Philosophische Forschungsberichte. Junker u. Dunnhaupt-Verlag, Berlin. Heft 3. Hans Leisegang, Religionsphilosophie der Gegenwart. 1930, 8°, 102 s. — O jednom svazečku této sbírky (Burkampově Přírodní filosofii) referoval již v České mysli dr. Tardy. Bude však účelné upozornit na ni jako celek. Zdá se, že není vydávána podle jednotného plánu, nýbrž spíše s ohledem na odborníky, kteří zpracovávají jednotlivé dílky. K autorům neněmeckým se přihlíží minimálně (ze svazků, o nichž bude zde referováno, činí tak obšírněji jedině Ipsen; u Burkampa z cizích autorů uvedení pouze Brouwer, Russell, Eddington, Heisenberg, Whitehead jen jako spolupracovník na Principia mathematica, Rignano, Jennings; v Leisegangovi vzpomenuto pouze tří cizích autorů: Dubnova, Guardiniho a Jamese, neuvedení ani francouzští novothomisté, neuvedena Heringova „Phénoménologie et Philosophie religieuse“; také u Kynasta přichází cizina silně zkrátka i na těch polích, kde pracuje s větší intensitou než Německo, na př. v logistice). Je to krátce přítomné myšlení s německého hlediska; ale poněvadž přese všecko je Německo stále filosoficky nejvšestrannější a nejrušnější, má sbírka značnou informativní cenu. Každý dílek má obšírnou bibliografii.
Leisegangův sešit měl úlohu velmi obtížnou. Průřez dnešní náboženskou filosofií měl by její motivy ukázat nikoli jako kuriosa, nýbrž jako odpovědi na důležité otázky našeho života. Autor však byl bezmocný před rozsahem látky a skrovností místa; výsledek je ten, že předvádí chaotický, jen vnějškově spjatý pohled na oživlé náboženské filosofování, jehož jednotlivé tendence se ostře potírají. Děli je v náboženskou fil. židovskou, katolickou, protestantskou a čistě filosofickou (zde opět tendence kriticistická, fil. hodnot, směr Euckenův, realismus Dunkmannův, psychologicko-empirický Jamesův-Wobberminův, fenomenologický a varia); často je klasifikace dost libovolná, na př. sbližuje-li se Tillich s Euckenem a odtrhuje hodně daleko od dialektické teologie. Charakter kritické bibliografie (často hodně zběžné) ztrácí kniha jen v partiích polemických. Z těchto nejobšírnější je kapitola, věnovaná dialektické theologii. Překvapuje, že Kierkegaarda, otce dialektického hnuti, kterého se snaží všemožně představit jako pouhého podivína a brusiče paradoxů, kritisuje pouze velmi paušálně a nejednotně filosoficky. Elementárním námitkám, stavěným proti dialektice K-vě jako neplodné a chorobné, mohl se autor vyhnout, respektuje třeba starou Hoffdingovu práci o K-vi z Fromannových klasiků.
Dialektická theologie si uvědomila a přiznala, že ideál rozumu je protikřesťanský. Je tedy něco vznešeného, vysoce cenného mimo ideál rozumu, mimo svět jako racionální konstrukci. To je důležitý filosofický problém. Všem těm, jimž stále ještě křesťanství je náboženstvím, nutno žíti v nepřekonatelném protikladu. Věřit neznamená věřit, protože.... nýbrž... a přece věřit. Je-li však vskutku nutno přece věřit, je tato víra něčím jiným než poslední nadějí rozumu vrhnout most mezi naprostou nutností esence a mezi prožívanou naprostou hodnotou existence ? Pro rozum je býti pouhý


materiál, který má býti pozdvižen do ideje; pro život sám je býti základem i centrem zájmu. Naše býti má však i jiné požadavky, nežli je požadavek rozumu, a ty stoji v přímém protikladu k racionální metodé. Je tedy nutno buď radikálně racionalistické stanovisko, nebo překonáni racionalismu. Dial. theologie vidi, že spor je nutný, a rozhodnutí přenechává životu náboženskému. Může se tím filosof uspokojit? Rozhodně přecházeti otázku bylo by příliš pohodlné. — Heft 5. Reinhard Kynast, Logik u. Erkenntnistheorie der Gegenwart. 1930, 8', str. 58. — Autor správně podotýká, že přehled logické práce v minulé generaci přesahuje možnosti současného referenta; výsledek může býti pouze přehled stanovisek se snahou dospět k nějaké vnitřní jednotě. Hlavní problém dnešní logiky a noetiky vidí ve vztahu logiky a psychologie, ve snaze logiky dojiti bohatšího obsahu a ve snaze, aby naopak psychologie neporušila pevnost logické formy. Tři hlavni kapitoly se obírají 1. školou marburskou a jejím dědictvím u Nikol. Hartmanna, 2. směry, jež lze pokládat za mimokriticislické (symbolická logika, Meinong, Rickertova teorie hodnoty logické, fenomenologie a jeji metafysika), 3. dějinami logiky a noetiky (Cassirer, Aster). Srozumitelnost trpí značnou abstraktností a stručnosti, — i podivnou terminologii, kterou autor zavádí, aniž ji obšírněji vysvětlil a zdůvodnil. Je sotva správné, počítat Schlicku jinam než mezi positivisty. Wittgenstein není vůbec jmenován. Zajímavé jsou kritické kapitoly o symbolické logice a o fenomenologii, které autor stoji blízko. —- Heft 6. Günther Ipsen, Sprachphilosophleder Gegenwart. 1930, 8", str. 32. — Tento sešit je z nejzdařilejších. Ukazuje ve třech kapitolách (I. psychologie řeči a obnova filosofie řeči, II. nový pojem řeči, HI. metafysika řeči v současném filosofickém myšleni) vývoj od Paulových Prlncipii přes Wundtův psychologismus a Vosslerův, na Crocem orientovaný estetismus k novému pojmu řeči a lingvistiky, který svitá u de Saussure a k němuž nemálo přispěly vlivy Husserlovy teorie významu (Bedeutung). Zmiňuje se o konkrétních snahách jazykozpytců proniknouti na těchto základech nové problémy (Stenzel, Trubeckoj, Bally a imn. j.). Konečně se zmiňuje o obecně-filosofických inspiracich, k nimž dává v poslední době popud reflexe nad jazykem, zvi. o Cassirerově pokusu ukázati funkci symbolickou (Bedeutungsfunktion) jako základ vědomi sama, a Honigswaldově psychologii myšleni. Vytknouti je ne vždy jasnou formu a ostré, v textu nezdůvodněné polemiky, zvi. proti škole Martyho. Známou knihu Delacroixovu uvádí sice v bibliografii, ale v textu o ní nemá zmínky.