Struktura zjevů objektivního ducha
Název
Struktura zjevů objektivního ducha
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
1987
Původní médium
Identifikátor
1987/15
Typ
Text
Publikováno
Str. 333–340. Náčrt. — 2. otisk in: Péče o duši III (SS-3/PD-III), Praha 2002, str. 688–698 (v. 2002/1).
Popis
Přepis
+
Struktura zjevů objektivního ducha


O "objektivním duchu" se mluví
1) ve smyslu lidských činností, které životu dodávají nadindividuálního…
Struktura zjevů objektivního ducha


O "objektivním duchu" se mluví
1) ve smyslu lidských činností, které životu dodávají nadindividuálního významu: umění, náboženství, vědění, hospodářská činnost, politika (ve smyslu boje o moc a regulace moci);
2) ve smyslu institucí, konvencí a prostředků, které takovým činnostem slouží, je ovládají a regulují: jazyk, tradice, právo, výchova, práce;
3) ve smyslu produktů, které z takových činností vyplývají a po nich zůstávají jako jejich výsledky: umělecké dílo, produkt techniky, bohatství, kultický předmět, věc denní potřeby.
Schéma tohoto trojdělení je činnost, prostředky, výsledky. Co se "nadindividuálního smyslu" týče, může být obsažen buď v činnosti samé, nebo v jejích výsledcích, jindy v obojím, v jejich vzájemném přiřazení, v korespondenci a kontaktu, který tato korespondence zavádí mezi lidmi.
Činnost sama (umělecká tvorba nebo prožívání, hospodaření a technika) je individuální, ale předpokládá prostředky, které nepocházejí z ní samé. Tyto prostředky (jazyk, právní řád, zvyklosti a jiná pravidla) pocházejí z předchozí lidské součinnosti, z toho, co lidé vytvořili, aby si činnost nadindividuálního smyslu umožnili a usnadnili. Tato tvorba může sama být cílevědomá nebo necílevědomá; její význam, její smysl je objektivně zjistitelný. Jako jinou skupinu prostředků, které nemají již takový ryze nebo převahou prostředkový, instrumentální význam, třeba uvést materiální výsledky činností, na které další činnost navazuje: starší umění, přejaté vědění, daná hospodářská situace, uznávané představy náboženské.
Poněvadž v konkrétním životě jsou tyto tři stránky - činnost, konvence, výsledek - vždy mezi sebou nerozlučně spojeny, mají mezi sebou tři odlišitelné stránky objektivního ducha rozmanité příznačné vztahy. Přitom bývá některá stránka objektivního ducha proti jiným zvláště zdůrazněna: např. při umění padá do oka jeho výsledek, umělecké dílo, při dorozumívání konvence, tj. jazyk, v dějinách stránka činnosti jako takové. Přesto ostatní momenty trojice činnost - konvence - výsledek jsou vždy přítomny.
Na této trojstrannosti spočívá nyní zvláštní struktura všech útvarů, které patří k objektivnímu duchu, které mají nadindividuální význam životní. Všecky mají tyto tři stránky při sobě a nadindividuálnosti nabývají právě prostřednictvím této trojitosti. Dějinný význam individuální činnosti zakládá se na tom, že modifikuje některý z objektivních útvarů duchovních v jeho dané, faktické podobě, ať už běží o útvar z řádu prostředků (zákonů a konvencí) či z řádu výsledků. Dějiny jsou výsledkem sil, které modifikují konfiguraci objektivního ducha, stát, církev, obyčeje a moralitu, dobový styl, jazykovou strukturu, rozšíření a diferenciaci. Na druhé straně každý kontakt mezi lidmi, každé vzájemné dorozumění, spolupráce či boj děje se nezbytně prostřednictvím konvenčních forem jako jazyk, podle nebo s porušením jistých pravidel stykových a zvykových a s použitím výtvorů, které lidská činnost zanechává, jako jsou potřeby, nářadí, nástroje, přístroje, stroje, výrobky, díla atd. Pro každý objektivně-duchovní úkon či útvar je tudíž příznačné, že musí mít sám v sobě, i když je jeho podstata usídlena v činnosti nebo konvenci nebo výsledku, též stránky obrácené k těmto druhým momentům. Tj. každý musí mít svou stránku subjektivní, kterou se vtěluje v činnost, kterou je spojen s individuem, každý má stránku významově-konvencionální a stránku věcně-předmětnou.
Ukažme tuto trojstrukturu nejprve na výsledcích, pak na institucích (či konvencích).


