Humanismus, pozitivismus, nihilismus a jejich překonání
Název
Humanismus, pozitivismus, nihilismus a jejich překonání
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
1987
Původní médium
Identifikátor
1987/22
Typ
Text
Publikováno
Str. 403–415. Náčrt. — 2. otisk in: Péče o duši III (SS-3/PD-III), Praha 2002, str. 714–731 (v. 2002/1).
Popis
Přepis
+
Humanismus, pozitivismus, nihilismus a jejich překonání


I. Antropologické údobí

Antropologické údobí - pohled na jsoucno, v němž člověk [je]…
Humanismus, pozitivismus, nihilismus a jejich překonání


I. Antropologické údobí

Antropologické údobí - pohled na jsoucno, v němž člověk [je] ta bytost, která v důsledku nesmyslnosti ostatního je jedině schopna a povolána dávat z vlastní síly a vlastní vůle jsoucnu účel, smysl, hodnotu a vše, čím diferuje jsoucno od nejsoucna.
Struktura antropologického jsoucna: objekt - subjekt. Smysl je dílo subjektu. Osmyslení teoretické i praktické - teoretické: Descartes, každý smysl teoretický je výslovný, konstruktivní smysl - tj. úmyslný, volní; teoretický smysl [je] část praktického, vůle vnáší do světa smysl.
Antropologické údobí -
a) podstatně revoluční údobí - diskontinuita.
Vyjadřuje [to] Descartes: de omnibus dubitandum, tím teprve nalezeno nové východisko, radikálně nová půda. Všecko [je] třeba zavrhnout, co nevyhovuje požadavku rekonstrukce.
b) Racionalistické údobí - ratio, nová pochopitelnost - racionalismus ve smyslu abstraktní ratio (ale totální intellectus Hegelův to nepřekonal);
c) subjektivistické údobí: smysl, hodnota, pravda, krása jsou jen subjektivní fenomén, nemají s vnitřní povahou věcí nic společného, jsou to nejvýše její projekce na ryze soukromě-lidskou úroveň jistých schopností a možností člověka.

*

Člověk [je] v důsledku moderní vědotechniky nejdvojsmyslnější bytost: protože [je] sebevědomý, odlišuje se sám od všeho a [je] vyšší než všecek ostatní svět; neboť [je] uživatel - pán a vlastník přírody; zároveň
však právě proto, měřeno na tomto nároku, jeho skutečný stav [je] nedostatečný a nedůstojný. Myšlenka "pána a vlastníka" – její křesťanský pramen. Dokud [je] s tímto pramenem ve spojení, není tak naléhavá: pán a vlastník, pokud jeho pán chce a dovolí, v rámci božího řádu. Od proniknutí vědotechniky vědomí přelomu.
Francouzská revoluce, průmyslová revoluce. Sekulární význam revolucí, které [jsou] jen důsledkem největší [revoluce] – vzniku vědotechniky.
Humanistická éra - [je zaměřena] proti theologii a metafyzice, která [je] v ní obsažena. Ale sama [je] metafyzická, jenže s metafyzikou moderní přírodovědy a dějin, "pozitivní" metafyzikou.
Ostřízlivění z revoluce.
Pozitivismus: úzká cesta mezi revolucí společenskou a filosofickou. Rozpojit obojí. Celkové řešení filosofické, zákon tří stadií. Metafyzika = 0, věda na její místo, bude novou autoritou, to umožní revoluci proměnit v restauraci, pohyb v klid. Pesimismus vůči "člověku". Něco nad člověkem nutné - ale jak to pozitivně vydupat? Logika fakta, jemuž pozitivismus jedině věří: jedině minulost je normou dějin. Nic nového pod sluncem. Nil admirari, nihil sperare.1 Filosofie odoperována destrukcí metafyziky, nadzkušenostního výkladu.2

