Nicota, absolutní pozice a zápor
Název
Nicota, absolutní pozice a zápor
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
1987
Původní médium
Identifikátor
1987/7
Typ
Text
Publikováno
Str. 51–68. Náčrt. [Patrně náčrt k I. kapitole z plánované knihy, srv. Rozvrh Negativního platonismu , 1987/3.] — 2. otisk in: Péče o duši III (SS-3/PD-III), Praha 2002, str. 652–668 (v. 2002/1).
Popis
Přepis
+
Nicota, absolutní pozice a zápor


V novější filosofii byl několikrát položen problém nicoty. Co znamená nicota? Je to termín, který má vůbec…
Nicota, absolutní pozice a zápor


V novější filosofii byl několikrát položen problém nicoty. Co znamená nicota? Je to termín, který má vůbec smysl, a za jakých podmínek? Nedefinovatelnost by nevadila, poněvadž ta platí o všech kategoriích. Horší je, když pokus myslit určitý pojem implikuje spor, když je pojem nemyslitelný. Takový však je, snaží se ukázat Bergson, pojem absolutní nicoty. Co nám pojem káže myslit, je úplná bezobsažnost, destrukce vší existence. Tu si však nedovedeme ani představit, ani ji myslit; neboť myslit nebytí něčeho je možno toliko tím, že toto nejsoucí je nahrazeno jiným jsoucím, třeba neurčitě myšleným. Nicotu možno myslit jen relativně, jako nebytí určité věci, faktu, vztahu, jejich nepřítomnost uprostřed jsoucích věcí; nikdy toto vědomí nepřítomnosti nelze extrapolovat vůči celku všeho jsoucího, taková úloha je nemožná a formulována, klesá sama v sobě.
Tato demonstrace nemyslitelnosti nicoty generalizací záporu zdá se tak jasná, že nelze proti ní vznésti námitek. Béře se často za důkaz intelektuální nemyslitelnosti pojmu absolutní nicoty. Avšak u Bergsona samého je již naznačeno, že problém nicoty není pouze intelektuální. Naše celé konání, tvrdí Bergson, je vyplňování prázdnoty, tj. potřeb, toho, co nám chybí, a tak kráčí od prázdného k plnému; za naším hledáním nicoty je tento celkový ráz aktivního života, pro který zápor je původnější kladu. Tento poměr je pak symbolicky promítán též do teoretického poměru jsoucna a nejsoucího. Tím může vzniknout onen zvláštní vír domněle filosofické otázky, která pociťuje, že celá skutečnost se zachvívá, když se ptáme, proč vůbec něco jest, a nikoli nic.
Z tohoto víru, v němž mizí jistota jsoucna a který není ničím intelektuálním či teoretickým, pak vychází Heidegger. Co Bergson pouze naznačil jako cit nicoty je pro Heideggera přítomnost, zkušenost nicoty samé. Rozumí se, že neexistuje žádný předmět, ať reální ať ideální (esence či pojem), který by bylo možno nazvat nicotou. Nicota samozřejmě není, nelze ji žádným způsobem konstatovat. A přece se ohlašuje; ohlašuje se bytosti, která utajeně ví, že celá bude jí jednou pohlcena a která prchá před touto jasností o sobě do klidného, pevného universa věcí. Zaměstnáváním, zabýváním [se] věcmi nabýváme klidu a - ztrácíme sebe ze zřetele, ztrácíme se sobě samým. Tato jistota je však jen domnělá; v úzkosti padá a rozptyluje se nadobro. V úzkosti je zde pojednou nicota, nikoli jako předmět, nýbrž jako bezvýznamnost všech předmětů. Universum je sice zde, veškerenstvo se nezměnilo: a přece jeho smysl se změnil, místo aby mi něco říkalo, tj. aby mne vyzývalo k skutkům a činnostem, mlčí; či říká "nic". Teprve tím nyní si uvědomuji možnost vlastního života, svou zásadní bytostnou odlišnost od předmětného universa. A nyní se mi teprve stane též jsoucno samo problematickým ve své jsoucnosti: fakt bytí se stává naléhavým, nápadným - otázka, co znamená bytí, se může vynořit jen před tváří nicoty a z vědomí nicoty, z podstatné lidské nedostatečnosti, vzniká též otázka proč? vzniká problém důvodu, příčiny.
Sartre v této problematice prožitku nicoty pokračuje; netvrdí však pouze, že k podstatě člověka náleží tak ponoření do nicoty, nýbrž přímo chce určit místo této nicoty v lidském životě. U něho "nic" není dech z neznáma, který prochvívá lidský život, kosmický vítr, kterým se zachvíváme v úzkosti, nýbrž nic je původně skryto ve faktu sebevědomí, v předreflexivním cogito, v té okolnosti, kterou považuje za zaručený fenomén, že jsme si v aktu vědomí vědomi nejen předmětu, nýbrž sekundárně také samého aktu. Toto vědomí vědomí je rozpolcenou jednotou: totéž se přece liší, rozlišené je přece totéž, a to, co odděluje odraz od odrážení, co "působí" rozkol, rozdíl obojího, se nijak nedá charakterizovat - obojí není odděleno ničím, a přece je tu rozdíl, přece rozdělení je fakt, bolestný a nepřekonatelný fakt, z něhož vychází touha lidské bytosti po jednotě, pevnosti a klidu identického předmětného jsoucna.
Je možno kritizovat obě teorie, Heideggerovu i Sartrovu. V případě Heideggerově je možno se ptát, zdali nic, které se v životě ohlašuje a na jehož základě vůbec můžeme teprve být lidmi, tj. rozumět bytí
i jsoucím věcem, skutečnostem, je vskutku absolutní nicota, a zdali zde spíše nemáme před sebou čisté bytí, odlišné od skutečností a uskutečnělé v našem pochopení, vzchopí-li se ke své autentické podobě. Je možno říci Sartrovi, že sám fenomén sekundárního vědomí je problematický, čímž by padala celá jeho konstrukce.
A je možno snad kritizovat i myšlenku Bergsonovu. Je otázka, zdali via negationis, extrapolace záporu je vlastním smyslem absolutní nicoty. Možná, že měl pravdu Hegel, když absolutní nicotu ztotožňoval s maximem abstrakce. Abstrakce není však popření, nýbrž zjednodušení, izolace. Je-li možná naprostá izolace (která nepopírá obsahy, jež izoluje, nýbrž prostě si jich nevšímá) a je-li možno provést ji až do naprostého zjednodušení, až k obsahu úplně jednoduchému, který tedy bude ryzí Jedno, bude zajímavé pohlédnout na důsledky. Tyto důsledky vyvodil již platónský Parmenidés, a to ve své první hypothesi úplné jednoduchosti Jednoho. Vychází se z Jednoho, tedy z pozitivního obsahu; tento obsah, jakožto jednoduchý, však odmítá každý vztah a každé rozlišení; a jelikož tak zůstává v naprosté nerozlišenosti, lze o něm, důsledek po důsledku, vyvodit, že naprosto není, či že je pouhým nic, že neexistuje žádným způsobem; že dále není nijak poznatelný, jmenovatelný a sdělitelný. A přece to o něm bylo poznáno: znamená to, že Jedno je pojem sporný, zbavený všeho významu, chceme-li je myslit v naprosté čistotě? Ale i pak zůstává nutným termínem ad quem všeho významu, je to nihil definiens. A tímto nihil není, jak se u Bergsona předpokládá, následkem universální negace, nýbrž naopak, poněvadž veškerá složitost, ne-jednota, tedy negace je mu cizí. Neboť co znamená, že je toto Jedno mimo páry protikladů jako celek - část, totožnost - různost, podobnost - nepodobnost, uvnitř - vně, aktuální - neaktuální bytí? Mohlo by se říci, že přece není mimo všecky páry protikladů – jest totiž v protikladu vůči mnohosti. Ale mnohost či ne-jednota je právě předpokladem pro všecky protiklady ve vlastním smyslu slova, tj. protiklady v rámci určitého celku, mimo který Jedno setrvává. Nicota jako terminus intelligibitatis není tedy dosažitelná tak, jak se Bergson domnívá, že se v metafyzice k ní docházelo, a jak ji hodlá demonstrovat jako pseudoproblém. Negací se nemůže dojít k nicotě, poněvadž negace předpokládá vždy pluralitu; negace není možná jinak než na podkladě její teze, a tedy vůbec přes své vzezření nadmíru prázdné je ve skutečnosti tezí, která již obsahuje pozitivní určení. Není však možno
plně souhlasit asi ani s Hegelem, podle něhož maximum abstrakce a čistoty myšlenkového obsahu realizuje čisté bytí.