I.

Za příklad vezmeme 1. věci potřeby, 2. nástroje, 3. umělecká díla. Věci potřeby jsou konkrétní předměty připravené k použití pro lidské účely: výživu, bydlení, vzájemný styk, přepych, požitek, zábavu. Věci potřeby jsou připraveny k užití: nejsou nástroji k výrobě, nejvýše k úpravě
pro rychlou spotřebu - náčiní, nářadí, kterého užíváme takřka v prodloužení svých tělesných orgánů a které slouží bezprostředně pro úkoj potřeb.
Věc potřeby, jakou je např. potravina, je především samostatná realita fyzická, schopná existence nezávislé na produkci a producentech, když jednou vytvořena. Bochník chleba je ovšem sice v celém svém uzpůsobení, tvaru, velikosti, vlastnostech optických, čichových atd. úplně přizpůsoben lidským potřebám a požadavkům, ale sám v sobě je k nim tak lhostejný, jak jen možno a o nic méně než krystal křemene v hornině.
Ovšemže je člověkem zformován. To mu dává složitější stavbu než libovolnému fyzickému předmětu. Je výrazem lidské práce, právě jakožto produkt. Tato stránka zformovanosti poukazuje nazpět, k "historii", lépe k osudům tohoto kusu chleba, k jeho kauzálním antecedencím, které mohou opět být pojaty buď zcela individuálně, nebo v typické a tím všeobecné formě. Kus chleba je produktem či výrazem práce, potřeb, hospodářských snah a vztahů určitých, byť nám právě v daném okamžiku neznámých jednotlivých lidí. V obecné formě je výrazem práce atd. člověka vůbec v určitém stadiu historického rozvoje: chléb nese formu strojů nebo nástrojů, náčiní, které jej vyrobily a ty náleží do kontextu právě člověkem uplatněných produkčních sil, tyto síly samy zase odkazují k určitému kontextu duševnímu (např. k postupující laicizaci života) a k jistému životnímu stylu. Konečně pak poukazuje skrojek na svůj materiál poslední, na organickou látku, z níž je vytvořen a která předpokládá pravidelný přírodní běh, střídu ročních počasí, zákon rostlinného zrání v jednom či dvou letech, bezprostřední vyrovnávání člověka s přírodou, jeho zařazení do ní. To všecko je kusem chleba vyjádřeno, neboť jeho produkce dosvědčuje, potvrzuje existenci všech těchto vztahů, lidská práce nad chlebem musila jimi všemi aktuálně proběhnout a každý z nich na něm ulpěl neméně, než ulpívá naše subjektivní myšlenka na slově, které pronášíme.
Vztahem výrazu je vztah kusu chleba k lidské práci a všemu, co s ní souvisí, ovšem nikoli prostě tím, že je k ní v kauzálním vztahu. Výbuch plynu není výrazem jiskry, ačkoli je jejím následkem. Výrazem se něco stává 1. když něco vnitřního se "překládá" do vnějšku, 2. když něco jednotlivého nechává prosvítat všeobecné nebo celkové souvislosti (ne že by nebylo možno vyjadřovat nejindividuálnější! ale vždy jen v souvislosti s obecným). Každá práce je nyní ovšem přeložením
vnitřního do vnějšku a každý její produkt nese s sebou aspoň ten velký celkový rys, že v práci se člověk vyrovnává s celkem světa dotud pouze daného. V každém produktu lidské ruky je tak toto dvojí zřetelně přítomno - vnitřní úsilí, které se stalo skutkem, které se stalo samo věcí, a je tudíž i mimo svůj výkon v ní přítomno, a fakt lidského - a ovšem nejen lidského, nýbrž metafyzického - zápasu mezi tím, co je pouze dáno, a tím, co vědomá distance a síla odporu k danému může v daném vykonat.
Tak vyjadřuje kus chleba 1. práci a prožitky konkrétních lidí, 2. společenský obecný kontext, do něhož tyto prožitky zasazeny, 3. metafyzický fakt zápasu ne-daného s daným v člověku.
Zcela jinam nás povede druhá důsledková řada. Chléb nevyjadřuje pouze, nýbrž také cosi znamená, cosi se jím chce, je zde k něčemu. Chléb určitě cosi vyjadřuje, ale rovněž tak určitě tu není kvůli tomuto vyjadřování (ač ovšem je možno říci, že jeho produkce je v nerozlučné souvislosti s ním). Chléb je zde pro spotřebu, je k jídlu, a co nás na něm na prvním místě zajímá, je tato řada souvislostí, která ony výrazové dokonce v praktickém životě zakrývá skoro úplně, ačkoli ovšem zde stále jsou a skládají nepozorovaně a nevýslovně, ale přece neodbytně atmosféru našeho denního života.