*

Ad vocem pozitivismus. Pozitivismus [je] od počátku relativismus: jak s tím sloučit myšlenku, že pojímá vědu metafyzicky? Pozitivismus [je] přece senzualismus: zákony přírody nejsou zákony "věcí samých", nýbrž spojů mezi počitky, subjektivními nebo neutrálními "elementy" (Mach).1 "Tout est relatif, voilà le seul principe absolu" (Comte).2 - Relativismus pozitivismu nevadí jeho víře, že ve vědě máme před sebou obraz skutečnosti samé; ovšem obraz vztahový.
Relativismus pozitivismu [je] jen skeptický rozpor jeho ontologie. Ostatně vztahy, zákony, vše, co je formulovatelné a vypočítatelné, nabývají v jeho koncepci větší "ontologické" důležitosti než nositelé a kvality. Právě s pozitivismem se uskutečňuje přesun od substance k "funkci", být znamená patřit do vztahové souvislosti, vlastní vnitřní povaha a obsah věci se stává irelevantním, forma vítězí naprosto nad obsahem. Postupné zvnějškovění, zabstraktnění, vyprázdnění jsoucna - nihilismus - ruku v ruce s mocí a účinností.
Pozitivismus existuje všude a nestačí si nikde. Existuje všude - na nejrůznějším světonázorovém podkladě: v Číně, Sovětském svazu, Spojených státech i v Evropě. Nestačí si nikde: jakožto konzervatismus fakta předpokládá vytvořenou faktickou situaci (člověka, společnosti), která musí pocházet odjinud. Evropský a americký pozitivismus má tuto základnu od liberalismu, tj. radikálního racionalismu sekularizované, ale na křesťanském základě vypěstované osobnosti, která se na světě zařizuje po svém; evropský východ má tuto základnu od marxistické revoluční ideologie.
Pěkně tento ráz pozitivismu ilustruje již Comtova "pozitivní politika" - protestuje proti revoluční metafyzice, chce novou autoritu, vědecké papežství, ale reální společenský řád pojímá v rámci liberálně-restauračních pořádků.
Comtova doktrína by mohla být ostatně dobrým příkladem toho, co Gogarten a po něm C. F. Weizsäcker nazývají sekularizovaným křesťanstvím - věda pak křesťanská hereze (dekapitovaná, depersonalizovaná
víra v transcendentní moc, kterou možno získávat k vlastním službám specializovaným konáním, obstarávaným "zasvěcenou" elitou), a právě to umožňuje pak i pozitivistický hokus pokus s "novou autoritou".
Ale v tom [je] pozitivismus Comtův vlastně nedůsledný. Pozitivismus je vlastně pouhá racionalizace a odkouzlování. Je to strhávání masek, desilusionismus. Slibuje mnoho za cenu nihil sperare. Mnoho se odehrává, ale nic se neděje. Čím všemohoucnější technika, tím [je] jasnější, že událost není možná.
Pozitivismus bojuje proti iluzím, ale bez důvěry, že tím rozřeší problém: rozpor, dvojitost moderního člověka - který se dostal do okruhu velkých sil a jejich problémů, ale nedovede říci, zda jej toto bohatství sil obohacuje nebo ochuzuje, zda je s ním nebo proti němu. Pozitivismus pracuje nakonec, aby pracoval, zaměstnává se, aby zaměstnával. Nenávidí hlavně všecko to, co mu připomíná záhadu, vlastní hádanku. Hledí ji proto sprovodit ze světa "přesností", úvahami o dokonalém jazyce, v němž se o problému nedá mluvit, atd. Je to lhostejná filosofie, která vytváří lhostejný svět, který opět vytváří lhostejné, životu odcizené a vnitřně mrtvé lidi; když je však připravila o všecko, co tvoří zájem na životě, volá na ně pod rouškou morálky veřejnou moc, která sice naposledy není nic než orgánem téhož racionalistického mechanismu, ale je odhodlána ke kterémukoli pseudoracionálnímu bludu, aby měla záminku k dalšímu fungování svého prázdného mechanismu. Veřejná moc musí čelit vnitřnímu odumírání nihilismu právě tak jako revoltě těch, kteří chtí věřit a doufat. Projevuje se tak orgánem téže démonie, která je základem moderní ratio: podstata věcí nás uvěznila do žentouru síly, který nás připravuje o vlastní lidskost. Naše poznávání nás ochuzuje tou měrou, jak se stává přesnější a účinnější. Naše činnost nás samotné vysává tou měrou, kterou se snažíme o její maximální organizaci, jednotu a koncentraci.

*

Pozitivismus (naturalismus, objektivismus) - moderní racionalismus, který zrozpačitěl. Vyprázdnění jsoucna, postrádajícího veškerého smyslu, a výklad světa od tohoto nesmyslného - skeptický kruh pozitivismu.
Začato v rámci křesťanství s jeho pojetím přírody - ryzí objektivity, určené k služebnosti člověka. Tento sekulární porod však vyžaduje smrt matky: metafyziky jako theologie.

*

Kladný antropocentrismus (Feuerbach, Marx) [je] praktickým doplňkem pozitivistického zklamání. Svět [je] nesmyslný, ale člověk mu smysl může a musí dát tím, že zruší své vlastní odcizení, k němuž dochází v dějinách. Návrat z odcizení ovšem předpokládá vědotechnický instrument, a tedy i jeho ontologii. (Jak, z čeho se bude interpretovat člověk, který má být klíčem k veškerenstvu? Sám ze sebe? Ale co je člověk? Kruh: člověk = svět, kde je ono autonomní, co by mohlo vyvážit převahu světa? Věda = objektivita; praxe - praxe vůči přírodě, zaměřená na ovládání a tedy nakonec nezbytně poplatná objektivitě.)
〈Revoluce - svátek v mytickém smyslu (návrat počátku) kombinovaný s technikou nihilismu. Tato dvojsmyslnost revoluční antropologie - bohočlověctví a nihilismus v jednotě - charakteristický rozpor revolučního života: svátek, z něhož se klube na všední den, ale nelidský mechanismus; naprostý voluntarismus se zaměňuje, protože ztotožňuje s objektivitou; stálé mísení fantastiky s banalitou. Není již možno vidět, co je pravda v objektivním smyslu, poněvadž se do ní bezprostředně mísí lidský element.〉

*

Kladný antropocentrismus
1. vychází z lidské praxe, nikoli z výkladu přírody, proto člověk v něm [je] východiskem, a s člověkem pochopitelné vztahy;
2. pochopitelnost v sobě obsahuje celkovost i účelnost, proto [je] člověk s to dát světu cíl i dějinám rys uzavřeného cyklu;
3. pochopitelné vztahy jsou společenské vztahy, které lze sice objektivovat myšlenkou, ale jež nikdy nejsou doopravdy objekt; objektivita těchto vztahů je pseudo-objektivita, pochopit tuto pseudoobjektivitu znamená zároveň ji zrušit (dvojí objektivita: objektivnost ve smyslu obecně přístupného a objektivnost ve smyslu bytí objektem, tj. ne-pochopitelným nebo jen kvazi-pochopitelným jsoucnem);
4. zbývající problém: jaký vztah lidského a ne-lidského v celku světa? Buď všecko lidské - potom příroda přírodovědy pouhá abstrakce; ale proč se potom člověk identifikuje s prací? Tj. s objektivací, s přechodem mimo sebe? Proč člověk nemá centrum v sobě? Nebo je antropologie podložena naturalismem - objektivismem ve smyslu
2. - pozitivismem, pak má nepřítele sama v sobě, pak musí být výsledkem pozitivistická skepse.
V obou případech však člověk nutně přechází mimo sebe, je přetvořením vnějšího vzdorného světa ve smyslový konzum, a tento konzum (biologická potřeba, smyslový chtíč) je pouto, jímž objektivita v 1. smyslu váže člověka a drží jej pod sebou.
Antropologismus, antropocentrismus nutně brání marxismu, aby definoval vztah mezi pochopitelnou a ne-pochopitelnou oblastí, mezi přírodou a dějinami - společností - subjektivitou.
Impuls k planetárnímu, universálnímu člověku - zároveň lidská služebnost technicko-mocenské akumulaci. Nikoli člověk pánem jsoucna, nýbrž moc [je] pánem, který používá člověka, a to již nikoli nadsvětským, nýbrž ryze světovým pánem.

