Nemetafyzická filosofie a věda
Název
Nemetafyzická filosofie a věda
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
1987
Původní médium
Identifikátor
1987/9
Typ
Text
Publikováno
Str. 77–83. Náčrt. — 2. otisk in: Kritický sborník 17 (1998), č. 4, str. 48–51. — 2. otisk in: Péče o duši III (SS-3/PD-III), Praha 2002, str. 604–611 (v. 2002/1).
Popis
Přepis
+
Nemetafyzická filosofie a věda


I.

Nemetafyzická filosofie (jména zde užíváme zcela jinak než v pozitivistické či hegelovské tradici) je…
Nemetafyzická filosofie a věda


I.

Nemetafyzická filosofie (jména zde užíváme zcela jinak než v pozitivistické či hegelovské tradici) je charakterizována nikoli vymycováním všech otázek a odpovědí, které se vztahují k tomu, co není zcela objektivní, nýbrž radikálností distinkce mezi objektivitou a neobjektivitou; sledováním této distinkce do všech disciplín a oborů, ukázáním její nepostradatelnosti, průkazem, že ryze objektivně není možno nikde dospět ke skutečnému celku.
Nemetafyzická filosofie nepovažuje metafyzické problémy za nesmyslné, nýbrž lokalizuje jejich význam a funkci na základně jinou rovinu, než je rovina ryze objektivně zjistitelného a ovlivnitelného. Právě snaha metafyzické otázky úplně vyloučit je sama projevem určité (většinou negativní) metafyziky, tj. snahy říci definitivně a celkově, co jest, stanout někde na půdě samotné neschematizované reality a povědět posléze nejen, co můžeme vědět, nýbrž také jak budeme (a v tom rámci i máme) jednat.
Nemetafyzická filosofie není filosofií ochuzení člověka o určité důležité duchovní možnosti, nýbrž naopak bojem proti metafyzice dochází k uvolňování těchto možností, ba k znásobování těchto možností, vázaných do té doby onou zvláštní projekcí na jednu plochu věcí nestejnorodých, které spolutvoří podstatu metafyzického myšlení. Teprve filosofie distinkce umožňuje např., aby umění a náboženství, místo aby prostě jinou formou (názoru a fantazie) vyjadřovaly táž objektivní fakta, která jsou předmětem vědy (ovšem v náboženství fiktivním a falešným
způsobem), pozvedaly opět nárok na svou vlastní pravdivost nikoli v metafyzickém, nýbrž silném významu slova. Náboženství může opět mluvit o Bohu, umění, o přírodě a člověku, totiž té jejich stránce, která nikdy nemůže být objektivně přístupna a zvládnuta.
Znamená nyní tato distinkce, s kterou souvisí možnost vší nemetafyzické filosofie, naprostou rozluku filosofie a vědy? Znamená to, že spolu nemají vůbec nic společného? Je-li pak věda určena jako orgán věcného a objektivního poznání, nebude filosofie eo ipso doménou nevěcnosti a neobjektivnosti, tedy čiré libovůle a subjektivnosti ve špatném významu slova? To je v hrubých a ostrých výrazech sám hlavní problém nemetafyzické filosofie, filosofie distinkce proti filosofii syntézy, filosofie ideje či filosofie bytí proti filosofii celku. Nepovede distinkce od vědy přímo k protivědeckosti, a pokud vědeckost je synonymum racionality, k iracionalismu?
Soudíme, že distinkce nejen nezakazuje spolupráci mezi filosofií a vědou, nýbrž že ji dokonce teprve umožňuje a imperativně si jí žádá. Jako je ve vědě neodbytná metafyzika, kterou možno učinit neškodnou tím, že odhalíme její charakter ideálu, nedostižné anticipace, tak naopak náleží k filosofii samotné možnost a nutnost opírat se o vědu, ovšem nikoli v tom smyslu, že by věda dodávala cihly a maltu k její stavbě, nýbrž podle starého kriticistického receptu, a přece odlišně od něho, kritikou vědy. Jako pro vědu je metafyzika pouhým instrumentem, který jí slouží a nesmí se stát samoúčelným, tak je pro filosofii věda služebným elementem, který jí nesmí a nemůže rozkazovat. Ale vzájemné použití, a tedy odkázanost přece, ba právě proto existuje; že filosofie není vědou, neznamená, že stojí proti ní ani že se o ni nepotřebuje starat; mezi obojím naopak musí být tak úzký kontakt, že může snadno vzniknout dojem, jako by mezi obojím byla kontinuita - a přece je to jen kontakt z horského vrcholku na vrcholek, oddělený hlubokou propastí. Jako věda by nemohla postupovat, kdyby jí nesloužila opora metafyzického ideálu, tak by filosofie nedošla daleko, nemít oporu jistých objektivních analýz, jistých zjištění, která se týkají vědecké objektivity a filosofické non-objektivity samé.
Filosofii jako pohyb dvou křídel, racionálního a "mystického", chápe již stará platónská mytická alegorese, jak si ji vykládali po novoplatónském vzoru renesanční filosofové. Mohli bychom též říci, že běží o vědecké problémy, které jsou ex definitione schopny objektivní diskuse a konstatace, problémy na půdě empirie, ale které by nicméně bez
filosofie nebyly spatřeny, objeveny, natož řešeny. Domníváme se, že tyto objektivní analýzy možno rozložit do tří kapitol.
Jsou to vědecká metodologie, dějiny filosofie a dějiny vědy.


