Negativní platonismus a problémy duchovního světa


I.

Celá řada duchověd se stále potýká s problémy platónské tradice, a proto nutno očekávat, že v těchto všech oborech negativní platonismus má přinést své slovo.
Sem náleží zejména reakce proti individualistickému psychologismu v duchovědách na počátku našeho století. Bylo poznáno, že realita duchověd není individuálně psychologická. V souvislosti s tím vznikla otázka po specifiku těchto duchovních oborů, které většinou pochopeno jako něco obecného a v tomto smyslu ne-reálního (realita je vždy jedinečná). Bylo tím zároveň vzato za prokázané, že předmětem duchověd, jako je jazykověda, právní věda, poetika, nauka o umění aj., není ani sociální skutečnost. A jelikož tento předmět je čímsi tak obecným, jako je obecnou idea v tradičně platónském smyslu, došel tím pozitivní platonismus nové opory.
Nechceme zde nikterak popírat, že předmětem poznání těchto duchověd jsou "idealia", která mají sama i o sobě, v sobě obecnou povahu (zatímco v přírodních realitách pouze my vidíme obecniny, zákonitosti atd.). Jazyk není jen řada individuálních zjevů, konkrétně pronesených slov a slovních výrazů; právo není žádná jednotlivá právní instituce či právní akt; umění není jen jednotlivé umělecké dílo. Nebýt těchto obecných struktur, nebylo by duchovědných konkrét; poměr podmíněnosti konkrétního k abstraktnímu se zde obrací proti tomu, co známe z přírody. A právě tato okolnost zdánlivě přichází na pomoc pozitivnímu platonismu a upevňuje jej. I zdá se potom, že všecky duchovědy uvedeného typu jsou v pravdě vědami o nereálnu, o světech, které neexistují smyslovým způsobem, o noumenálních, inteligibilních
jsoucnech, o neskutečných světech hodnot, norem a účelů, které s realitou nemají pranic společného atd.
My zde nechceme vystupovat proti tomu, že uvedené duchovědy by snad neměly skutečně onu obecnou strukturu, která tvoří jejich specifikum; nechceme se zastánci psychologismu individuálního nebo kolektivního (což je sociologismus) tyto struktury úplně nechat pohltit realitami lidského života, našimi prožitkovými průběhy (které k tomu ještě v běžných pojetích nejsou samy ničím více než metafyzickými mýty); věříme, že zde máme před sebou útvary objektivovaného, tj. objektivního ducha, ale domníváme se zároveň, že tato objektivita 1. není časovým překladem, časovou realizací nějaké metafyzické ideové říše o sobě; 2. není také pochopitelná sama za sebe, z ryze historicky relativních poměrů a vztahů v empiricky konstatovatelných faktech lidského života. Jako všecky konkrétní struktury lidského života v jeho historicko-společenském zasazení a vyformování, jsou též jazyk, právo a stát, umění, ale i předměty hmotné civilizace atd. výsledkem prakonfliktu, který se odbývá na půdě člověka: konfliktu mezi vztahem k celku, který je základem lidskosti, ale je možný toliko v distanci vůči celku, nerozlučně spojené s podstatně lidským snažením zmocnit se ho; jinými slovy, konfliktu mezi bytím a vlastněním, esse a habere.


III.1

Východiskem práva jsou nepochybně mocenské vztahy, reální schopnost donucovací, bezprostřední hmotné násilí; právo je původně nekodifikovaný úzus forem nadřazenosti a podřazenosti v čistě mocenském významu. Kdyby však právo nebylo ničím více než jakýmsi obyčejovým výrazem faktické vůle rozhodující ve společnosti, těžko bychom pochopili jak vznik ideje trvalého právního řádu, tak právní systematiky, která je podřízena této ideji a slouží jí, konečně ani kodifikace, která koneckonců umožňuje de facto právní systematiku.
V samém okamžiku, kdy počíná boj člověka s člověkem a aplikuje se princip síly a moci, ukazuje se totiž rovněž, že ani násilí u člověka není pouhá síla ve fyzickém smyslu, jak si to "naturalisté" protismyslně představují, nýbrž že od samého počátku je kusem boje o pravdu. To však znamená zároveň, že již s prvopočátečním bojem musí zde být
v zárodku vztah k celkové systematice vůle, souvisící s celkovým rysem poslední pravdy; a tak je již na počátku v samotné myšlence řádu a jeho trvalosti obsaženo cosi určeného k překonání momentu pouhého násilí a pouhé faktičnosti v lidských vztazích. Odtud též fakt, že ačkoli nedovedeme ve skutečnosti založit sankci právní na ničem jiném než na faktických mocenských poměrech, přece převedení práva na pouhý princip aplikace síly a skutečné vůle nám připadá zřetelně absurdním a protivícím se samotné podstatě, smyslu práva.





1) II. oddíl v rukopise chybí. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------