*

Nietzsche - vůle k moci (tj. překonávání, transcendování daného) jako podstata jsoucna, proto též nepostačí člověka vrátit sobě, nýbrž nutno jej překonat. Rozpory antropologického údobí (ratio a skepse, přírodnost a smyslodajství, člověk jako jediný smyslodaj a přitom sám vedoucí život absurdní a rozporuplný) nelze řešit návratem člověka k sobě, zrušením odcizení, nýbrž zrušením člověka; zrušit člověka znamená překonat; překonat znamená zrušit to statické, hotové, dané v něm; člověk jako daná realita, jako osmyslující (ideový) doplněk nesmyslnému světu - musí být překonán - a překonán bude, když překonávání bude pochopeno jako sama podstata jsoucna. Překonávání, přemáhání však ruší objektivní i subjektivní jsoucno. V něm je možno jsoucímu dát smysl, tj. vnitřní pochopitelnost, aniž se jakkoli vnějškově doplňuje nebo fantasticky interpretuje (z nejsoucího). Transcendence mimo svět přejde v transcendenci ve světě.
Nietzsche naznačuje, že překonání člověka jako doplňku je nutné, ale překonává jej skutečně? Křesťanský původ nadčlověctví (Benz).3 Voluntarismus: reální zmocnění, objektivita měřítkem smyslu. Vůle k moci jako pouhé moci je však pravým opakem smyslu: je pustošení.