*

Bergson ukazuje, že jsoucí věc možno "popřít" toliko nasazením jiné, která ji nahrazuje. Tak negace vždy předpokládá pozici, tak negací nikdy nelze dospět k nicotě.
Znamená to již samo o sobě, že nicota je bezvýznamný pojem, pouhý flatus vocis? Vnitřní nemožnost, spornost nicoty je námitkou jen proti nicotě, pojaté jako něco, jako věc; nicota však znamená právě opak věci, opak pozitivnosti. Nemůže tedy být nikdy ani pozitivně myšlena ani představována. Jakmile se tak stane, již [to] není nicota, již [to] není myšlenka ryze "negativního předmětu".
Jsoucno lze prý popřít jen jsoucnem. Vyplývá z toho, že nicota nemá smysl? Nikoli, toliko, že nicota nepopírá jsoucno, že není zápor jsoucna. Nicota není nic jsoucího, co popírá jiné jsoucno, nebo dokonce veškerenstvo jsoucna, co se jsoucnem alternuje a potud je na stejné úrovni s ním. Tu pak možno přijít k této kombinaci:
Nicota "je" nutný termín, na který naráží myšlenka, jakmile se nespokojuje pozitivním a daným. Pozitivní a dané je nám v určitém smyslu "příliš úzké". Pozitivním a daným se však nemůže spokojovat, má-li dosáhnout celku. Myšlenka celku musí v jistém smyslu za tento celek. Celek tedy předpokládá nejen jsoucí věci, reality, nýbrž transcensus jsoucích věcí bez jejich popření. Tento transcensus bez popření však je nezbytně transcensus k ne-jsoucnu, jelikož veškeré jsoucno je zahrnuto transcendovaným. Nicota je neuspokojenost v daném jsoucnu, požadavek ne-daného.
Nicota není minus, nýbrž plus. Nevyplývá z ničení reálna, nýbrž z jeho stupňování, sebepřekonávání.
Z toho, že veškerenstvo, celek, nemohu popřít jinak než tím, že místo něho položím jiný celek, že tedy ukáži, že celek nebyl celkem, neobsahoval všecko - nemožno vyvodit nic, než že k nicotě se nedochází nitrosvětským, částečným negováním. Negování jsoucího jsoucím je vždy částečné, vždy pozitivní; negováním jsoucího nedojdeme k nicotě, my však máme vztah k jsoucnu v celku; musí tedy být ještě jiná negace než negování jsoucího jsoucím.

