologie lidskosti [je] člověk sám, jeho fyzická povaha, jeho přízemnost, jeho otáčení kolem vlastní empirické osy, jeho glebae ascriptio.1 Je paradox, aby "hříšník" sám byl spasitelem qua hříšník. Ve chvíli, kdy se potřeba spásy, tj. zbavení této glebae ascriptio, stává akutní, ve skutečnosti spásy je již dosaženo. Tu ne me chercherais pas, si tu ne m'avais trouvé.2 Cirkulus: můžeme se spasit jen pod podmínkou, že již spaseni jsme.
Společenská podoba lidského prokletí je nemožnost realizovat lidskost jakožto 'vyšší lidskost', tzv. civilizovaný a kulturní život, jinak než na útraty člověka. "Oběť" - ale vyžadovaná, vynucená oběť je život lidí - otroctví, nevolnictví, fyzická práce jako jediný obsah života, válka, potlačování národů i ras - to vše v minulé historii nutnost, aby člověk "lidsky" žil - to pochopeno na rozhraní 18. - 19. století (politická ekonomie, historie, sociologie) - odtud též nabývá naše evropská myšlenka spasení této nové podoby: Saint-Simon, Comte, Owen, Hegel, Marx... U těchto všech myslitelů místo myšlenky oběti přichází myšlenka nové organizace, která způsobí v lidstvu organický stav, stav, kde celek a části působí harmonicky tak, že se neruší, ale podporují...
Přehlednost problémů v 19. století. Perspektiva světová dosud neotevřena, Evropa se zdá = svět. Diferenciace Evropy v národy nová, nezdá se ještě tragická. Sociální problém se vynořil v nové podobě, zdánlivě
snadno řešitelné, na tento problém se všecko převádí. Evropská myšlenka sekularizované spásy se generalizuje až ve 20. století.

*

Co je onen kult člověka v 19. století? Nic jiného než zkřížení dvou velkých tradic: křesťanské theologie - spekulativní filosofie nebo katolické systematiky na jedné straně, mechanismu moderního názoru na přírodu na druhé straně. Tento mechanismus se podřazuje teleologii theologického nazírání pod podmínkou, že se tato teleologie cele realizuje v tomto vezdejším světě, ve světě, kterým tento mechanismus vládne. Mechanismus - Diesseitigkeit;3 theologie - osmyslení. Mechanismus je záruka účinnosti; theologie je živlem osmyslení v něm. Mechanismus umožňuje, aby theologie nebyla pouhý Jenseitstraum,4 pouhé Wunschdenken.5 Umožňuje-li to, potom však také vyžaduje, aby se člověk vzdal svého Wunsch- a Jenseitsdenken.6
U Hegela [je to] zvlášť jasně patrné: v jádře jeho fenomenologie je myšlenka spasení hříšníka sebou samým, spasení hříšníka hříšníkem prostřednictvím hříchu. To je podstata dialektiky pána a raba: nenávist a boj na život a na smrt je ve skutečnosti mocnější než láska, protože pomocí nejmohutnější pružiny - úzkosti ze smrti - je zde uskutečňována vlastní podstata, duch, překonávající hranice svého soukromí, jsoucí (v aktivním smyslu) tím druhým. Ospravedlnění, spasení není oběť, nýbrž výdrž, která sestupuje do hloubky konečné vášně a na jejím dně nachází nekonečnost. Právě proto též glorifikace práce, námahy, její postavení na nejvyšší místo v hierarchii lidských činností.
Podmínkou tohoto nazírání je totální smysluplnost - nic nesmí být mimo smysluplnou pochopitelnost. Do totality smyslu jsme přímo uvězněni.
Hegel mechanismus zprostředkuje s theologickou teleologií pomocí přírodní teleologie, tj. své filosofie přírody (Naturphilosophie) jako
Idee in ihrem Anderssein.7 Přesto tato mechanická příroda je zde čímsi nezbytným - idea se musí zvnějšnit, vyjít sama ze sebe, ztratit se, má-li se najít, tj. být vskutku (an sich und für sich),8 tj. činně, sebou samou, učinit se sebou.

*

Smysl nesmyslnosti vzat tu na příliš lehkou váhu. Nesmyslné je pouze předběžně a zdánlivě nesmyslné, o sobě a pro nás, nikoli o sobě a pro sebe.
Nietzsche - pokus smysl přímo odvodit z nesmyslného jako vůle k moci.
Kierkegaard - smysl im Modus des Trotzdem,9 ve způsobu absurdity quoadnos,10 nesmysl pro nás jako smysl o sobě.
Marx, Scheler - riziko nesmyslnosti jako podmínka možnosti realizace smyslu.




1) "připoutanost k hroudě" (Pozn. vyd.)
2) "Nehledal bys mne, kdybys mne byl již nenašel." – B. Pascal, Pensées, vyd. L. Brunschwieg, Paris 1951, odd. 7, myšl. 553; srv. česky: Myšlenky, přel. A. Uhlíř, Praha 1909, str. 268. (Pozn. vyd.)
3) "co se týče 'tohoto' světa na rozdíl od 'onoho'" (Pozn. vyd.)
4) "oblast 'onoho' světa" (Pozn. vyd.)
5) "myšlení, založené na přání" (Pozn. vyd.)
6) "upínání se k 'onomu' světu" (Pozn. vyd.)
7) "idea ve svém jinobytí" (Pozn. vyd.)
8) "o sobě a pro sebe" (Pozn. vyd.)
9) "v modu 'navzdory'" (Pozn. vyd.)
10) "absurdita pokud jde o nás" (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------