*

Ontologické pozadí antropologického údobí: abstrakce hotového, zajištěného, tím dokonale zpředmětněného jsoucna. Mít něco jistého úplně spolehlivého, disponovatelného, a na tom potom stavět. Descartova
metodická myšlenka. Kartesiánské jsoucno: metodicky zvládnuté. Fundamentum inconcussum, subjekt; na tomto fundamentu se pak staví to, co subjekt takto zajištěný může výslovně zodpovídat. Tj. žádný daný smysl se neakceptuje (neexistuje), nýbrž jsoucno aktivně konstruuje (v matematice) a promítá (v empirických vědách).
Heidegger: doba obrazu světa.4 Obraz je potom možný, poněvadž jsoucno "přehledné" - ex definitione. Pře-hledné. Je možno je pře-hlédnout, ob-hlédnout, nemá žádné pozadí, pokud se dává, dává se celé. V tom, co se dává, nejsou žádná (než provizorní) temná intersticia. Poznávání je jednoznačné budování, rozšiřování přehledu. Cesta poznání může být svízelná, složitá; ale není to oklika, je to přímá cesta. V tom implicite myšlenka pokroku a zdokonalitelnosti.
K obrazu patří: obraz sám je jsoucno, které nezasahuje do zobrazovaného. Je lhostejný vůči zobrazovanému, zobrazované vůči němu. Mezi zobrazeným a obrazem je vnější vztah. Galilei: primární - sekundární kvality; Descartes: res extensa - res cogitans.
Kant prohlédl abstrakci. Viděl, že jsoucno přírodní vědy je nikoli recipované, nýbrž konstruované jsoucno. Nerozlišil však v rámci zkušenosti mezi recipovaným a konstruovaným; již smyslové je mu konstruované, nerozlišuje různé stupně a způsoby konstrukce; jako nekonstruované zbývá jen radikální abstrakce Ding an sich. Ding an sich se však opět interpretuje doplňkově: příroda zůstává nesmyslnou, smysluplné je transcendentní, mimo ni. Důležité však: konstruování má nutnou mez, je nutně odkázáno na dané jsoucno. Příroda je Sinngebung des Sinnlosen3; pravý smysl je v etičnu, v transcendenci svobody; relativní, nepravý, ryze subjektivní smysl v estetičnu. Veškeré náznaky smyslu (ideové bytí) poukazují mimo smyslovou realitu k transcendentnu. Kant je největší = nejopravdovější filosof antropologického údobí, ten, jenž jeho ontologické předpoklady učinil zřejmými, explicitními. Ale domníval se, že to nejsou předpoklady jeho údobí, nýbrž člověka a lidského rozumu vůbec.
Pokantovský idealismus pochopil Kanta jako legitimaci pozitivismu, a proto jej odhodil. Pochopitelnost chtěl opět vztáhnout na celek jsoucna a učinit ji transcendentně-imanentní, přesahující i obsahující svět. Učinil lidský rozum obrazem a asymptotou božského. K tomu použil ne-racionálního, proti-lehlého, trans-cendentního jako odrazového
můstku: není to radikální ne k pochopitelnosti a rozumu (Kant), nýbrž je to ne jako jeho součást. Tím se rozum stává sám věcí o sobě. Dialektika jako radikální osmyslení a zároveň radikální metodismus - spojení antiky s modernou, Descarta s Platónem, idea jako podstata jsoucího, zároveň jako radikální konstruovatelnost.
Veliké objevy dialektiky: kruh porozumění, celistvost historického chápání, dialektická struktura času, zrušení principu sporu nebo aspoň vyloučení třetího v časové existenci, která uvědomováním situace ji mění - dialektická struktura reflexe. Ale dialektika Hegelova (i Marxova) je veskrze dialektika dosažené totality nebo totality, které se dosahuje. V tom smyslu pozitivní dialektika. Je opět dosaženo osmyslení celého světa, člověk může být ve světě doma. Ale není ho dosaženo skutečně, nýbrž jen abstraktně - spekulativně: "oživení" je pouze v myšlence, lidský základní rozpor zůstává. Hegel je rovněž část "doby obrazu světa". Rozpor, že člověk je nejvyšším, ale de facto nejbídnějším, rozpor, který se pokouší řešit Marx i Kierkegaard, oba jistou reformou dialektiky.
Marx: prodloužit spekulativní dialektiku praxí, amputovat o theologii.
Kierkegaard: z dialektiky syntézy, dosaženého celku, [učinit] dialektiku existence, tj. nerozřešeného rozporu, rozporu, který není řešitelný imanentní zákonitostí.
Kierkegaard objevuje smysluplnost existence, její nutnou spojitost s mezí vší konstruovatelnosti jsoucna. Vrací se však k doplňkové verzi: smysl je v radikální transcendenci.
Marx zůstává v imanenci, ale rozpor dvojí objektivity jej žene k odlidštěnému humanismu, k nesmířenosti pozitivistické a dialektické komponenty jeho revolucionismu.
Reální moc má vědění ovládající, metodické - to [je] síla pozitivismu. Jeho slabost je jeho vnitřní rozpor, skepse. Pozitivismus nevyloží sebe, ovládající vědění, protože by musil odvyložit smysl. Vyložit (a odvyložit) však smysl předpokládá. Přesto [je] pozitivismus stále rostoucí síla: ovládající vědění je leitmotiv světové revoluce. Tato revoluce je však nihilistická pro svůj vnitřní rozpor. Pozitivismus jde rezignovaně ze jejím osudem, který eklekticky koriguje. Revolucionismus svým optimismem urychluje tento osud.
Zdánlivě dialektika restauruje smysluplnost. Ale ve skutečnosti připouští toliko jeden její druh: abstraktní, metodickou, ideovou, zpředmětněnou
smysluplnost. Proto je dialektika komplement nihilismu, nikoli jeho skutečné vyvrácení. V tomto světě, v rámci přírody objevuje početné stopy metodicky konstruovatelného smyslu a vykládá je z hlediska absolutna, pro které má tento svět smysl vůbec. Ale nedovede objevit nutný přechod od imanence k tomuto absolutnu.
Syntetická dialektika i pozitivismus mají proto společný předpoklad: metodismus, objektivismus. Pozitivismus umrtvuje přírodu, dialektika dějiny, ne tak tím, že obojí hledí ovládnout, jako tím, že v ovládání spatřují veškerý smysl: všecek ostatní smysl a význam je amputován, neviděn, zatlačován, ignorován, zamítán, proklínán.
Ovládání není samo o sobě princip zla. Je nutné a musí pokračovat. Ale jakožto princip všeho smyslu se staví proti němu, stává se rakovinou, která žije proti životu, která sebe samu ničí tím, že se rozrůstá.
Dnes všecky předpoklady metodického údobí, antropologismu, jsou opět v proudu, otřeseny. Je nutno:
1. ukázat, že krize smyslu vrcholí v současném otřesení základů ovládajícího vědění (které není nikdy hotové a nestojí na žádném fundamentum inconcussum) a dialektiky jako syntetického vědění;
2. provést revizi antropologického pojmu smyslu jako ryze předmětného a abstraktního smyslu, "ideje", "pojmu", "logična" atd.;
3. rozvrhnout novou myšlenku přírody a vztahu ovladatelného a neovladatelného v ní;
4. rozvrhnout v souvislosti s tím novou teorii estetična jako ne pouze subjektivní hry a nezávazné "estetické kultury" - teorie krásy jakožto pravdy; revidovat tradovaný pojem pravdy a tradovaný pojem řeči, jazyka;
5. rozvrhnout teorii dějinného smyslu, který se neredukuje na objektivaci člověka, tj. na myšlenku práce, moci, boje, nýbrž je seskupen kolem budování domova na tomto světě.