Negace částečná
1. negatio distinctiva: non A = B, non B = A. Je možná jen tím, že A a non A jsou stejně realitami, částmi téhož celku simultánně;
2. negatio suppletiva: A vstupuje na místo B, A ničí B. Je možná jen tím, že A a B jsou sukcesivně součástmi téže reality.

Negace nemůže však znamenat prostě jen a vždy, že A a B jsou součástmi téhož celku ať simultánního, ať sukcesivního. To totiž předpokládá hotový celek, v němž se děje alternace. Je však dobře možné, že A neguje B, že existuje negace B, aniž A ještě je reálné. Tak je tomu v případě lidské představy, fantazie, projektu, akce vůbec.
Bylo by možno namítnout, že taková akce opět předpokládá představu či soud, v němž A a B figurují jako reality hotové a alternující. Ale 1. jednak toho není nutně třeba; k tomu, abych něco faktického popíral, nemusím nikterak míti určitou představu či soud o tom, čím věc nahradím; 2. jednak mezi realitou a představou, fantazií, soudem atd. by nikdy nemohl být vztah záporu, nýbrž vždy jen mezi realitou a realitou, představou a představou, pojmem a pojmem, soudem a soudem (jelikož jen tyto dvojice lze považovat za součásti téhož celku).
Zápor naopak je přece nutně obsažen již v emociální sféře: ne-libost, nechuť, odpor jsou záporné akty, které nic představového a pozitivního nepřičiňují a přece mají jasně negativní charakter.
Tento záporný rys je něco původního a nedostává se ho těmto emocionálním aktům teprve tím, že je ex post formulujeme negativně v soudech. Neboť kdyby nelibost, odpor atd. nebyly něčím původně negativním, jak bychom přicházeli k tomu, formulovat jejich vztah ke kladným pendantům v záporných soudech? Krom toho pojmeme-li zápor jako alternaci v určitém referenčním souboru, jak činí pozitivisté, pak nebude žádného rozdílu mezi pozitivním a negativním faktem, poněvadž negace je v reciprocitě jejich doplňování; zatímco v bolesti, nelibosti, odporu určitý fakt je prostě a bez reciprocity zdůrazněn jako záporný.
Emocionální zápor neznamená nic jiného než: nepřijímám takový a takový zjev, zavrhuji jej, stavím se mu na odpor. Toto odporování nesmí být ovšem pojato jako pozitivní alternace, nýbrž v ryze záporné podobě.

*

Horizont jako negace určitého jsoucna bez náhrady jiným určitým. - Nedovedeme si nikdy představit individuální věc čistě izolovanou, bez okolí a souvislostí. Tyto souvislosti však nejsou samy pouhými fragmenty jiných věcí, nýbrž splývají do neurčita. V nich "cítíme" ostatek, který nám není přímo (smyslově) přístupný. Celek věcí se tak rozpadá v danost přímou a ne-přímou. Obsahuje tedy každá smyslová, přímá danost již toto "ne". Tato nepřímá danost je ovšem způsobem danosti věcí: jsou v ní dány jako ne-přítomné, zahalené. To znamená, že věci jsou zde, ale ne samy, je přítomna jejich nepřítomnost. Nepřítomnost věcí však není sama žádná věc. Jak je možná přítomnost nepřítomnosti věcí?
Vezměme vnitřní horizont věci. Tento horizont není věc sama, jakožto mně nepřístupná. Horizont je přístupný, je přítomen právě tak jako to, co z věci je dáno. A horizont ukazuje věc, aniž s ní byl totožný. Je možno o něm říci to, co Hegel říká o pojmovém smyslu, že totiž je věc sama bez existence? To nelze říci: horizont není lhostejný k existenci a neexistenci jako pojem nebo již schematizovaná představa.
Bergson by řekl: zde není nic původně negativního, žádný element čisté negace: je tu jen náhrada jedné složky celku čímsi mnohoznačným, možnost variace ve skupině AB, kde A podržím a místo B mohu klást libovolně C ... Z. Ale důležité [je], že negativno tu není prostě na základě tohoto střídání, nýbrž střídání jako takové, střídání jednotlivostí rozlišených již předpokládá negativní element, přítomnost nepřítomnosti, negativní danost jako něco původního. Celek nemůže být smyslově nikdy dán, celek může být "dán" jen v této formě zahalenosti.