II.

Úkolem vědecké metodologie je provést moderními prostředky to, co mínil dokázat Kant svou absolutními pojmy pracující Kritikou čistého rozumu či lépe tou její částí, která předchází dialektiku - totiž připravit půdu pro pochopení zásadního rozdílu mezi objektivním, ale konečným a vždy na vnější datum, aspekt a schéma odkázaným rozumem a mezi intelektem, obhlížejícím celek, ale jemuž chybí objektivita.
Kantův apriorismus vznikl z potřeby zvládnout tento problém, tuto distinkci jednou provždy, nadčasově, nehistoricky. Z toho důvodu je v Kritice všecko zaměřeno na jednorázový průkaz zásadní nesouměřitelnosti poznání fenomenálního s noumenálním světem. Poněvadž takový důkaz má být podán jednou provždy, a ne varietur, musí se opírat o pojmy stejného druhu. Takové pojmy - čisté pojmy rozumové, formy názoru atd., celý systém základních i zprostředkujících mohutností - mají pro Kanta také tu výhodnou stránku, že dovolují zároveň zabránit skepsi, která v důsledku rozlišení noumenálna a fenoménu zdá se ohrožovat celou soustavu. Po provedení kantovských "důkazů" je proto do jisté míry rehabilitován racionalismus. Z téhož důvodu však, odhalíme-li jednou klamný ráz kantovských metafyzických důkazů jeho hlavní teze, hrozí nebezpečí, že i celý základní Kantův problém, totiž filosofie distinkce, bude přehlédnut a soustava oceňována pouze jako pokus o restauraci racionalismu.
Ve skutečnosti důkaz požadovaný Kantem je veden mnohem spíše z hlediska, které vylučuje Kantovo nehistorické a priori s jeho pravdami ne varietur, totiž z hlediska metodologické analýzy moderní, postupující a nikdy neukončené přírodovědy. Přírodověda devatenáctého a hlavně dvacátého věku ukazuje, že není ani jednou provždy platných, nevyvíjejících se a neštěpících se kategorií, ani pravda teorií, které by platily ne varietur.
Přírodověda je však jediným pravým orgánem objektivního poznání fenomenálního světa. Zkušenost 19. a 20. věku pro ni znamená, že její poznání bude navždy nedefinitivní, necelkové a neuzavřené. To
tedy znamená dále, že jediné objektivní poznání fenomenální oblasti bude základně nedefinitivní, necelkové a neuzavřené.
Budeme zajisté moci konstatovat určité tendence soudobé vědy, jako tendenci k jednotě; budeme moci zjistit, že snaha o celkovost je přítomna v této tendenci k jednotě, ale vždy jen jakožto snaha, jejíž projekce do reality samé [je] třeba se vystříhat. Proti velikým úspěchům sjednocovacích snah stojí na druhé straně varovná zkušenost, že všecky naše pojmy jsou platné jen do odvolání, že vždy mohou být jen aproximacemi, přičemž stupeň aproximace zásadně zjistit nelze.
Jelikož je tedy objektivno zásadně neuzavřené a jelikož na druhé straně pojem celku reality nelze odbýt: realita buď jest "celá", na rozdíl od našeho pochopení reality, nebo není, pak ale tím hůře pro objektivistu! -, je nutno uzavřít, že objektivní poznání jakožto necelkové nemůže nikdy pochopit noumenon, celek; je tedy posléze nesmyslné požadovat objektivní světový názor, objektivní jednotné pochopení universa. V objektivních pojmech, tj. pojmech diktovaných samými věcmi, nikdy celek není dán, i když je intendován.
Je tedy třeba mít na zřeteli:
1. "fenomenalita", která je přisuzována objektivnímu poznání, neznamená nemožnost aplikovat naše kategorie na realitu, nýbrž nemožnost zachytit jejich pomocí celek. Transcendentální estetika netvoří rozhodně onu kvalitativní bariéru, za kterou nesahá platnost našich kategorií. Tato platnost je omezena jiným způsobem, totiž schematičností všech pojmů a konstrukcí z nich, totiž výpovědí a jejich rozborů, teorií.
2. Věda je sice od počátku atheistická, nezná nic než střízlivou objektivitu a nikdy z ní nevede jinam, ale negativně, tj. a) svou vlastní neuceleností a b) svým ustavičným pokračováním ve snaze o celek, poukazuje mimo sebe. Snaha vědy je vše zobjektivizovat; neukončenost a neukončitelnost této snahy, ba její vnitřní rozpor - sama není totiž možná bez non-objektivity - ukazuje cestu z objektu ven.
3. Materialismus a idealismus jsou hypostaze oněch metafyzických motivů, které jsou ve vědě obsaženy a kterých věda instrumentálně používá. Materialismus předpokládá, že snaha o objektivitu, která náleží k podstatě vědy, je dokončena, že neběží o tendenci, jejíž vyplnění není ničím empirickým zaručeno. Idealismus předpokládá totéž a ještě k tomu dodává, že tato objektivita je teleologicky založena z hlediska požadavku našeho ducha na jednotnou pochopitelnost světa: neboť realita,
o níž mluví věda, není realita daná, nýbrž konstruovaná, vymyšlená z hlediska požadavku jednoty.