II. Vědotechnika a otázky nadcivilizace

Vědotechnika od Galileiho: zvládnutí pohybu, předvídání, tím ovládnutí síly. Člověk má dojem, že je maître et possesseur de la nature4 - úskok rozumu - či úskok v rozumu?
Dva výklady moderní přírodovědy:
1. přírodní věda = pravá skutečnost = pozitivismus
2. přírodní věda = Erscheinung von der Erscheinung - Kant (opus postumum)5
"Der Übergang von der Welt der unmittelbaren Anschauung zur physikalischen Welt ist nach Kant nicht mehr der Übergang von der Erscheinung zum Ding an sich, sondern der Übergang von der Erscheinung zur Erscheinung von der Erscheinung. [...] Intersubjektivität des Objekts der Physik beruht nun nach Kant [...] nicht auf einer Verminderung des subjektiven Anteils, sondern paradoxerweise gerade auf seiner Vermehrung. Das Intersubjektive ist noch subjektiver als das Individuell-Subjektive, - das ist Kants grosse und weittragende Entdeckung."6
"De facto finden wir immer schon eine gedeutete Welt und Dinge in ihr vor. Wir machen sie nicht erst. Aber der Mensch ist im Gegensatz zum Tier nicht auf die vorgefundene Deutung festgelegt. Der Mensch kann die von ihm vorgefundene Bedeutung mehr oder weniger weitgehend abbauen und im freien Deuten eine neue Deutung versuchen. So etwas geschah im grossen Stil im Übergang vom Mythos zur Physik und beim Übergang von der vorparmenideischen zur nachparmenideischen Physik. Der limes des Abbaus, bis zu dem wir de facto nie zurückgehen können, der aber als eine letzte Grenze gedacht werden muss, ist das noch ungedeutete gegebene Mannigfaltige der Sinne. Dies Gegebene bestimmen wir durch Begriffe. Begriffe dienen nach Kant zur Regel. Tür = Regel, wie etwas aussehen kann und muss, um Tür zu sein."7
Begriffsarbeit auf vielerlei Art möglich, Kant aber dachte: nur auf eine Weise.8
Konstruktion der intersubjektiven Natur. Prinzipien der Konstruktion - a priori. Daß Erfahrung möglich ist, "etwas ganz Zufälliges". Synthetische Urteile a priori - der Natur vorgeschriebene Gesetze. Wir deuten die unmittelbaren Erscheinungen der Sinne als zusammenwirken des affizierenden Objekts mit der besonderen Organisation des wahrnehmenden Menschen.9
P. Jordan:10 bez kauzalistického předpokladu - nikdy jistota, zda původ fenoménu v předmětu nebo v reagování našeho pozorovacího nástroje.
Odstavení kauzality způsobilo stagnaci fyziky od Platóna-Aristotela.11
Euklidovská geometrie spojena rovněž s původním způsobem konstrukce intersubjektivity: "...denn bevor man noch irgend ein Naturgesetz gefunden hat, hat man keine Möglichkeit, im Raum irgendeinen
Punkt oder irgendeine Distanz vor anderen auszuzeichnen."12 Není jisto, že se takto dojde vskutku k cíli. "Sondern es ist nicht mehr festzustellen als dies, daß mit dem Verzicht auf lückenlose Kausalität auch die Objektivierbarkeit hinfällig wird".13
"Wie weit wir mit diesem Verfahren kommen, dass können wir a priori nicht wissen und das brauchen wir auch nicht zu wissen. Offenbar zeigen die Erfahrungen der Quantenphysik bereits eine Grenze dieses Verfahrens an. Indem die Quantenphysik ihre Experimente gemäß dem oben erörterten Verfahren zur Gewinnung von intersubjektiven Objekten deutet, gelangt sie zu dem Dualismus von Welle und Korpuskel, der sich auf dem Boden dieses Verfahrens nicht mehr versöhnen lässt. D. h. sie erhält Objektivitätsfragmente, welche sie nach dem alten Konstruktionsverfahren nicht mehr zu einer objektiven Welt zusammenfügen kann, sondern deren Zusammenhang sie nur noch als einen abstrakten Formalismus zu beherrschen vermag. Da es nun aber a priori notwendig ist, mit der Stufe der 'klassischen' Konstruktion zu beginnen, und empirisch unmöglich ist, die Physik auf dieser Stufe zu vollenden, so sind alle Versuche zu einer Wiederherstellung einer einstufigen Physik, die "realistisch" interpretiert werden könnte, zum Scheitern verurteilt.
Weder die erste Stufe (Objektivitätsfragmente) noch die zweite (abstrakter Formalismus) sind Enthüllungen des Ansichseienden. Beide bleiben Konstruktionen."14
*

Akauzální myšlení - nesmí vést k pseudokauzalitě - např. finální kauzalita, tj. kauzalita staré metafyziky - to [je] jen pseudoobjektivita.
Náběhy k akauzálnímu myšlení v přítomnosti: sub specie významu. Fenomenologie a redukce: redukce je v podstatě vyřazení naturalistického předpokladu, teze samostatného vnějšku jakožto kauzálně působícího - v podstatě totéž co Kant.15
Dva druhy vědění - vědění pochopitelných vztahů a vědění fakt.
Fakta možno ovšem shrnovat, zobecňovat, uvádět ve vztahy, ale zůstává u nich stále otázka, proč tak a nejinak; nikdy nejsme ve věci, v jejím jádře a podstatě, nýbrž mimo ni, díváme se na ni zvenčí, vztahy jsou zde vnějšími vztahy. Necelost poznání fakt je podstatná. Uhadování je povaha poznání fakt; uhodnout, jaká pochopitelná struktura může se s fakty (pokud jsou známa) ztotožňovat, tj. na ně zvenčí aplikovat.
Vědění pochopitelných vztahů
1. abstraktních a) objektivních
b) subjektivních
2. konkrétních - korelativních

(1) Abstraktní
a) objektivní pochopitelné vztahy (v logice, matematice) jsou opřeny o pravidla, pomocí kterých konstruujeme jednotky přesného významu a stavby z nich; na základě těchto konstrukcí jsme s to konstatovat jiné jednotky, soubory a vztahy než ty, od nichž jsme vyšli.
Abstraktní pochopitelné vztahy jsou systémové vztahy. Běží v nich o způsob sestrojení celku. Nejsou sestaveny z prvků, které by byly jakési atomy pochopitelnosti. Pochopení tu nejde vždy a nutně od principů k závěrům, takže by principy byly vždy a nutně evidentnější než závěry, poněvadž mezi obojím může být vztah reciprocity.

b) Subjektivní pochopitelné vztahy jsou obsaženy všude v našem prožívání, pakliže na ně pohlížíme zevnitř jako na vzájemnost soupatřičných momentů. Zde není vědění konstatováním juxtapozice, koexistence a posloupnosti, nýbrž zažitím, prožitím vzájemné soupatřičnosti, vzájemných poukazů, vzájemného předpokládání.
Protože běží o vnitřní vztahy, jsou v tomto smyslu nutné. Nikoli že by byla jejich existence nutná, nejsou ἐχ ἀνάνκης ὄν – neběží o nutnost v protikladu k možnosti a pouhé skutečnosti, neběží o nutnost modální, nýbrž o nutnost esenciální.

