Humanismus


Humanitas – římský pojem vzniklý v prostředí rodové aristokracie 2. století. Beckmann1 ji uvádí v souvislost s římským smyslem pro konkrétní mezilidské, meziosobní vztahy: vzhledem k svým je takový vztah pietas, vzhledem k veřejnosti auctoritas, vzhledem k cizím hlavně v soukromí je to humanitas. (Řekové – ἄνϑρωπος jen ve smyslu 'příliš lidského', event. 'průměrně lidského', slabého proti božskému, nikdy jako vysoké hodnoty, plnolidství; o tom Pfeiffer, str. 2, pozn. 3.)2
K humanitas náleží: 1. člověk se naplňuje, nabývá plnosti svého životního smyslu v mezilidských vztazích; člověk se vyžívá v lidskosti; k ní ovšem patří otium, hravé užívání života ve svobodném, namáhavou prací a vážnými záležitostmi nerušeném pěstění a požitku svých i cizích schopností; 2. tato lidskost se definuje sama vůči přírodnosti a vůči barbarství, které může mít formy krutosti nebo tuposti a nerozvinutosti.

Filosoficky se humanitas hlásí k hellenistické tendenci zdůraznit to obecné, co člověka činí člověkem, a v tom hledat zároveň etickou hodnotu i spojení, spojitost mezi lidmi vůbec – zatím co klasická řecká filosofie sice zná toto obecné (λόγος), ale spojení mezi lidmi vůbec na jeho základě nevyhledává. Humanitas je sice postoj výlučné, elitní vrstvy, ale je zároveň mostem ke všem lidem, umožňuje určitý stupeň spojení mezi všemi, při němž se cítí ne sice rovni, ale respektováni právě jakožto lidé.
Někteří církevní otcové sice učinili pokus použít pojmu humanitas v křesťanském smyslu (Lactantius, Ambrosius), ale bez úspěchu; humanitas měla již příliš určitý význam čistě lidského vřelého vztahu, pro lásku k člověku, nikoli pro lásku boží.
Humanismus 14.–15. století je renascentia romanitatis, říká po Pfeifferovi (4/5, 28) Heidegger,3 ale s tím rozdílem, že nyní se humanitas klade do výslovné diference k divinitas. Na první pohled, obsahově se humanitas definuje jen vztahem k přírodě; co do ontologické struktury je však určena svou diferencí vůči divinitas tím, že v rámci divinitas jako ens increatum creans1 určuje sféru lidské autonomie, lidské druhotné creatio.
Autonomizací vůči divinitas nabývá nyní humanismus šíře, která jej vymítá z mezí pouhé literární kultury. V lidech starověku je nyní viděna lidskost zbavená vší ingerence divinitas: vidí se v nich "čistí lidé", odmýšlí se jejich mytická, paganistická nábožnost.

Historii této autonomizace, tedy lidského osvobozování, lidské svobody by bylo třeba spatřovat v těchto etapách:
1. popetrarkovský kruh vidí v romanitas národní ideál, rozrušený gótským barbarstvím, a hledisko náboženské dává do pozadí, nedbá ho;
2. Ficinus a Pico z Mirandoly spatřují v člověku, v jeho duši, jiskru božství od přirozenosti, beze všeho zjevení přítomnou;
3. humanisté Erasmova typu spatřují v humanistické kultuře autonomní podklad a předpoklad pro optima religio, v níž se jednota lidství završuje;
4. skeptikové Montaignova typu spatřují v lidství jediný opěrný bod, kterého je možno se držet v divokém sváru názorů, které se dovolávají nadlidského.
Jiskra božství, autonomie vzdělaného, odpovědného člověka, lidská skepse proti fanatismu mají jedno společné: svobodu a autonomii jako jádro lidství. Svoboda však vyžaduje pole činnosti, na němž se uplatňuje, protože je to praktický pojem. Tímto polem je u italských humanistů jejich blízké okolí, obec, akademie, kruh uměnímilovných vzdělanců; u Erasma a jemu blízkých humanistů humanistická obec, kterou hledí rozšířit na církevní kruhy vůbec; u Montaigne vlastní já. Zatím
však v obnově starých zapadlých názorů o přírodě (pro které možno odvolávat se na starověké autority) připravuje se jiný obor této libertas, který bude mít rozhodující význam. Protože autonomní lidská povaha je definována výslovně vztahem k přírodě a protože pojem přírody je nyní v plném přerodu pod zorným úhlem pojmu působnosti, nachází původně humanistická snaha o svobodu člověka, o jeho autonomii, své hlavní pole činnosti právě zde. A to tím spíše, že dějiny ještě na dlouhou dobu – do poloviny 17. století – budou doménou divinitas.