III.

Dalším polem pro "vědeckou metodu ve filosofii" jsou dějiny filosofie.
Dějiny filosofie jsou vědeckou disciplínou, která postupuje podobně jako všecky historické disciplíny: rozborem a výkladem fakt, kterými jsou filosofické dokumenty; spisy, texty, výroky. Jako každá duchovědná problematika, je také problematika dějin filosofie v užší souvislosti s filosofickými otázkami než problematika přírodních věd. Duchovědy souvisí úzce s tím, oč vedeme své praktické zápasy, s našimi "světovými názory". To však neznamená, že v nich není možný určitý stupeň objektivity. Vyloučeny z diskuse pak musí zůstat ty koncepce, které nejsou ve shodě s touto objektivní bází, která tvoří materiál dějin filosofie.
Přitom mají dějiny filosofie svou specifickou metodu, která je pro ně typickou verzí historické metody vůbec: metody objevování specifičnosti starších období, metody boje proti anachronismu. Dějiny filosofie zvlášť snadno propadají anachronismu, neboť všecky naše pojmy jsou produktem historického vývoje, všecky jsou výsledkem tradice, a tudíž je nasnadě promítat náš dnešní sediment tohoto vývoje do jeho minulých fází. Zvláštní verzí historické metody v dějinách filosofie je metodická skepse vůči tomuto ztotožňování. Pro každý náš pojem musí být provedena zvlášť tato operace: žádný nesmí být prostě stanoven na základě naší libovolné představy o něm, nýbrž každý musí být nalezen, tj. musí být dokumentárně zjištěn jeho původ.
Přesvědčíme-li se jednou, že metafyzika není jakousi obecnou vlastností duchovního vývoje v jeho určitých fázích, nýbrž že je to fáze filosofie, která má svůj vznik a zánik, pak vzniká přirozeně otázka, zdali naše dějiny filosofie nejsou hluboce ovlivněny metafyzickými filosofickými koncepcemi, zdali náš pohled na dějiny myšlenek není metafyzikou usměrněn. Toto podezření se stupňuje pohledem na dějiny dějin filosofie: vidíme, že antické dějiny filosofie pocházejí veskrze od Aristotela a Theofrasta a na tyto autory bezpodmínečně navazují, moderní dějiny filosofie pak jsou dílem Hegelovým a jeho školy.
Vznikají tak tyto velké problémy dějin filosofie: problém vzniku metafyziky z předmetafyzické fáze, problém jejího formování a přeformovávání
(např. ve spojení s křesťanskou theologií, s islámem atd.), konečně problém jejího rozkladu a zániku.
Pro vznik metafyziky není relevantní pouze ta literatura, která se obvykle uvádí jako filosofická, nýbrž neméně i poezie, jakož i historie takových pojmů jako μοĂρα, δίκη, dále pojmů jako jsou ty, které rozebral Snell ve svých pojednáních; na druhé straně není filosofické všecko, co se do textů tradičně filosofických ukládá.
Řecká filosofie není metafyzikou do té doby, než si položí se vší jasností otázku universa vcelku a dokud je pouhou užaslostí nad jsoucnem jako takovým. Tato užaslost předpokládá otřesení instinktivních a tradičních jistot a představ, toto otřesení je asi historicky podmíněno a připraveno, načež filosofií výslovně provedeno. Metafyzika je již použitelem této problematiky, podstatně soustředěné kolem problému jsoucna a problému pravdy, pro otázku celku a jeho rekonstrukci.
Filosofické prapojmy je tedy nutno vyložit z řeckého přirozeného světa, který má s naším jen určité rysy společné. Již tento úkol, najít společné fenomenální rysy našich "přirozených" (tj. historicky, bez výslovné reflexe daných) světů, které nás přivedou na interpretační stopy ke starověké filosofické problematice, je velmi obtížný. Dále je však nutné určit, co provádí s těmito představami a pojmy, jež v řeckém světě přirozeně vyrostly, 1. filosofie předmetafyzická, 2. metafyzika toho kterého druhu.
Metafyzika má tyto podstatné znaky: 1. je základem vědění o jsoucnu vcelku, totiž vědění o základě jeho bytostné struktury; 2. je kladné a obsahové [vědění]; 3. obsahuje nejen vědění o tom, co jest, nýbrž i o tom, co je dobré, co má být; o určení a smyslu věcí, v tom počtu i člověka.