První základní významová řada je řada účel (či úmysl) - prostředek. Každá potřeba je nutně jedním, druhým nebo obojím. Význam je na prvním místě to, k čemu život něčeho může použít, k čemu něco jest, a to tak, že věci, které k něčemu jsou, nám jsou bližší a jasnější ve své struktuře prostředků, než účely, k nimž jich používáme, ostatně vždy nějak proměnlivé, nevěcné, podléhající kapricím životní křivky. Naopak zase na věcech nám původně žádný rys není tak nápadný jako tato příhodnost k... .
Druhá významová řada je řada úkonů, které se musí s věcí provádět, aby se upravila k spotřebě. To jsou souvislosti jako bochník - nůž - talíř atd., přirozeně proměnlivé společensky a historicky.
Další významová řada se týká pravidel konzumu - existují konvence, které regulují a definují slušné a lidské jídlo proti abnormnímu a zvířecímu; konvence, které se týkají způsobu, jak si počínat a kdy si tak počínat.
(Narozdíl od výrazové řady, která vyjadřuje rovněž individuální život a osudy, je tato druhá, významová řada tak objektivně-obecná, jak jen možno. Rozumí se, že z ní ustavičně přijímáme pokyny pro sebe,
ale to není z toho důvodu, že by náš subjektivní účel byl ve významové souvislosti prius; naopak, chléb je "k jídlu" jaksi vůbec, bez ohledu na to, zdali se mi ho chce či nechce, a podobně to platí i o řadě věcných souvislostí a řadě konvencí.)
Další významová řada se nám naskytuje, jakmile potravinu zařadíme jako potravu pod hledisko účelu, kterým je uspokojení potřeby, a tuto potřebu samu určíme vzhledem 1. k jejímu optimu a maximu, 2. vzhledem k společenské třídě člověka, jehož se týče, 3. vzhledem k celkovému stavu a životnímu slohu společnosti, v které žije. Komponované menu představuje celou tuto bohatou a spletitou strukturu; n. b. nevyjadřuje ji pouze, nýbrž skutečně znamená, vyjadřuje cosi, co člověk úmyslně chce dát najevo nikoli jako svůj vlastní duševní stav, nýbrž jako reální fakt.
Např. kompozice menu znamená po stránce obsahové, že určitá potrava patří, hodí se dohromady; tato patřičnost může být diktována hledisky zdravotnickými, hlediskem chuti a labužnictví, hlediskem vzácnosti nebo naopak levnosti a dostupnosti, v různých kombinacích. - Po stránce společenské požívání či předložení určité potravy, jistým způsobem upravené, může znamenat stavovskou příslušnost, manifestaci toho, co si určitá osoba může nebo nemůže dovolit; po stránce funkce ve společenském celku může určitá potrava, určité jídlo být slavnostním jídlem, jindy naopak všedním, normálním každodenním.
Že to, co kus chleba "znamená", co jím chceme docílit a co jím manifestujeme, je něčím jiným než to, co vyjadřuje, je zvlášť jasně patrné na častých diskrepancích mezi obojím. Co chceme předložením potravy vyjádřit, bývá snaha imponovat, opulence, úcta; čeho jsou však manifestační akty skutečným výrazem, bývá cosi velmi odlišného, ne-li základně opačného. Ve výrazu jako takovém není možná lež; přetvářka sama je výrazem jako jiný výraz. Ovšemže možno klamat instinktivně, tak jako zvíře v mimikry. Ale úmyslně klamat možno výrazem jen tehdy, když jsou zde nejen individuální stavy a jim přiřazené výrazy, nýbrž když je tu vědomí obecné rovnosti mezi nimi, jakýsi slovník obojího, a to znamená, když užívám svého těla, fyzionomie a gestikulace, jako jich užívá herec: jako vyjadřovací stupnice, která tedy nejen něco individuálního zvnějšňuje, nýbrž též cosi všeobecného znamená. Klamání výrazem je z hlediska divákova výrazem, z hlediska hercova spíše mluvou. Podobně je tomu v případech právě uvedených společenských manifestací; je možno lhát a klamat i pomocí obřadů, zvyků,
manipulací, např. věnováním kytice, způsobem, jak podáváme oběd, jak instalujeme nábytek atd.