*

Jsoucno popíráme jiným jsoucnem (nahrazujeme). Z toho vyvozuje Bergson: nicota = absurdum, nemožnost.
Možno uzavřít též: nicota není to, čím se popírá. Popíráme vždy tak, že místo jedné reality klademe druhou. (Ale nicota nám toto kladení jednoho místo druhého umožňuje.)
Potom však vzniká otázka, zdali nicota má vůbec nějakou funkci, zdali není pro naše vědomí úplně zbytečná.
Ale nevzniká-li nicota negací, zbývá tu možnost, že negace vzniká na základě nicoty. Totiž tak, že negace jako nahrazení jednoho jsoucna druhým, resp. odlišení jednoho jsoucna od druhého předpokládá opuštění pouhé jsoucnosti a věcnosti. V negaci je obsaženo odlišení dvou jsoucen a odlišení dvou jsoucen předpokládá odlišení věci, která jest, a bytí, které je vysloveno o věci. Základem negace je tedy posléze toto odlišení jsoucna a bytí. Poněvadž bytí není žádným jsoucnem, není možno, aby bylo vysloveno o sobě samém; bytí není žádná věc, "jest" tedy ne-jsoucnem. Tak se ukazuje, že negace jako odlišení jsoucna proti jsoucnu předpokládá odlišení jsoucna proti ne-jsoucnu, či že ne-jsoucno, nicota, je základ negace.
Negace předpokládá přechod mimo věc, která je dána, mimo určitou realitu - neboť negace je buď odlišení (A není B) nebo potlačení (A místo B). V každém případě musí zde "býti" něco objímajícího A i B, co se od obou liší.
Bergson: negace předpokládá paměť. Avšak paměť předpokládá čas. Čas pak obsahuje vědomí "ne".
Nicota umožňuje klást jedno místo druhého, poněvadž 1. bez ní není žádná danost, 2. bez ní všecko tvoří jeden celek.
Transcendovat mimo jsoucno:
1. dosáhnout toho, co platí o všem, aniž bylo součástí čehokoli; co tedy je "dimenze" vůbec; transcendovat k širšímu;
2. transcendovat vnitřně, analyticky, rozdělovat, rozlišovat, co ve věcech spojeno;
3. transcendovat synteticky, umožňovat, aby to, co spolu nemůže být dáno, co není souskutečné, bylo pospolu seskupeno, sloučeno.
Není správné, že by transcendence byla negací danosti. (Ten dojem někdy vzniká při studiu dialektiky Hegelovy, Hegelovy antropologie.) Danost není už možná jinak než na základě transcendence. Neboť danost je korelát ne-danosti. Kdyby byla ryzí danost možná, pak by nebylo vůbec nic jiného. Není negace danosti transcendencí, nýbrž je již umožněna transcendencí.

*

V dialektice jde vždy o překonávání daného dosud nedaným. Dialektika tvrdí: dané není nikdy celek, k tomu, abychom měli celek, musíme je vždycky překročit. To implikuje: 1. dané je pojato jako pasivnost,
smyslovost; 2. celek přece jenom v jistém smyslu již tu je. Postulát celku jedině působí, jak ukazuje Hyppolite, že negace sama nabývá pozitivního obsahu. Negace non-A znamená či klade nový terminus B toliko za té podmínky, že první termín A nebyl sám sebou možný, nýbrž součástí celku, že tedy sám byl jakousi negací. "Sans cette immanence du Tout à la conscience, on ne saurait comprendre comment la negation peut véritablement engendrer un contenu."1
Přes všecko zdůraznění negace, negativna, nicoty jako dynamického momentu tedy dialektika ve skutečnosti je statická. Klade celek jako cosi přítomného celé zároveň. Ne-dané se tak stává v určitém smyslu opět daným, relativuje se rozdíl mezi bezprostředním a zprostředkovaným.
Následkem toho transcendence, jak ji provádí dialektika, přestože se děje prostřednictvím ne-jsoucna, negace, je transcendencí od jsoucna k jsoucnu, od plnosti k plnosti a veškeré ne-jsoucno má význam toliko průchodný a zdánlivý.
Dáme-li se tedy cestou požadavku absolutna jako celku, jak se jí dává dialektika, nikdy se nám konečně negativno neobjeví ve své originalitě. Tu nelze vyjít od toho, co vědomí postuluje, nýbrž od toho, co předpokládá.
Ovšem namítne-li se dialektice, že postuluje celek bez důkazu, není tato námitka rozhodná: neboť pro filosofii je právě příznačné, že nemá již daného, hotového (od subjektu odlišného) objektu, nýbrž že je sama svým předmětem, že jej (spolu) vytváří; postulát je druh jsoucna, je právě tou formou, v níž původně jest celek. Filosofie se tudíž dostává do absolutna již pouhým požadavkem, již pouhým průlomem k ideji celku.
Pod touto podmínkou ovšem, že celek se nevylučuje se samotnou základní strukturou vědomí: pod podmínkou, že celek vůbec je možný.
Zde je punctum litis2 mezi Hegelem a Kantem: Hegel nechce připustit, že by bylo lze se o možnosti celku přesvědčit jinak než "zkušeností", tím, že se to zkusí, filosofickým Gedankenexperimentem. Kant se snaží ukázat, že celek není možný (aspoň pro nás, pro člověka - a to je
zhoubný dualismus jeho myšlenky) ze zásadních, předem nahlédnutelných důvodů.
Dialektika zápor pojímá jako deum ex machina, jako něco autonomního, co se náhle v přírodě vzbouří a snaží se ji vyvrátit, posadit na její místo realitu jinou. Ale tato jiná realita dosud neexistuje a pokud neexistuje, "je" zde nějakým způsobem přítomno vakuum, ne-jsoucno jako jádro negace. Negace není tedy možná jinak než tím, že do reálna vniká ne-reálno, ne-jsoucno. Negace je přivolení, přitakání jsoucna k ne-jsoucnu, jakési přemožení jsoucího ne-jsoucím.

