Zamyšlení nad Evropou

(1976)


Evropa se budovala po tisíciletí a zničila se za třicet let, ohraničených dvěma světovými válkami, které vlastně byly válkou jedinou. Tento útvar mocensky ovládl celou planetu, ale nemohl se udržet na vrcholu. Odešel bezpříkladně úpadkovým způsobem; tento pád je největší událost v dějinách světa. Dnes prožíváme začátek konce a tento konec je stále pod tematickou úvahou našeho konání. Chceme zde podat hrst úvah, fakt a dat, nepretendujících na úplnost, ale které mají navodit přemýšlení o těchto základních otázkách. Autor se těmito otázkami již delší dobu zabývá. To, co bude následovat, je jakýsi pokus o resumé.
První otázka zní: co je to Evropa, o které mluvíme? Hegel ve své práci o německé ústavě1 praví, že byly doby, kdy Evropa pociťovala náboženství jako základ státu, nejen koalice. Tento nedokončený spis z mládí, který nebyl uveřejněn za života, uvažuje na pokraji zhroucení římské říše, co to Německo je. Tvrdí, že Evropa byla státem. Z Hegelova hlediska je stát společenská organizace určená k tomu, aby společnou mocí ubránila to, co je jejím společným majetkem. Rozumí se západní Evropa, sjednocená v křižáckých válkách proti islámu, ve čtvrté válce i proti Byzanci. Tato jednota se utužila válkou. Byla dána povědomím, že to všechno patří tak nějak dohromady. O duchovním původu této jednoty není v době Hegelově pochybností, a to je správné, ač je tomu trochu jinak, než si Hegel představoval. Dualita světské a duchovní moci při určité supremacii duchovní moci je jedna ze tří verzí myšlenky sacrum imperium, která v době rozkladu římské říše uchvátila lidstvo a vykrystalizovala ve třech podobách.
První podobou je kontinuita římské říše daná konstantinovskou reformou. Je to myšlenka, že římské impérium je opřeno o sakrální a světskou jednotu, vytvořenou ve východořímské říši. Druhá podoba spočívala na arabské myšlence profécie a arabští filosofové ji uvedli v úzký vztah k myšlence Platónova státníka. Třetí podoba, která potřebovala nejdelší čas a která nás nejvíc zajímá, je ta, která vykrystalizovala na evropském Západě. Z původního chaosu na půdě západořímské říše, z něhož postupně vyrůstalo nové impérium, posléze franského národa, a na druhé straně myšlenka duchovní moci, moci dalekosáhlé, ve světském smyslu sice vazalské vůči impériu, ale v duchovním ohledu naprosto nezávislé, s rostoucí supremacií vůči tomu, co se nazývá impérium. Co toto impérium vlastně bylo? Zrodil se stát v moderním smyslu slova? Ne, spíše něco jako internacionální organizace národů (gentes, ἔϑνη) nejrůznějších tradic a stupňů vývoje. Ale tato koexistence tří verzí téže myšlenky, že lidstvo má být organizováno na základě poslední, nejvyšší pravdy, která není z tohoto světa a vládne proto, že je pravda, a nikoli pozemská moc, určuje dějiny světa, kterým je mediteránní svět 4.