*

Teprve tím, že má předmět denní potřeby, jako skrojek chleba, všecky tři zmíněné aspekty, je připraven k tomu, aby hrál svou konkrétní úlohu v našem životě. Teprve v souhře objektivního obsahu, výrazu a významu nabývá své plné tvářnosti, může se zasadit do skutečné lidské situace. Teprve pak může být např. přesnídávkou, almužnou, odloženou zásobou, zbytkem či odpadkem, čímsi nutným, nudným, chutným či v plném smyslu odporným, jindy něčím žádoucím, nedosažitelným, co je tu jen pro privilegované. Při každém konkrétním vystoupení předmětu zahrávají všechny souvislosti, i když v různé síle podle okolností: přičemž zvláštní zmínky zaslouží, že výraz je nezbytně vázán na fyzickou danost a přítomnost reální věci - vždyť výraz je vždycky něčím skutečným, nikoli pouze plánovaným, výraz pohlíží vždy do minulosti - zatímco význam se může spokojovat též představovaným nebo symbolickým nositelem, surogátem, jak to patří k podstatě jeho plánující, do budoucna směřující funkce.
Na předmětu potřeby tedy sumárně rozeznáváme tyto stránky:
A) Předmětnou v ryzím smyslu, tu, která není svědectvím žádné lidské práce, úmyslu, činnosti. V ní opět rozeznáváme a) předmětně-kvalitativní, lidsky-smyslovou objektivitu, b) v ní se ohlašující ryze přírodní objektivitu.
B) Výrazovou a) individuálně vyjadřující, b) společensky vyjadřující, c) metafyzicky vyjadřující. Výraz je vždy konkrétní, vyjadřuje realitu, i když je to např. epochální, stylová, historicky společenská realita. Výrazem je vyjádřeno, co jest nebo ještě spíše, co bylo; směřuje do minula.
C) Významovou, vždy obecnou nebo individuálně-obecnou (každý předmět je zaměnitelný vzhledem ke své významové funkci), směřující do budoucna (v konkrétním životě) a nespojenou nutně s nositeli reálními, nýbrž používající též představových, imaginativních, symbolických surogátů a derivátů.
Předmět potřeby zůstává při svém začlenění do výrazu a významu lidského stále též čímsi fyzicky-autonomním. Má svou vlastní váhu
a vzdornost, podobně jako chemický proces v organismu, i když je začleněn do jeho souvislostí, které mu dávají nový význam, zůstává plně chemickým procesem, jaký může probíhat i mimo organismus. Tato lhostejnost, spojená s jinou důležitou vlastností věcí, totiž jejich relativní trvalostí, je právě hlavní vehikulum objektivního ducha: nejen fyzicky, nýbrž předmětně, významově, obsahově duch není bez předmětnosti, věcnosti, hmotnosti možný.
To je zvlášť jasně patrné u nástrojů, ještě jasnější, než u předmětů denní potřeby. Nástroj má přirozeně svou objektivně-mechanickou povahu, která jej činí právě schopným působení; pěstní klín svou tvrdost a pádnost, jehla svou pružnost, ostrost, pevnost, třecí křesadlo svou schopnost produkovat a zachycovat vzbuzené teplo, vrtačka a rydlo způsobilost vyrýt otvor krouživým pohybem. Tyto mechanické, termické, chemické vztahy, schopnosti, vlastnosti, jsou zapuštěny do lidských vztahů a souvislostí prostřednictvím organické vrstvy, totiž vrstvy organických mechanismů, jichž pomocí zvíře a člověk ovládá své okolí bezprostředně; bylo nesčetněkrát ukazováno, a to již od dob presokratovských, že lidská industrie je cosi jako "nápodoba", spíše: prodloužení, projekce, extrapolace zvířecích instinktivních dovedností. Již do organických, účelných a účelových struktur jsou zapuštěny samostatně fungující mechanismy a chemismy, soustavy pák, klínů, hřídelů, fotochemismů, endo- a exotermismů; u člověka pak tím, že tyto mechanismy a chemismy jsou vůči tělu osamostatněny a uzpůsobeny k vlivu na větší okruh prostorový i mimo organickou danost přírodních instinktů a dispozic, vystupuje stále více jejich samostatnost, upravuje a zdokonaluje jejich funkci napřed instinktivní hravé zacházení s nimi, pak zkušenost a umění (podle Aristotela). Po této cestě vnitřní samostatnosti nástroje v jeho mechanické, fyzikální, chemické funkci vede cesta od nástroje k stroji ve smyslu dvojím: na jedné straně ve smyslu objektivně-fyzikálním, jako zařízení na proměnu směru a působnosti síly, na druhé ve smyslu technologickém, totiž jako co možná osamostatněné nápodoby lidské pracovní činnosti. Jedna cesta vede k objektivnímu přírodnímu zákonu, ke kvantitativnímu vztahu v samých věcech, kterého sice lze účelně využít, ale který sám o sobě s využitím nemá nic společného; druhá z takových objektivně-zákonitých procesů konstruuje lidsky-účelnou činnost, provádí humanizaci mechanismu a případnou mechanizaci člověka.
Kromě toho, čím nástroj (a stroj) takto objektivně jest, však nesporně též něco vyjadřuje a něco znamená, co s touto objektivní existencí nikterak nespadá v jedno.