*

Bergson, Evolution creatrice, kap. 4.1
Filosofové se málo zabývali pojmem "nic", ačkoli je to "neviditelná pružina filosofického myšlení". Proč jsem, proč je veškerenstvo, proč je vůbec něco, a ne nic? - Jsoucno vypadá jako vítězství nad nicotou, nicota je starší, původnější než jsoucno; nicota jako substrát či jeviště i věčného jsoucna. V představě "ničeho" je obsaženo méně než v představě "něčeho". Proto rozdíl mezi nicotou a jsoucnem (odkud se béře jsoucno?) je předmětem zásadního podivu. Metafyzika zdůrazňuje věčné (logické) jsoucno, protože časové (reálné, skutečné) jí připadá příliš slabé, aby přemohlo nicotu (mizí, proměňuje se). Je-li však "nic" pseudopojem, pak může absolutno existovat v časové formě (jako trvání).
〈Ontická reinterpretace nicoty. Nicota jako "něco", jako substrát, hypokeimenon. Nicota jako "jsoucno - bytí": nicotu netřeba vykládat (tedy "jsoucno" [je] pochopitelné) (pro její bezobsažnost není na ní co vykládat) - naopak však slouží za základ a měřítko všeho výkladu.
Ze základu pravdy, z umožnění chápání vůbec se tu stává předpoklad jsoucna. Ze scény pochopení se stává scéna universa. Ze součásti světa součást vesmíru. Nicota však může, ba musí být nicotou, i když neobsahuje méně, nýbrž naopak více než universum, realita.
Nicota reinterpretovaná - ontické pra-hypokeimenon; nicota ontologicky - transcensus reality.〉
Bergson dokazuje 1. že představa nicoty není možná. Pokusme se představit nicotu vyřazením všech pozitivních představ: vyřadím-li vnější představy, zbude můj subjektivní stav, představím-li si však jeho vyhasnutí, zbudou představy vnějšího světa. Přecházení od jednoho k druhému může dát dojem labilnosti všech představ, ale nemůže
způsobit, aby nebyla někdy žádná. - Bod, z kterého vidíme stejně jednu i druhou stranu, které se zatlačují, neobsahuje méně, nýbrž více: obsahuje představy obě.
(Možná, že to je velmi podstatný bod, umožňující onu mobilnost, která působí, že může vznikat zápor zatlačující či alternativní; tj. nikoli pouhé faktické vytlačování jednoho jsoucna druhým, nýbrž dispozice absencí, předpokládá obecný pojem absence.)
Avšak k tomu se řekne, že nicota není obraz, představa, nýbrž pojem. Pojem nicoty vzniká tím, že každý jednotlivý předmět zkušenosti si můžeme myslit jako neexistující, zničený. Přenese-li se to na universum, pak dostaneme pojem nicoty.
Bergson k tomu podotýká, že pojem zničení, zrušení může se týkat vždy jen jednotlivé věci, nikdy celku (poněvadž každé zničení, zrušení je pouze zatlačení jednoho předmětu jiným nebo jinými). Každá "prázdnota" je "vyplněná představa", kterou analýza rozkládá v oba kladné prvky: 1. zřetelnou či matnou představu náhrady, 2. prožitý či představený pocit přání nebo postrádání.
〈Nejen z tohoto důvodu není možné "zničení universa", ale také proto, že pojem universa, jediného souboru všeho reálně jsoucího, nedovedeme aktuálně vytvořit. Máme jen obecný pojem všech existujících realit, ale nikoli universum jako jedno všeobsáhlé individuum.
Že by prázdnota byla složena ze dvou plností, je paradox. Proč tato dvě pozitiva dávají ne-li negativní fakt, tedy aspoň negativní dojem?
Přání, postrádání je ipso facto cosi záporného: vědomí ne-přítomnosti něčeho, a to zcela původní a nepřevodné. Bergson tvrdí, že nemohou být "vnímána" záporná fakta, možná, ale rozhodně mohou být prožívána.
I Bergsonova kombinace "náhrada + postrádání", která dává dohromady dojem prázdnoty, má smysl pouze za předpokladu, že postrádání má negativní ráz; kdyby to nebyl prožitek ne-přítomnosti, nýbrž pouze určité kvalitativní zbarvení provázející proces náhrady, nemělo by přece smysl mluvit o prázdnotě, tj. nepřítomnosti určitého jsoucího.〉
Oponent však řekne, že zničit sice žádnou věc nelze bez náhrady, že však je možno ji popřít. Ničení - fyzická operace; negace je však pouhá operace logická, pouhá abstrakce. Od všeho však možno abstrahovat, tím se dojde k pojmu nicoty. - Ale operace záporu s sebou přivádí zpět vše, od čeho abstrahováno: popření A znamená pouze, že je jeho existence vyloučena momentánní soubornou skutečností (jejíž kvalita nás
přitom nezajímá). Aktem negace je tedy zároveň kladena souborná skutečnost. Potlačení skutečnosti = stlačení na "pouhou možnost", která se stane zase plnou skutečností, bude-li potlačena aktuální skutečnost.
Bergson právem ukazuje, že negace netvoří minus, nýbrž plus; není však jeho úvahami prokázáno, že zápor (pochopení záporu) nepředpokládá přechod od reality k realitě, tedy něco, před tváří čeho, vůči čemu obojí stojí na téže úrovni - a co tak umožňuje tento přechod. Toto umožňující není subjectum reality, nýbrž, lze-li se tak vyjádřit, právě její superiectum.
To, před čím realita a non-realita, pouhá možnost, jsou si rovny, to co vytváří každou možnost, nemůže samo mít žádný reální obsah, být realitou - nemůže ve smyslu reality "být", ani "být něčím".
Oponent řekne: výluka ještě nepostačí: popření není tolik co výluka. Popření je čisté předražení "ne" k jakémukoli myšlenkovému obsahu.
Takovéto popření neexistuje. Negace si sama nepostačí tak jako klad. Klad a zápor nejsou koordinovány. Kladením předmět + předmět + ... dojde se konečně k pojmu veškerenstva jsoucího; záporem jedné věci po druhé, postupem striktně paralelním, dospěje se posléze k nicotě, která je pendantem veškerosti. Avšak
a) pozice, klad je vždy úplný, soběstačný akt;
negace je vždy jen poloviční akt (s druhou částí, kterou mlčky předpokládám)
b) pozice = akt čistě intelektuální
negace - moment mimointelektuální.
Bergsonův pokus dokázat (b). Negace je vždy vyloučením možné pozice, zaujetí stanoviska k případnému kladu. Negativní soud nevypovídá o věci (která [je] zcela pozitivní), nýbrž o jiném soudu.
Jak se tato myšlenka shoduje s tím, co Bergson vykládal výše o negaci jako vyjádření výluky mezi realitami nebo rysy, vlastnostmi, určenostmi realit? V tom případě přece negace vyjadřuje docela zřejmě věcný vztah, a nikoli jen vztah k možnému soudu.
Negace je varování a poučování, neobrací se k věci, nýbrž k osobě, k možnému či skutečnému partneru v dialogu. Je povahy pedagogické a sociální.
Varování, odmítání je negativní chování: negaci jím neodvysvětlíme. Bergson by rád udělal z negace "pozici na druhou", tj. kladnou výpověď o jiné kladné výpovědi. Co znamená však varovat před určitým soudem? Nic jiného než odmítat tento soud, považovat jej za nesprávný,