-13. století. Rozšíření z oblasti dějin římského světa na to, co nazýváme Evropou, se stalo proto, že existují tyto tři verze. Arabové přinutili Evropu posunout se na sever až na Ebro a k východu až k nám a Sasům a do Pannonie. Tím se jeviště pozoruhodně rozšířilo. Historik a myslitel Adolf Dempf2 před 40 lety na tyto skutečnosti upozornil. Ale tehdy byla jiná situace: dnes uvažujeme po katastrofě Evropy. Proč sacrum imperium? Protože něco před ním ztroskotalo. Imperium, které nebylo "sacrum", ač se za takové považovalo jako instituce zároveň náboženská i světská. Jako nejen mocenský, ale i myšlenkový útvar. Je to ztroskotání úžasné, nesmírně úspěšné politické instituce, ztroskotání jistého myšlenkového útvaru, jistého plánu. Římské impérium podlehlo odcizení mezi svou imperiální mocí a svým publikem. Bylo odkázáno na morální sílu svého obyvatelstva. Odkud se vzal myšlenkový program pro římskou říši? Zase z dědictví, z dědictví, které zůstavilo Řecko, řecká filosofie, zejména stoická filosofie, která si vytkla za úkol realizovat zejména myšlenky klasické řecké filosofie (Sókratés, Platón, Aristotelés), to jest myšlenku o tom, že lidský život spočívá na moudrosti, statečnosti, disciplíně a spravedlnosti. A na tom stojí stát. Stát je zde státem spravedlnosti. Řečtí filosofové myslili stát, který nikdy neexistoval. Ale stoičtí filosofové měli odvahu říci, že tuto říši násilí a krve by bylo možno podbudovat touto myšlenkou. Ale
byl římský stát vůbec schopen do sebe pojmout tento řecký ferment? Římský stát je státem, který chce vládnout za všech okolností. Nezáleží mu na etnickém složení, teritoriu, náboženství nebo vládní formě. Jen když je tato vláda úspěšná. Vládnutí samo je hodnotou, která rozhoduje, a vláda je samozřejmě nerozlučně spjata s majetkem občanstva, což je podklad vší vlády. Vládnout znamená mít. Proti tomu stojí řecká myšlenka, že stát má být státem spravedlnosti a práva, státem tří platných ctností, aby spravedlivý člověk, který je s to vydat o všem počet, mohl v takovém státě žít. Je to snaha o právnost proti despociím Dálného východu. Toto kolísání vyústilo v rozpad solidarity mezi státem a publikem a to vedlo k zániku římské říše. A odkud je to řecké dědictví? Řecké myšlení vzniklo jako reflexe velkých myslitelů na osud velkých řeckých obcí, zejména Athén, té velké polis, která první ukázala řeckou supremacii nad perskou mocí, ale sama se zničila vnitřními rozpory a náhodami. Platón o tom uvažuje způsobem, který se nedá srovnat s žádnou jinou myšlenkou. Odhalil reflexí nad touto katastrofou, že řecký člověk ve své snaze žít pravdivě - to jest tak, že všechno, co myslí a tvoří, je odůvodněno, nahlédnuto, že žije z nahlédnutí - že tento řecký člověk musí mít stát, ve kterém by mohl myslet a konat, aniž by nevyhnutelně přišel do konfliktu s faktickým státem, který ho zničí. Žít z nahlédnutí znamená starat se o duši. Z toho roste idea platónského státu, z toho roste i stoická myšlenka, kterou chtěli vložit do římského impéria. A myšlenka sacrum imperium je jen návrat k tomuto přesvědčení, že lidský život je třeba budovat na základě poslední, nejvyšší pravdy.