II.

K pojmu práce jako modality lidské činnosti třeba několika historických poznámek.
Staří nekladli proti sobě práci a non-práci jako metodickou a non-metodickou činnost, práce jim nebyla určitou modalitou činnosti, předmětně zaměřené, nýbrž viděli ji vždy jako πόνος, námahu fyzickou, otrockou činnost, ztrátu času (který mohl a měl připadnout volnému, svobodnému užití).
V křesťanství hodnotový akcent položen jinak, ale týž pojem práce zachován: práce je hlavně fyzická námaha, duchovní život je mimo oblast práce. Křesťanství ovšem kladným zhodnocením práce podtrhuje moment duševní kázně, který je v každé práci obsažen. Kázeň je v práci dvojí: sociální (podřízení potřebám společnosti, hlavně rozkazujících) a věcná (podřízení předmětu, který se zpracovává, hmotě a nástroji).
O kladném přesunu hodnotovém v osvícenství v. zvl. Bollnow.1 Osvícenství zčásti dědí tradici křesťanské humilitas, zčásti připojuje myšlenku užitečnosti a mravní ceny úsilí, zaměřeného k zjednání užitkových hodnot. Protiklad k nečinnosti se nyní stává akutní: prázdeň se hodnotí nyní jako nečinnost, jako sociální újma a jako protisociální parazitismus. S tím souvisí také, že celé obory duševního života nyní přestávají platit za obory prázdně a začínají být hodnoceny jako práce: "duševní práce" je moderní výraz.
Protiklad starého a nového hodnocení činností duševních se obráží i v pojetí duševní práce, zvláště teorie: antická, soběstačná ϑεωρία je především metafyzika; vědecké disciplíny pokračující a analyzující bez konce jsou práce; odtud různý poměr různých období k metafyzice a vědě.
Kolektivismus práce proti individualismu zahálky, prázdně. S tím souvisící dělba práce. Již Platón [ji] sice viděl, ale uvažoval [ji] jen po stránce kvalitativní, totiž [po stránce] souhry, vzájemného doplňování různých činností v celek života obce. Moderní, např. Adam Smith, uvažují [dělbu práce] po stránce kvantitativní, po stránce zvýšení produktivity práce, po stránce šetření, ekonomie v silném smyslu slova.
Práce a činnost. Každá práce [je] činností, ale nikoli naopak. Někdy [je] práce přece v jistém smyslu nečinností: když je setrvačností. Práce může být tedy činností v pokleslém smyslu, nemusí být eminentní činností, jejíž pojem implikuje změnu, pohyb tvůrčí, odpor proti pouhému datu, pokus postavit se nad ně. Práce [je] původně vždy viděna jako pokleslá činnost; teprve nová doba ji vidí v souvislosti s tvůrčí činností. Další moment: práce a mravní činnost: sebepřekonání. Nikoli automatismus, nýbrž kázeň. To [je] možné i bez vlastní tvůrčí stránky. Máme tedy: 1. práci jako mechanismus nebo kvazimechanismus; 2. práci jako kázeň; 3. tvůrčí práci.
Práce-metodismus, soustavnost, vycházení z jednotliva, "od spodu", důraz na technickou stránku. Technika v dvojím smyslu (Zschimmer1): 1. osvojení daných prostředků k daným účelům, 2. vynalézání nových účelů k prostředkům a prostředků k účelům. Každá práce má techniku v prvním a umožňuje techniku v druhém smyslu. Ale také technika v druhém smyslu je práce: nikoli intuice, která rázem vyskakuje z hlavy Diovy, nýbrž metodické hledání. Práce vynucuje techniku, technika rozvíjí, usnadňuje, proměňuje práci a prohlubuje její panství nad naším životem.
Že pojem duševní práce není ilegitimní extrapolace, dovozuje mnoho fakt, mj. také to, že určitého druhu teorie (např. induktivní přírodověda) je možná v rozvinutém stavu toliko ve společnosti proniknuté "ideály práce": hlavně však její realitou, ve společnosti metodicky pracující, která vyvinula orgány pro soustavné sbírání zkušeností, diskusi, kritiku, tj. veřejnosti určené školy, akademie, periodický odborný tisk atd. Rozšíření této mentality [je] historicky možná důležitější než sám vývoj technicko-průmyslový v užším významu. Je např. známo, že
rozšíření znalosti technických pokroků vadila ještě na konci 18. věku rozšířená snaha utajit procedury, vlastní určitému podniku; táž snaha vadila vzniku moderní technologie. Naproti tomu pracovní smýšlení a metodická spolupráce moderních učenců existují v plné síle již v 17. věku.
Pro moderní dobu [je] charakteristický dvojí směr:
1. kanalizace tvůrčího impulsu, jeho metodické vytěžení, zároveň s tím rozšíření pojmu práce o tvůrčí sféru;
2. mechanizace stránky netvůrčí, která buď vede k vyřazení lidské pracovní síly a její náhradě strojem nebo naopak k mechanizaci lidského života, k jeho absolutní nivelizaci na mechanismus vykonávající určité úkony.