tj. popírat, negovat jej. I kdybychom připustili podstatně sociální ráz negace, což tak zhola nelze, nelze připustit, že negace je klad druhého stupně. Negace je něčím původním, čeho z pozice vyvodit nelze.
Je ovšem pravda, že negace na rozdíl od pozice předpokládá překročení aktuální reality, a tudíž vší danosti. Abychom mohli popírat, musíme k aktuálnímu přibrat non-aktuální, a tudíž ne-dané.
([Je] třeba rozeznávat danost a otevřenost (či přístup). Např. aktuální vněmy jsou dány; bezprostřední paměť již je pouhá otevřenost, nikoli danost ve vlastním smyslu slova, poněvadž nespočívá tolik v tom, že [je] něco dáno (jakožto nepřítomné dáno být nemůže), jako v tom, že se danost překračuje, tj. odsunuje, kritizuje, tedy aspoň částečně popírá.)
Toto překročení však neznamená prostě obrat od věcí k názorům o věcech, od objektivního k "subjektivnímu" ve smyslu soukromé reality psychologické.
Ad a). Co je negace? 1. negace předpokládá zájem o tvrzení nějaké osoby (ať jsem to já sám či někdo jiný) a 2. konstatuje, že na místo tohoto tvrzení třeba dosadit jiné.
〈Proč třeba dosadit toto jiné? Proč určité tvrzení třeba potlačit (= negativní chování)? Protože se ne-shoduje se skutečností, protože popírá tvrzení, které ji vystihuje. Z negace nevyjdeme.〉
Koordinace negace a pozice, v kterou se tak široce věří, pramení prý z toho prostého původu, že obojí, klad i zápor, je stejně vyjádřen slovy.
Fikce pasivního intelektu, který pouze přijímá a uchovává dojmy (obsahové, plné): takový by neznal negace. Negace - bez objektivního kladného obsahu.
〈Tak paradoxně daleko se dostává Bergson: negace je ryzí výtvor ducha, který právě proto nemá reality, že mu chybí veškerá pozitivnost. Např. negace říká, že není vlhko, ale toto popření, ač předpokládá jiný pozitivní obsah, samo ho neobsahuje, nesugeruje, je omezeno jen na odmítnutí jistého pozitiva. Negace předpokládá, že 1. by se mohlo věřit, že je vlhko, 2. náhradu vlhka jinou, v neurčitosti ponechanou kvalitou X.
Pojednou zde tedy Bergson stojí před problémem něčeho, co "duch vytváří", nepřijímaje toho pasivně z reality, a co nemá kladného obsahu: "relativní" nicota je přece jen v - negaci. Duch může odhlédnout od pozitivních určeností věcí, které se navzájem zatlačují, a ponechat si jen toto zatlačování. Tak vzniká přece jen jakési "prázdno" - v negaci, tj. abstrakci.
Zůstává nejasné, je-li negace možna abstrakcí, či naopak umožňuje-li negace abstrakci. V každém případě abstrakce sama - poněvadž analyzování, roz-lučování, potírání jednoty, její náhrada – [je] rovněž negativní akt.
Bergson možná tlačen k tomu právě tím, že v realitě neuznává nic než kladná kvalitativní určení. Jak je možné, aby v takové realitě byly inkompatibility, inkomposibility? Je-li zatlačování samo moment reality, pak negace má určitý podklad reální neméně než kterákoli "pozitivní" kvalita.〉
Postavme nyní proti fikci ryze pasivního ducha mysl, která má schopnost paměti a vůli pohroužit se do minula, dále schopnost analyzovat a rozlišovat 〈mimochodem: dvě záporné schopnosti, činnosti roz-kladné, předpokládající pochopení "ne". Zvíře sice odlišně reaguje, ale samo nerozlišuje a neanalyzuje: vněmová situace je u něho jeden celek, jehož je samo součástí, celek aktuální. Nemá schopnost překonat tuto aktualitu, proto též nikoli schopnost analýzy a odlišení〉.
Taková mysl má schopnost chápat dění jako změnu - bude rozumět rozdílu mezi tím, co bylo a jest.
Dá-li místo minulosti skutečné vymyšlenou, dostane pojem možnosti.
〈Zachytit minulost jako takovou předpokládá prostředí, v němž se "obrazy", tj. před-stavovaná minulost umisťuje. Časová dimenze musí být otevřena, musí se moci do ní zacházet. "Matné obrazy" samy sebou nemají žádné časové hloubky. Otázka je právě po této dimenzi, která sama není ničím reálním: není to ani aktuální, ani neaktuální jsoucno, realita, nýbrž aktuální pohled na neaktuální jsoucno. Z aktuálního musíme tedy jaksi vystoupit - a co to umožňuje, nemůže být aktuální realita (také neaktuální ne).〉
Je tedy pravda, že všecky negativní akty předpokládají nikoli snad zničení, anihilaci pasivní zkušenosti, nýbrž naopak její obohacení, ale toto obohacení (schematy, perspektivami, vztahovými koncepcemi) nemůže být považováno za pouhé dílo kombinace z pasivních (tj. smyslových) elementů.3
V podstatě běží o to, jak vysvětlit zkušenost "prázdnoty", kterou nám ukazují zjevy abstrakce, koncepce možností, negace.
Všecky předpokládají možnost (schopnost) rozložit realitu na část fixní, která se uchovává beze změny, a část variabilní (funkci a argumenty, "podstatu" a sekundární atributy atd.). Nebo schopnost zaměňovat (myšlenkově, "ve fantazii" ap.) jednu realitu druhou, což možno vždy jen částečně a předpokládá opět rozklad skutečnosti na část variabilní a část zůstávající. Negace pak samozřejmě, jak ukazuje právě Bergson, předpokládá koncepci možnosti.
K tomuto účelu (rozkladu reality) je však nutné pochopení reálna. Toto pochopení nedovedou vysvětlit psychologické koncepce, poněvadž všecky již naivně předpokládají rozdíl mezi realitou a non-realitou (že vzpomínka dává non-aktualitu, která byla aktuální, že fantazie dává ireálno atd.), ale nedovedou tedy vysvětlit, jak k ní přicházíme. A přece tento rozdíl nemůže pocházet z čistých realit, které jsou vždycky pozitivní.
Musíme mít přístup k původnímu "ne". Toto původní "ne" je odlišné od všelikého reálního obsahu. Není ve světě, a přece je nad ním vysloveno a zahrnuje universum jsoucího v jeho celosti.
Nemůže to být prostě datum, které se odlišuje od všech jiných dat, τὸ ἕτερον. Naopak celá jeho povaha musí spočívat v tom, že každé datum, všecko reální odmítá. V tom je právě ona původní negativnost: to, co je nad jsoucny, nad universem, odmítá být jsoucím, staví se mimo ně.
Odmítá jsoucna: tvoří distanci. Neuspokojenost v daném, věcném, hotovém. Projevuje se však již a též jako neuspokojenost v určitém daném a věcném. 1. Snaha jít dále ve věcném. 2. Snaha rozložit, rozebrat věcné. 3. Snaha vyložit věcné, najít jeho základ.
Tyto akty všecky provozujeme my ve jménu původního transcendens, které nás k tomu instiguje, které provádí ontickou cirkumflexi: od jsoucího pryč, k jsoucímu zpět; od něho odvádí - působí distanci, a opět na ně odkazuje (působí žízeň po něm, fenomén prázdnoty, základ našeho života vědomého).