c) Pochopitelné vztahy v oblasti "inkarnace": tělesnost, pohyb; "osobní" struktura okolí, v ní tkvící prostorové vztahy; čas tendující, nehomogenní, biologický;

d) pochopitelné vztahy subjektivní, intencionalita v nejširším smyslu slova, výslovné vztahování na objekt, aktová i horizontová intencionalita;

e) transcendentální oblast umožnění vztahu k předmětu;

f) existenciální vztahy (boj o vlastní bytostný vztah k sobě, ke konci, k druhým ...);

g) dialektické vztahy, zvláště též v oblasti "objektivního ducha";

h) pochopení historických situací, produktů lidského ducha, oblast "hermeneutiky";

i) ontologické vztahy.

Právě uvedený seznam nemá být inventářem pochopitelností, které mohou být jednoduše konstatovány v různých oblastech. Je to spíše seznam oborů, v nichž se hovoří o pochopitelnostech, o vnitřních souvislostech, přičemž zůstává neurčité, zdali v témže smyslu a jaký je poměr těchto různých oborů.
Již rozdíl abstraktních a konkrétních pochopitelných vztahů vzbuzuje určitou pochybnost. Je-li možná "abstraktní" pochopitelnost na základě určitých pravidel, předem připuštěných schémat, nebudou tzv. konkrétní pochopitelnosti také pouze schématy poněkud jiného, méně rigorózního typu? Nejsou to rovněž interpretační skici, jenže v mnoha bodech dosud neurčité?
Tento dojem se zvyšuje ještě tím, že na rozdíl od toho, co bychom očekávali při teorii apodiktické evidence těchto vztahů, jak ji zastávali Husserl i jeho bezprostřední předchůdci (Brentano) a žáci, mění se obraz tohoto "bezprostředně konstatovaného" spolu se schématem, s nímž se k němu přistoupí. Schéma pak hraje úlohu hypotézy, kterou aplikujeme na jistá data. Hypotéza by sama byla zase libovolná, nebyla by 'a priori', jako Husserlovo Wesen - leda relativně, ale relativitou by nám nebylo pomoženo, relativní rozdíl mezi konstatováním fakt a pochopením vztahů právě neměl být.
Avšak důležité je, že schémata, která nazýváme pochopitelná, nejsou schémata o zkušenosti, nýbrž že to je zkušenost sama. Zkušenost sama schematizuje, obsahuje poukazy na určitou souvislost, celistvost, systémovost. To však znamená, že pochopitelnost sem vskutku nevnášíme zvnějšku, nýbrž že je v ní, že zkušenost je pochopitelnost, ovšem ne hotová, nýbrž tvořící se pochopitelnost.
Právě že zkušenost je pochopitelná, že není nahodilé juxtaponování prvků, které jsou si vnější, je též pochopitelný krach britského empirismu a všech jeho doplňků. Neboť kdyby schémata byla vždy schématy o zkušenosti, nikoli zkušeností samou, nezbytně bychom museli nějakou metodou, rozlišující přesně schéma a to, co schematizuje, dojít k nějakým posledním konstatovaným elementům, jak je britský empirismus vždy se samozřejmostí předpokládal.

*

Husserl chtěl veškeré pochopitelné vztahy vyčerpat a zakotvit v absolutnu. Na mysli mu tanula "filosofie jako přísná věda", která se nezastavuje u kantovské otázky "jak je zkušenost možná" a "jak jsou možné syntetické soudy a priori, o které se zkušenostní pravdy opírají", poněvadž všecky takové syntetické soudy a jejich soustavy (čistá matematika, čistá přírodověda) nejsou samy dostatečně odůvodněny, nýbrž dogmaticky přijaty. Jde proto od Kanta zpátky k Descartovi, k Descartovu cogito, které vykládá nově.
Intencionalita, metoda explikace intencionálních implikací, korelativnost noese a noematu je totéž. Přesto zůstává problém, zdali korelativnost znamená úplnou originalitu komponent nebo jen originalitu celkové struktury. Kdyby platilo první, jak potom pochopit to interpretační přehmátnutí, jakým je např. Husserlova teorie vnímání hmotného, smyslově daného předmětu?
Ale intencionalita sama 1. [je] orientována na předmětu, 2. i nepředmětné dává předmětně. Otázka, zda není intencionalitou již předpokládáno nějaké základnější pochopení, právě pochopení o předmětnosti jsoucna, místo aby jí bylo teprve vytvářeno. Předmětnost je jen jedna z dimenzí času; přítomnost; ostatní dvě dimenze jsou ne-předmětné, ale minulost schopná zpředmětnění, poněvadž minulé již bylo přítomné, a tato minulá přítomnost je čímsi trvale disponovatelným; budoucnost není schopna zpředmětnění, nýbrž jen anticipace, tj. intencionálního zacílení prostřednictvím přítomného nebo zpřítomněného. Přítomnost se zpřítomněním jsou dimenze konstituce předmětnosti, poněvadž to je dimenze daného; pokud vyšetřujeme konstituci, a to je vždy fundace, jednota ve vydržené mnohosti, syntéza, pohybujeme se vždy na půdě rovnice jsoucno = objekt.
Časovost jako původní horizont porozumění bytí tedy prolamuje myšlenku konstituce, založenou na intencionálních implikacích, dvojím směrem:
1. k původní praxis člověka v přirozeném světě,
2. k historickému rozhodování o životních celcích individuálních i nadindividuálních.
Husserl si zakotvenost teorie v životním světě uvědomoval stále živěji a pokusil se o konstituci vědy (jednak v Erfahrung und Urteil, jednak
v Krisis). Zde je tedy podbudování těch otázek, po nichž teprve přichází kantovská otázka po konstruktivních principech vědy, po jejím vztahu k předmětu, tam teprve navazují problémy, které rozviřuje Bröcker: tzv. objektivní příroda je inter-subjektivní konstrukce na podkladě kategorie kauzality.