*

Každá lidská činnost předpokládá a zároveň spoluutváří jisté instrumentální aparáty, bez nichž nemůže vytvářet své výsledky. Každé takové instrumentarium však předpokládá racionalizaci daných přírodních prostředků. Racionalizace = zkonečnění, schematizace, přehled, soustava.
Emise artikulovaných zvuků je přírodní, přirozený prostředek, umožňující jazyk a řeč jako instrumentarium komunikace. Avšak artikulované zvuky v přírodní podobě jsou k tomu účelu nepouživatelné: musí z nich být vytvořen určitý výběr. Tento výběr lze podle nauk moderní fonologie převést na určitou soustavu opozit, kterou lze vyjádřit přehlednými schématy.
Přírodní zvuk je také daným materiálem hudby. Racionalizace přírodního zvuku je složitý historický proces, který na rozdíl od racionalizace jazykového materiálu odehrává se až do 18. stol., do vzniku temperovaného ladění, a není procesem bezděčným, nýbrž úmyslným; úsilí hudební teorie a praxe se tu spojuje v jednotu výkonu, kterým je soustava moderní hudby. Hudební "řeč" není narozdíl od jazyka v silném smyslu pouhý instrument, na který se neupíná pozornost, nýbrž je samou součástí hudebního výrazu.
Jazyk je reprodukce kinetická; reprodukuje způsobem nestálým, přechodným i konstantní jevy. - Reprodukce statická objevuje další možnosti racionalizace. Statická reprodukce vede na jedné straně k výtvarnému umění, na druhé k písmu. Umění začíná zachycením celku;
ale i toto zachycení, podstatně iracionální, předpokládá řadu konečných a opakujících se prostředků, jakousi výtvarnou abecedu či výtvarný rukopis. Opakování je zde neurčité a nejednoznačné, prostředky nejsou omezeny na několik málo prvků; ale směrem k tomu se pohybuje, jako nealfabetická písma k alfabetickému.




1) Autor k tomuto místu odkazuje na »Zeitschr. für Philos. 1947«, což je nejspíše Zeitschrift für philosophische Forschung, kde je uveřejněn v roce 1947 v čísle 2-3, na str. 231–243 od O. F. Bollnowa pouze článek Deutsche Existenzphilosophie und französische Existentialismus, který však o osvícenství vůbec nepojednává. Domníváme se, že autor měl na mysli článek: O. F. Bollnow, Die Aufklärung und wir. Joachim Heinrich Campe zum 200. Geburtstag, in: Schola. Monatsschrift für Erziehung und Bildung II (1947), str. 101 nn. (Pozn. vyd.)


---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Struktura zjevů objektivního ducha. In: Jan Patočka - repository. [cit. January 19, 2022].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1065 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1065 .
Soubory
Skeny51_Struktura_zjevů_objektivního_ducha.jpgSkeny v PDF 51_Struktura zjevů objektivního ducha.pdf

Document Viewer