Odtud plynou dějinné katastrofy a jejich dědictví. Za prvé katastrofa polis s dědictvím starosti o duši a katastrofa římského impéria s dědictvím řeckého dědictví, které nedokázalo vtělit ve svoji realitu. Za druhé myšlenka sacrum imperium. Každá katastrofa je zároveň branou ke generalizaci. Jak tento konflikt vypadá, vylíčil Platón realisticky a dramaticky v celém svém díle - konflikt člověka, který chce žít pravdivě se státem, který je jen zdáním spravedlnosti. Soud světa nad filosofem a soud filosofa nad světem. Z tohoto dědictví vyrostla Evropa a roste z něho až do 15. století. V této době dochází ke zvláštní změně: princip vládnout a mít vyšel znovu na povrch. Myšlenkou sacrum imperium byl totiž spíše překryt než překonán. H. Pirenne3 vyslovil myšlenku, že římskou říši nezničil nápor barbarů ze severu, ale nápor Arabů po moři v 7. století. Jakmile se Středozemní moře stalo "arabským
rybníkem", přestal být nárok východní říše na vládu nad světem něčím reálným. Tak zanikla západní říše. Západní Evropa potřebovala mnoho staletí, než zmohutněla a zmocnila se v křížových výpravách Středomoří, mnohem důležitějšího než Jeruzalém. V této souvislosti učinil mohutný nápor kolonizace i z našich zemí kulturní půdu, a to během jediného století. Na západě je arabský nápor vržen zpět. Z uvolněných sil dochází ke skoku přes moře - ke skoku po bohatství a k setkání s předkolumbovským člověkem. Evropa se stává majetníkem či spíš lupičem světového bohatství, a to je přechod pozdního středověku do renesance a reformace, který je dosud dialekticky neprohlédnut. (Theologické a etické motivace v souvislosti se změnou života.) Omezíme se zde na konstatování, že se všechno v té době změnilo a že se změnilo také to, co člověka obracelo k péči o duši (= schopnost nahlédnutí, pravdy). Moudrost, statečnost a disciplinovanost (= to nejvyšší, to nejzákladnější a to zprostředkující) byly nahrazeny principem mít a vládnout. Ten princip je znám už v Římě, ale tam se společnost za něj styděla a předstírala vyšší zájmy. V okamžiku velkého skoku za světovým bohatstvím byla otevřena brána k vytvoření nové koncepce. To si vyžádalo ohromné úsilí, které nazýváme osvícenstvím. Stát přestává být institucí založenou na absolutní pravdě a stává se tím, o čem mluví Hegel: institucí na obranu společného majetku. Naše vědění se stává účinným věděním, které je s to něco udělat a soustřeďuje se na myšlenku působení. Co v antice platilo pouze pro produkci, platí zde i pro vědění. Naše vědění se dostává do úzkého styku s osobním úspěchem či neúspěchem. Osvícenství přineslo Evropě majetnický monopol vědy a techniky. V tom je cosi velikého a impozantního: možnost lidsky důstojného života pro velkou masu lidí - a to je síla osvícenství. Dosavadní svět byl vždy svět hierarchický a lidský život byl možný jen v úzkém okruhu. Je otázka, zda překonání této hierarchičnosti je něčím praktickým, v každém případě tu jde o něco nového. Je to americká myšlenka, prosazená osadníky v krajním anexu Evropy. Tento anex rozšířil známý svět, ale tím i politický svět. Změnil Evropu a posunul její střed - organismus, který si říkal "Svatá římská říše národa německého", se náhle dostal z centra na východ. Centrem se stává Francie a chce být tím, čím dřív bylo Německo. Stává se centrem osvíceneckého hnutí, které přichází z Ameriky. Zde tedy dochází k první amerikanizaci Evropy. Zároveň dostává Evropa ostrou hranici i na východě. Moskevské knížectví a později carství zdědilo tu druhou koncepci
duchovní moci, konstantinovskou a byzantinskou, bez duality dvojí moci. Během sta let rozšířilo svou moc až k hranicím Číny. Tak je stará nadnárodní "Evropa" stlačena mezi dvěma obrovskými říšemi, dvěma závažími, která kdysi vznikla z jejího skoku po bohatství. V třicetileté válce ztrácí stará říše většinu své moci a nástupce "druhé Evropy" ji soustavně zatlačuje zpět (Polsko, Švédsko, Prusko). Zároveň tam vzniká podivuhodný absolutně centralistický systém, kde je všechno řízeno z jediného centra, které se opírá o miliony bodáků (Acton).4 Rusko ve spolupráci s Pruskem utváří další evropské dějiny. Když dojde poprvé - a to na evropské půdě - k setkání Ruska s Amerikou, začíná se mluvit o konci Evropy a o tom, kdo bude jejím nástupcem. Zdá se, že partnerem bude obecný revoluční princip. V době, kdy Napoleon zničil poslední zbytek římské říše, se odehrála zvláštní věc: v Německu dochází k básnické i filosofické reflexi nad osvícenstvím. Je ale už pozdě. Myšlení dovede ukázat meze osvícenství (Kant), stává se však nakonec samo jeho nástrojem. Kantův varovný hlas, že cesta pryč od starosti o duši má svůj konec, se nakonec stává zbraní zmocňování se světa. Německá filosofie zformulovala myšlenku dvojité reflexe, dialektiky, která nakonec posloužila revolučnímu boji; vytvořila myšlenku reflexe universa, z níž 19. století udělalo instrument národní pýchy. Hegel se snažil obnovit myšlenku státu, zakotveného v poslední pravdě - a vzniklo z toho přesvědčení, že nic není vyšší než stát.