*

Jak dnes? Nejen Bröckerova krize fyziky (krize intersubjektivity), nýbrž též zároveň s tím ztroskotání mechanismu a jeho nahražení organismickým schématem, které není sumativní, strukturální a reaktivní, nýbrž "celkové", dynamické a aktivní (Bertalanffy).5 Organismická syntéza je úmyslem neméně objektivistická než mechanismus. Ale tím, že do základů dává vzájemné působení elementů a jejich vztahy, přicházejí sem elementy neurčitosti na elementární úrovni a elementy neurčitosti na vrcholných úrovních, kde vůbec "elementy" vyčíslit a jejich vztahy přehlédnout jednou provždy - nelze. Dále vztahy, které se zde vyskytují, nejsou vždy pouze vztahy vzájemné fundace, korelace a kompatibility, nýbrž rovněž vztahy zatlačování za vzájemného spojení - "dialektické" vztahy jako "Drehtürprinzip".16 Čím vyšší bytost, tím se tento princip více uplatňuje. Není to však dialektika syntetická, nekonečná, pozitivní, nýbrž dialektika negativní, konečná, nesyntetická.
Vědecká rekonstrukce přírodní skutečnosti si v dialektice uvědomuje nikoli snad svou nejvyšší možnost dospět k celku tam, kde nedialektické vztahy nepostačí k interpretaci, nýbrž naopak svou radikální mez a nedostatečnost.
Podle Bröckera aplikace kategorie kauzality podmiňuje intersubjektivní realitu a je hypotézou, která nachází svou mez ve fragmentární objektivitě-intersubjektivitě atomické fyziky s jejími komplementárními, ale kladně nesjednotitelnými obrazy tělíska a vlny.
Z našeho hlediska tento vývoj je pouze obsahovým dotvrzením těch obtíží, jimiž [je] smysl moderního vědeckého výkladu zatížen od samých počátků: totální kauzální výklad spočívá v tom, původní pochopitelnost redukovat na odvozenou, více na méně, a tato protismyslnost musí posléze někde ukázat jasně svá vnitřní temná místa, svou vlastní slabinu. Vůle k naprosté jasnosti, k naprosté objektivitě musí právě
jako projekt lidské vůle, tj. vůle zatížené konečností a nejasností, dojít k objektivnímu obrazu vlastního vnitřního pohybu.
Finkův princip operativních a tematických pojmů - odpovídá vztahu mezi [smyslem na jedné straně] nekonstruktivním, nevýslovným, pasivně daným a latentním a [na druhé straně] výslovným, konstruktivním a aktivním smyslem – pochopitelnem.
vakát