Nejdůležitější v metafyzice je však, že své kladné, obsahové a celkové vědění považuje za něco samozřejmě objektivního, že celek, kladnost, obsahovost promítá na jedinou úroveň; v tom spočívá synkretismus metafyziky.
Metafyzika chce o celku vědění obsahové: pouhá formálnost vědění jí nepostačí; nechce zachytit ani pouhé formy a schémata věcí, nýbrž tyto věci samy v jejich náplni. Je vědění kladné: jsou sice "negativní" metafyziky, jako negativní theologie nebo Cusanova nauka o coincidentia oppositorum, ale při bližším přihlédnutí zjistíme, že ve skutečnosti jejich "negativno" je ve službách pozitivna, že je to pseudonegativno, které se stává instrumentem pozitivního poznání věcí v bohatství
jejich náplně. Obojí, obsahovost (neformálnost a neschematičnost) i pozitivnost, se konečně stýká v třetím určení, v objektivitě. Objektivita je nejproblematičtější ze tří titulů, jimiž hledíme charakterizovat metafyziku. Znamená, že si člověk realitu hledí 1) představit jako předmět přítomný před naším duševním zrakem; 2) ovládnout ji prakticky tak, jako ovládáme předměty okolí, tedy předvídat a vypočítat nejen, jak se chová tam, kde nám není přímo přístupná, nýbrž i jak se bude chovat v budoucnosti (resp. chovala v minulosti). Objektivita je pouhý ideál, který nám je však přirozený a samozřejmý; tam, kde jí nemůžeme dosáhnout, snažíme se vytvořit pseudoobjektivitu, která prostě jen si realitu představuje jako stále přítomnou, prohlédnutou, zpřístupněnou či uspořádanou. V pseudoobjektivitě převládá (1), ve vlastní objektivitě (2). Proto pseudoobjektivita je zvláštní charakteristikou metafyziky, a to i tam, kde ideál vlastní objektivity (která není dána, nýbrž těžce se jí dobývá) má na metafyziku zásadně určující vliv, totiž v moderní době. Metafyzika vůbec může být rozvrhnuta ve dvě velké skupiny, a to podle toho, co v ní přichází více ke slovu, zdali celkovost nebo objektivita.
Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném ("pravdivém", odkrytém). Metafyzický rozvrh celkového vědění snaží se uzavřít otázku po bytí, která je odlišná od otázky po jsoucnech, do mezí ontického rozboru jsoucen; na ní pak konstruuje nauky o φύσις, konkrétní popis realit našeho světa, s ontickým vysvětlením. Problém pravdy lokalizuje v logice, problém jednání v etice.
Klasifikace filosofických disciplín i filosofických problémů je metafyzického původu.
Tím se stává problematickým celý výklad "presokratovské" filosofie jakožto "fyzikální" etapy filosofie.
Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsoucího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti formovat
svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
Naproti tomu v metafyzické filosofii se děje pokus původní otřesenost uvést opět do pevného rámce, který se uzavírá. Místo postavení do jsoucna v celku, které člověka nezměrným způsobem přesahuje a v němž mu nezbývá než potýkat se ustavičně s přesilou jeho náporu, nastává zabezpečování v posledním pevném a definitivním vyčerpání bytostných struktur a jejich prostřednictvím zachycení jsoucna v celém jeho bohatství obsahu a významu.
Na metafyzickém základě je pak nutná klasifikace vědění - vznikají "filosofické disciplíny"; na metafyzickém podkladě teprve se totiž může jednat o rozvržení a rozdělení světového celku. Na metafyzickém podkladě pak vzniká první "vědecká" činnost, která ovšem ještě nemá nic společného s moderním badatelstvím, jelikož tu běží jednak o rozmanité matematické disciplíny, jež pouze upřesněným způsobem vyjadřují fakta, i běžně uznaná za pravidelná a zákonitá.1




1) Zbytek rukopisu nebyl v pozůstalosti nalezen. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Nemetafyzická filosofie a věda. In: Jan Patočka - repository. [cit. January 19, 2022].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1059 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1059 .
Soubory
Skeny44_Nemetafyzická_filosofie_a_věda.jpgSkeny v PDF 44_Nemetafyzická filosofie a věda.pdf

Document Viewer