*

E. Morot-Sir, La Pensée negative, [Paris] 1947, str. 396. Není v bibliografii Kahl-Furthmannové.2
Tři předsudky brání uznání, že existuje specificky "negativní myšlenka", která teprve dohromady s pozitivní dává celek poznávacího úsilí:
1. předsudek ontologický: "myšlenka myslí jsoucno a sama je jsoucnem; myšlenka má být pozitivní, negace je epifenomén"
2. předsudek epistemologický: "myšlenka je soud; negace je negativní soud, negace je kvalita soudová. – Oba tyto předsudky vycházejí z vulgárního myšlení, které z myšlenky si všímá jen předmětu, nazývaného jsoucnem, a výsledku, který je "affirmation ou négation de compréhension".4
3. předsudek axiologický: "valeur = positivité".5

Chapitre I. Examen critique des principales théories de la connaissance. [E. Morot-Sir, La Pensée negative, cit. vyd., str. 11–51.]
Pensée = ensemble complexe des opérations qui permettent et font la connaisance humaine.
I. Connaître?
1. savoir - jen výsledky poznání;
2. expliquer - "expliquer ce n'est pas connaître, mais faire connaître"
3. comprendre

II. Comprendre?
1. intuition - réceptivité initiale; passivité; voir, état simple de connaissance - même si c'est un processus temporal
2. construction - activité de conquête
Intuire - point de départ, "negation de la connaissance";
a) "lumière naturelle", révélation à soi
b) contact
Descartes: intuitio, comparatio, abstractio (compositio)6

Námitky:
existují taková absoluta? prostor, duch (Kantovo vyvrácení idealismu).
Komparace původní proti abstrakci: komparace vede k identifikaci (Reg. XIV);7 ale je to všecko?
Spinoza: intuice celková, božská, původně nejasná, nesystematická;
ignoruje negaci: Spinoza úplně, Descartes skoro (nelze redukovat poznání na řadu intuic + dodatečnou sankci soudu - vůle).