DODATEK KE SVAZKU

PÉČE O DUŠI II









vakát




1) "ničemu se nedivit, ani si nedělat žádné naděje" - (Pozn. vyd.)
2) Následující pasáž je v rukopise lehce přeškrtnuta:
»Humanistická linie materialismu - Feuerbach - Marx. Dokončit revoluci. Celek, který není dán, protože člověk [je] vždy v pochodu (božské je jen v minulosti uzavřený lidský celek), musí být vytvořen. Pokračování Hegela - zničení filosofie její realizací. Svět se má stávat lidským tou měrou, jak člověk světským. Odvaha k tragediím, víra v konečnou harmonii. Harmonie - konec odcizení. Odcizení interpretováno společensky, ne metafyzicky jako u Hegela. Vytvořme lidskou společnost - svět se stane lidským, člověk bytostí světovou, člověk = svět, není třeba bohů, ničeho vyššího, transcendentálního. Liberální pokrokářství, utilitarismus atd. se stává prostředkem realizace nové, humanistické metafyziky.
Nietzsche - nutnost překonat člověka samého jako druh, přechodnost, neustálenost. Tato neustálenost zároveň velká šance i neudržitelný stav. Možnosti liberálně-socialistické [jsou] právě úpadek - zmasovění, zmechanizování, ztráta vší tvůrčí iniciativy, božské jiskry. - Dokončení a zároveň překonání humanismu u Nietzscheho. Myšlenka překonání minulosti je u něho radikalizována v překonání historie vůbec, historična, toho, co historii v člověku zakládá: napětí mezi 'již' a 'ještě ne'.
Pozitivismus - humanismus - Nietzsche: vědomí zlomu - překonat "metafyziku" - překonat odcizení ve staré společnosti - překonat člověka (historii). - Řešit krizi operací na myšlence - na společnosti - na samé podstatě věcí. Návrat k metafyzice.« (Pozn. vyd.)
3) "v pojmu přírody dáváme smysl nesmyslnému" (Pozn. vyd.)
4) "pán a vlastník přírody" - srv. R. Descartes, Rozprava o metodě, přel. V. Szathmáryová-Vlčková, Praha 19923, str. 45. (Pozn. vyd.)
5) I. Kant, Opus postumum II, in: Gesammelte Schriften XXII, Berlin / Leipzig 1938, str. 314–371. (Pozn. vyd.)
6) ["Přechod od světa bezprostředního nazírání k fyzikálnímu světu už není podle Kanta přechodem od jevu k věci o sobě, nýbrž přechodem od jevu k jevu jevu. [...] Intersubjektivita objektu fyziky nespočívá podle Kanta [...] ve zmenšení subjektivního podílu, nýbrž paradoxně právě v jeho zvětšení. Intersubjektivní je ještě subjektivnější než individuálně subjektivní - to je Kantův velký a významem dalekosáhlý objev."] – W. Bröcker, Das Höhlenfeuer und die Erscheinung von der Erscheinung, in: Die Gegenwart der Griechen im neueren Denken. Festschrift für H.-G. Gadamer zum 60. Geburtstag, Tübingen 1960, str. 36.
7) "De facto vždy již nacházíme svět, a věci v něm, nějak vyložené. Nevytváříme je teprve. Ale člověk na rozdíl od zvířete není na předem nalezený výklad odkázán. Člověk může jím nalezený význam více či méně dalekosáhle odmítnout a ve svobodném vykládání se pokoušet o výklad nový. Něco takového se ve velkém stylu odehrálo při přechodu od mýtu k fyzice a při přechodu od předparmenidovské fyziky k fyzice postparmenidovské. Limita odmítnutí, k níž de facto nikdy nemůžeme dospět, jež však musí být myšlena jako poslední mez, spočívá v dané smyslové rozmanitosti, která ještě nebyla vyložena. Toto dané určujeme pomocí pojmů. Pojmy slouží podle Kanta jako pravidlo. Dveře = pravidlo, jak něco může a musí vypadat, aby to byly dveře." – Tamt., str. 37. (Pozn. vyd.)
8) "Pojmová práce je možná na vícero způsobů, Kant si však myslel: jen na jeden způsob." – Srv. tamt., str. 37. (Pozn. vyd.)
9) "Konstrukce intersubjektivní přírody. Principy konstrukce - a priori. Že je zkušenost možná, je 'něco zcela náhodného' (viz I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, B 765; srv. česky: Kritika čistého rozumu, cit. vyd., str. 444). Syntetické soudy a priori - zákony předepsané přírodě. Bezprostřední smyslové jevy vykládáme jako souhru afikujícího objektu a zvláštního ustrojení vnímajícího člověka." – Srv. W. Bröcker, Das Höhlenfeuer..., cit. d., str. 38. (Pozn. vyd.)
10) [Srv. tamt., str. 39, včetně citace:] P. Jordan, Die Physik des 20. Jahrhunderts, 19435, str. 104.
11) Srv. W. Bröcker, Das Höhlenfeuer..., cit. d., str. 38. (Pozn. vyd.)
12) ["... neboť předtím, než byl nalezen nějaký přírodní zákon, neměl člověk možnost vytknout v prostoru nějaký bod nebo nějakou vzdálenost vůči ostatním."] – Tamt., str. 40.
13) ["Nýbrž lze zjistit už jen to, že se zřeknutím se úplné kauzality padá rovněž objektivovatelnost."] – Tamt.
14) ["Jak daleko budeme tímto způsobem postupovat, to nemůžeme a priori vědět a také to vědět nepotřebujeme. Zkušenosti kvantové fyziky už zřetelně ukazují mez tohoto postupu. Když kvantová fyzika vykládá své experimenty pomocí výše objasněného postupu získávání intersubjektivních objektů, dospívá k dualismu vlny a částice, který na půdě tohoto postupu už nelze smířit. Jinými slovy, získává fragmenty objektivity, které již podle starého konstrukčního postupu nemůže sestavit v objektivní svět, nýbrž jejichž souvislost je s to zvládnout už jen jako jistý abstraktní formalismus. Poněvadž je však nyní a priori nutné začít u stupně 'klasické' konstrukce a zároveň empiricky nemožné fyziku na tomto stupni dovršit, jsou všechny pokusy o znovuvytvoření jednostupňové fyziky, která by mohla být interpretována "realisticky", odsouzeny ke ztroskotání.
Ani první stupeň (fragmenty objektivity), ani druhý (abstraktní formalismus) neodhalují to, co jest o sobě. Oba zůstávají konstrukcemi."] – Tamt.
15) Následující pasáž je v rukopise přeškrtnuta:
»Bröckerův důsledek: mytologie se stává znovu možná - ne každá, nýbrž myslící - myslí jak? v termínech významu, sdělení, symbolu ...
Fenomenologie: najít živý svět. Živý je pod nánosem objektivních sedimentů jakožto předivo významů. Ale toto předivo se nesmí s Husserlem vykládat jako předivo subjektivity, která vyměšuje celé universum ze sebe jako svůj korelát.
Německý idealismus chtěl rovněž znovuoživit svět, což pochopil takto: Postavit se proti zásadnímu odbožštění světa. Ale v důsledcích došel k systému božského sebeuvědomění - ovládnutí božského metodou - posílení metafyzické pseudoobjektivity.
Významy pochopit jako moci, moci jako významy. Pochopit subjekt jako něco žitého, nikoli žijícího. Nežijeme svět, svět žije nás. Pochopit svět a život jako drama přízně a odcizení, přátelství a nenávisti, zapomnění a probuzení.
Znamená to antropomorfismus? Tehdy ne, když láska a nenávist, zapomenutí a procitnutí, přízeň a odcizení se nepochopí jako "subjektivní děje", čímž se připravují o svůj velký kosmický význam, nýbrž jako prapodoby, v nichž se ono prapůvodní nadlidské osvětlující uvádí ve vztah k nám a nás [uvádí] ve vztah k sobě. Praformy pravztahování.« (Pozn. vyd.)
16) "princip otáčivých dveří" (Pozn. vyd.)





---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Humanismus, pozitivismus, nihilismus a jejich překonání. In: Jan Patočka - repository. [cit. November 28, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1072 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1072 .
Soubory
Skeny56_Humanismu1.jpgSkeny v PDF 56_Humanismu1.pdf

Document Viewer