Zápor a nicota


První Aristotelés uvádí spor, tuto nicotu, v souvislost s protiklady. Spor je protiklad beze středu.
Platón předtím nicotu považuje za pouhou jinakost, neuvádí ji tedy v souvislost s pojmem rozporu, nýbrž pouhé odlišnosti.
Ale odlišnost není ekvivalentní s nicotou, poněvadž má vždy pozitivní obsah: něco se liší od něčeho jiného, co má pozitivní ráz. Abychom odlišné věci viděli negativně, jako zápornost vůbec, musíme chtít očekávat totéž a být zklamáni. Záporný ráz odlišnosti vzniká tak z kontrastu mezi identitou a odlišností. Může však být i opačná zkušenost: máme staré, totožné, stejné tam, kde čekáme nové, odlišné strhující, zajímavé - staré je pak prožíváno negativně. První: prožitek antický, druhé: moderní. Tak je možno sice vskutku na základě odlišnosti jsoucno prožívat jako nicotné. Ale k tomu náleží ještě povědomí všeho a v něm je obsaženo, že není žádné další předmětenstvo. Odlišnost a identita teprve na tomto pozadí vedou k negativnímu prožitku nicotnosti jsoucna.
Zápor odlišnosti není tedy pramenem vší negace, nýbrž sám je již čímsi odvozeným. Zápor protikladový mohl by snad být tímto pramenem spíše. Protikladovost je všeobecná ontická struktura: kompenzace, vzájemné rušení sil. Toto vzájemné rušení jakožto protiklad v myšlenkách vede ke sporu, k zrušení možnosti něco tvrdit, tím k myšlence nicoty (toho, co nemůže existovat). Ale také protikladovost, ačkoli je mohutnějším pramenem zážitku nicoty než pouhá odlišnost, není více než příležitostí pochopit, že jsoucno, které vyplňuje předmětnost, samo o sobě je "rozeklané", rozbité a ne-pozitivní. Zkušenost protikladů jednotlivých vede tak opět k něčemu všeobecnému - k myšlence zápornosti předmětného jsoucna vůbec.
To možno jen tím, že se předmětnost vynořuje na hlubším podkladě; k předmětnosti náleží vždy odlišnost vedle identity a protiklad vedle obou. A odlišnost s identitou i prudším způsobem protiklad vedou k základněji negativnímu vědomí, které se dotýká všeho jednotlivého, co vstupuje do těchto vztahů. Negace ve jsoucnu vedou k negaci nad jsoucnem; negace ve jsoucnu jsou jen příležitostmi k prosvitnutí negace nad jsoucnem.
Celek - zachycen pouze negativně (při příležitosti necelého jako kontrast, jehož se nelze objektivně zmocnit); bytí jako nicota. Negativní vztahy ve jsoucnu objektivním jako pouhé připomínky, jako jediný spoj mezi obojím, absolutnem a relativnem...
Zato neabsolutnost nicoty - je jen jinou stranou nejpozitivnějšího jsoucna.
Již Renouvier kontradikci vidí jen v člověku, a to v jeho charakteru subjektu fenomenálního:1




1) Následuje francouzský výpisek z knihy Ch. Renouvier, Manuel de philosophie moderne, Paris 1842, str. 588 n., jenž uvádíme v překladu Karla Palka:
"Souhrnně řečeno, na počátku všeho vědění je bytí jak objektivní, tak subjektivní; je ne-já i já. O objektu a subjektu se věří, že jsou to dvě živoucí skutečnosti; avšak oba dva, pojaty subjektivně, jsou absolutní, nekonečné, věčné; pojaty objektivně, jsou naopak relativní, konečné a pomíjivé. Mnohost nastupuje na místo jednoty, nutnost na místo nezávislosti. Ve vlastním slova smyslu není rozporu v bytí jedné a téže věci, pokud je nahlížena jedním a týmž způsobem; rozpor je, můžeme-li tak říci, mezi objektivním objektem a subjektivním objektem, mezi subjektivním subjektem a objektivním subjektem, tj. v samém nitru objektu a subjektu, ale podle toho, zda je nahlížíme subjektivně či objektivně. Rozpor tedy vzchází z toho prvotního dělení bytí na bytí subjektem a bytí objektem, k němuž dochází v našem myšlení na samém jeho počátku. Nemůžeme žít, mluvit, myslet, ba ani zakoušet, že jsme, aniž bychom kladli základy této kontradikce, která se takto uhnízďuje v bytí a snaží se je zničit, dávajíc mu život. Je to právě myšlenka ne-bytí, jež plodí rozpor, myšlenka zahrnutá v jakékoli srozumitelné představě o pomíjivém, dělitelném, složeném, náhodném; jedině tato myšlenka nám dovoluje chápat objekt čili to, co není já, začít myslet a zakoušet, že jsme, neboť poznání by se nejspíš muselo samo obrátit vniveč, kdyby se redukovalo na subjekt.
Princip protikladů tkví v simultánní existenci myšlenky bytí a myšlenky ne-bytí v lidském myšlení. V tom je to velké tajemství, bez něhož není ani vztahu ani života, ani myšlení ani poznání, ani tvaru ani velikosti, vůle ani pohybu. Vědění ani skutečnost nelze tudíž zakládat výlučně na bytí; k vysvětlení světa je třeba vzít v potaz také nicotu a odmítnout starou logiku, jejíž zásadou je, že jedna a táž věc nemůže zároveň být i nebýt." (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------