*

Parmenidés: νοῦς, porozumění bytí, jediným kritériem pro povahu jsoucna.
Bytí = přítomnost: tudíž žádné ne-, tedy nikoli přítomnost a minulost, tedy žádná diskontinuita, odlišnost, jsoucno celé najednou, zároveň dané, nerozborné, ἄτομον.
Bytí je vyčteno z předmětu: polemika proti Anaximandrovi (ἄπειρον ); ϑέμις, δίκη; vnitřní rozpor této pozice patrný na tom, že pravá cesta se opírá o nemožnost nepravé, předpokládá tedy dvojí "ne".
V podstatě Parmenidés si stěžuje na člověka, že rozdvojuje, rozbíjí, rozděluje, co nemůže být rozděleno, jednotu jsoucna; ale jak je takový projekt vůbec možný?

*

Gertrud Kahl-Furthmann, III. Das negative Urteil und sein objektives Korrelat. [in: G. Kahl-Furthmann, Das Problem des Nicht, Berlin 1934; 2. vyd., Messenheim 1968.]
Swend Ranulf, Der eleatische Satz vom Widerspruch, [Kjoebenhavn 1924], str. 146.
Richard Hönigswald, Die Philosophie des Altertums, [München 1917, Leipzig 19242] 244–45, 259–60. - O Antisthenově nauce o soudu.
Adolf Reinach, Zur Theorie des negativen Urteils. [In: Alexander Pfänder (vyd.), Münchener Philosophische Abhandlungen. Festschrift für Theodor Lipps, Leipzig 1911, str. 196-254; 2. vyd. in: Adolf Reinach, Gesammelte Schriften, Halle 1921, str. 56-102; 3. vyd. in: Sämtliche Werke, Textkritische Ausgabe in 2 Bänden, vyd. K. Schuhmann a B. Smith, München 1989, str. 95-140.]
W. Windelband, Beiträge zur Lehre vom negativen Urteil, [Freiburg 1884, Mohr Siebeck 1921].
G. Frege, Die Verneinung. Eine logische Untersuchung, in: Beiträge zur Philosophie des deutschen Idealismus, Bd. I, Erfurt 1918/9, str. 143-157: "Verneinung gehört nicht zum Urteil, sondern ist Teil des Gedankens, welcher dem Urteilen unterliegt."8




1) "Bez této imanence celku ve vědomí nelze pochopit, jak může negace opravdu zplodit nějaký obsah." - in: J. Hyppolite, Genèse et Structure de la Phénoménologie de l'Esprit de Hegel, Paris 1946, str. 20. (Pozn. vyd.)
2) "sporný bod – to, o co se vede spor" (Pozn. vyd.)
3) Zde následuje slabě škrtnutý odstavec:
»Abychom mohli od aktuální přítomnosti k neaktualitě, od neaktuality k irealitě (možnostem a nemožnostem), musíme moci koncipovat prostředí vůči nim všem neutrální. To zase předpokládá možnost abstrahovat od (tj. ne-ulpět na) jakémkoliv aktuálním obsahu. Neulpět: odpoutat se, odtrhnout se. Činíme to ovšem náhradou jednoho druhým: ale v čem nahrazujeme? Nahrazování předpokládá společný prostor, spacium, v němž se děje. Ovšemže můžeme události řadit do jednodimenzního pořádku - ale jen za předpokladu, že máme již pochopení schematu, podle něhož každé "nyní" "obsahuje" své "napřed" a "potom". Jednodimenzní schéma času je pouze monotónní způsob, jímž události se k sobě řadí uvnitř perspektivy; perspektiva sama je cosi původnějšího.« (Pozn. vyd.)
4) "stvrzení či popření porozumění" (Pozn. vyd.)
5) "hodnota - pozitivita" (Pozn. vyd.)
6) Pomocný překlad francouzského výpisku (pozn. vyd.):

"Kapitola I. Kritické zkoumání hlavních teorií poznání.
Myšlení = komplexní celek operací, které umožňují a vytvářejí lidské poznání.

I. Poznat?
1. Vědět - jen výsledky poznání;
2. Vysvětlit - "vysvětlit neznamená poznat, nýbrž dát poznat".
3. Pochopit

II. Chápat?
1. Nazírat - počáteční receptivita; pasivita; vidět, jednoduchý stav poznání - i když je to časový proces
2. Konstrukce - aktivita dobývání
Nazírat -východisko, "negace poznání";
a) "přirozené světlo" - odhalit něco pro sebe
b) kontakt

Descartes: názor, porovnání, abstrakce (syntéza)"
7) R. Descartes, Regulae ad directionem ingenii, in : Oeuvres de Descartes, vyd. Ch. Adam et P. Tannery, 13 vol, Paris, 1897-1913, X 439, 16-21; česky: Pravidla pro vedení rozumu, přel. Vojtěch Balík, Praha 2000, str. 139. (Pozn. vyd.)
8) "Popření nepatří k soudu, nýbrž je to součást myšlenky, o kterou v usuzování jde." – viz též in: G. Frege, Logische Untersuchungen, vyd. G. Patzig, Göttingen 1966, str. 54–70. (Pozn. vyd.)


---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Nicota, absolutní pozice a zápor. In: Jan Patočka - repository. [cit. January 19, 2022].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1057 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/1057 .
Soubory
Skeny47_Nicota.jpgSkeny v PDF 47_Nicota.pdf

Document Viewer