Sacrum imperium zahynulo velkolepou smrtí, ne jako Evropa. Devatenácté století už řešilo jen "otázky" zbytků: německou otázku. (Je třeba si uvědomit, že Německo věnovalo celou energii své tisícileté existence na budování sacrum imperium a vstoupilo jako poslední do soutěže národů. Bylo posledním universalistickým prvkem v Evropě - nemluvíme-li o zbytkových organizacích, jako bylo Rakousko či římská církev.) Evropa je koncem 19. století na prahu zhroucení a její dědicové už čekají na kořist (Prusko, Rusko). Evropský člověk si uvědomuje, že mravní základ pravdy je mu cizí. Dostojevského Raskolnikov říká: "Všechno je dovoleno."5 Podobně Nietzsche, nejhlubší myslitel této epochy (osvícenec!).
Celá desetiletí se Evropa řítí do zkázy jako proud, který se nezamýšlí a nedovede zamyslet. Je to osvícenství, které s mocí dává i moc se zničit, ale nedovede odůvodnit pojetí pravdy. To věděl už Hume a ví to i Friedrich Nietzsche. Proto se radikálně ptá: "Proč pravda? Proč ne účinná lež? Pravda je účinná lež našeho bytí a toho, jak se tohoto bytí
zmocňujeme."6 Smysl? Musíme si uvědomit, že to nemá smysl, a hledat smysl ve věčném návratu téhož. Proti tomu říká Dostojevskij: Pokoř se, hrdý člověče, nech se zlomit utrpením, to tě napraví.7 Nietzsche mluví o myšlence věčného návratu téhož, kterou je schopen unést nový člověk, který už není určován myšlenkou péče o duši.
Není třeba se zamyslet nad tím, z čeho Evropa vyrostla, totiž nad starostí o duši?




Srv. G. W. F. Hegel, Die Verfassung Deutschlands, in: Werke, sv. 1: Frühe Schriften, Frankfurt a. M. 1971, str. 478 nn. (Pozn. vyd.)
Srv. A. Dempf, Sacrum imperium. Geschichts- und Staatsphilosophie des Mittelalters und der politischen Renaissance, München / Berlin 1929. (Pozn. vyd.)
Srv. H. Pirenne, A History of Europe from the Invasions to the XVI. Century, přel. B. Miall, London 1940. (Pozn. vyd.)
Srv. H. Acton, The Illusion of the Epoch. Marxism-Leninism as a Philosophical Creed, London 1955. (Pozn. vyd.)
Srv. F. M. Dostojevskij, cit. výše. (Pozn. vyd.)

Srv. např. F. Nietzsche, Fröhliche Wissenschaft, § 344, in: Sämtliche Werke, cit vyd., sv. 3, str. 574 nn.; česky: Radostná věda, přel. V. Koubová, Olomouc 1996, str. 201 nn.; týž, Jenseits von Gut und Böse, § 1, in: Sämtliche Werke, cit vyd., sv. 5, str. 15; česky: Mimo dobro a zlo, přel. V. Koubová, Praha 1996, str. 9. (Pozn. vyd.)
Srv. F. M. Dostojevskij, Rozsudek, přel. L. Zadražil, in: F. M. Dostojevskij, Deník spisovatele, sv. I., Praha 1977, str. 550 (Knihovna klasiků. Spisy F. M. Dostojevského, sv. 12.). (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------