*

Humanitas nemusí být právě vždy přímou negací divinitas (tou se stane až později), ale chce přesné vymezení jejich sfér. Tak proklamuje Bacon regnum hominis, které je sice požadavkem křesťanským, ale kde se člověk potýká a stýká pouze s přírodou, s ničím jiným. Realizace lidskosti, regnum hominis, jde přes ovládnutí přírody. Toto ovládnutí se podaří u těch, kdo o regnum hominis nemluví, u Descarta a Galileiho. Ale nevědomky realizují právě Baconovo regnum hominis.
Regnum hominis je říše lidského vědění, tj. v podstatě lidské moci učinit a odčinit, vytvořit a přetvořit. Vytvořit a přetvořit se však stalo výměrem poznání, poněvadž bytí bylo pochopeno jako produkování, působení, jako proces a akce. Nikoli zjevování, nýbrž dělání, vytváření, fabrikace se staly – již v křesťanském voluntarismu boží působnosti – povahou toho, co jest.
Toto dělání, vytváření bylo však určeno jako vypočítatelné a konstruovatelné, a tím samo ovládnuto. Dělání, vytváření, působení je v matematické přírodovědě ovládnuto, je samo uděláno, vytvořeno.
Realizace regnum hominis, realizace humanismu s jeho požadavkem čistě lidské oblasti, kde je člověk pánem, šla tedy přes přírodu, a to proto, že příroda byla dána člověku na pospas jako doména dělání, akce, práce. Příroda přestala být především manifestací božského a stala se materiálem pro lidskou působnost. Teprve nyní se božské definitivně vytrácí z přírody, v níž sice již dlouho nebylo reálně, ale přece symbolicky.
Regnum hominis je říše dělání, vytváření, působení; ale působení ovládnutého. Ovládnuté působení předpokládá, že ovládající samo se má v moci. Regnum hominis chce jako základ něco úplně, jen a jen vlastního, do čeho se ani absolutní moc nemůže vmísit. Stojí jen na
sobě samém. Takovou naprostou vládu má člověk jen v sobě samém, ba tato vláda je přímo výměrem 'sebe': to, co sebe má, co sebe nemůže nikdy uvést v pochybnost, co nemůže otřást sebou. Člověk má v sobě neotřesitelný bod, východisko vší strategie regnum hominis. Sebe sama sice člověk nevytváří, ale má-li vůbec něco vytvářet a na něco působit, má-li založit svou autonomní říši, pak musí být sebevládný.
Tak vzniká v moderním humanismu z požadavku regnum hominis dvojí: příroda jako objekt, jako soubor konečných, nám přístupných akcí a působností; a subjekt jako sebevládný, sobě stále přítomný a disponibilní korelát přírody takto pojaté.
Tím se dostáváme na práh humanistické éry, éry regnum hominis. V ní se odehrávající drama zná jako jednající osoby stále více jen objekty a subjekt. Jejich povaha, struktura, vztahy jsou od nynějška hlavní problém. Subjekt ovládá sebe v absolutní sebejistotě; v ní má rovněž své myšlenkové postupy, kterými ovládá to, co jest, totiž předměty; ovládání předmětů, jejichž podstata je v působení (dělání), je tedy dělání dělání.
Každý smysl, který má to, co jest, v tomto údobí, je tedy nějak vztažen k činnosti, k působení a dělání. Člověk je dělající, pracující tvořivá bytost; co není jeho činnost nebo působnost nějaké dosažitelné a ovládnutelné věci, neexistuje. Člověk se ovšem nevyskytuje jen ve formě subjektivního jádra; člověk je též objekt, přírodní i společenský; poslední cíl v regnum hominis je proto člověka-objekt ovládnout člověkem-subjektem, vzájemné proniknutí obojího.

*




1) "nestvořené tvořící jsoucno" (Pozn. vyd.)



---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------