Melissos a Zénon
search

Délka
0:48:51
Datum vzniku
27.4.1971
Název
Melissos a Zénon

Původní médium
Magnetofonový kotouč
Původní umístění
21_prednaska_27_4_1971_Melissos a Zenon.wav

6526 MG 4 - stopa 4.wav : 2:51:27.661-3:17:01.818

MG 04 : stopa 4(2) : 1303-end

Identifikátor
121
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/presokratici/21_prednaska_27_4_1971_Melissos a Zenon.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Posledně jsme se zabývali"},{"start":15,"end":30,"text":"Aristotelovou kritikou Parmenida, která, jak jsme viděli, se…
Posledně jsme se zabývali Aristotelovou kritikou Parmenida, která, jak jsme viděli, se celá točila kolem Parmenidova pojetí TO EON. Aristotelés vyšel z toho základního postřehu, že v Parmenidově pojetí je TO EON vzato v jednoznačném významu. Pokouší se definovat Parmenidovu tezi jako tezi o jednoznačnosti TO EON. Tuto jednoznačnost je potřebí určit blíže, on ji určuje jako jednoznačnost podstatného bytí, čili bytí bytosti. Pak ukazuje, že bytí bytosti vždycky předpokládá mnohost, že bytí vzaté jako jedno a jednoznačné se ve skutečnosti nedá provést, že při pokusu nějak toto bytí určit vede nezbytně ke kontradikci. Poněvadž každé určení musí tomu bytí něco přikládat, a máli něco takového být skutečné určení, a ne jen opakování téhož, pak se tím předpokládá pluralita jsoucího. A tak Aristotelés potom triumfálně uzavírá, že Parmenidova teze nejenom z hlediska fyzického, tedy z hlediska úvahy o FYSIS, nýbrž z hlediska nejvlastnější filosofie, která se zabývá jsoucím jako jsoucím, neobstojí. Řekli jsme si, že při vší ostrosti a důvtipnosti Aristotelových kritik je potřebí si říci, zda je Aristotelés ve své polemice zcela loyalní a adekvátní. Ovšam na druhé straně je potřebí si uvědomit, že Aristotelova polemika a kritika je zaměřena na body, které Parmenidés a jeho výroky skutečně jaksi jako teze předpokládají. Parmenidés mluví o svém EON jako o něčem jsoucím, nikoliv pouze jako o něčem, co jsoucí věci ke svému pochopení a zachycení předpokládají. Parmenidés nerozlišuje tato hlediska, a tím vystavuje svoji koncepci této ostré Aristotelově kritice. Ale abychom si jasně uvědomili, jak ti dva myslitelé se pouze zčásti setkávají a z části mluví jaksi jeden vůči druhému mimoběžně, je potřebí si ještě jednou uvědomit předpoklady Aristotelovy polemiky. Když Aristotelés vystupuje proti Parmenidovi, jeho první slovo je, že TO ON (to je totéž slov jako Parmenidovo TO EON, to je to slovo, ten základní termín, který Parmenidés do filosofie, do uvažování a celku jsoucna zavedl) POLLACHÓS LEGETAI, že slovo ON, jsoucí, to, co jest, se užívá v nejrůznějším smyslu, POLLACHÓS. Celá Aristotelova polemika potom vychází z toho POLLACHÓS, z toho "v nejrozmanitějším smyslu". Teď ovšem TA POLLACHÓS LEGOMENA, která Aristotelés používá ve své kritice, jsou jenom jednoho druhu. U Aristotela se toho slova užívá především jako slovesa EINAI (zesubstantivnělé patricipum je TO ON) ve větě, v APOFANSIS a tam to, co je, má význam pravdy a nebo nepravdy. Tedy sjoucno ve smyslu toho, co je pravdivé, a nebo nepravdivé: tady potom TO ON znamená to, co je v soudu vyjádřeno soudobou syntézou pomocí spony ESTIN. Jiný význam slova TO ON je TO ON KATA DYNAMIN TE ENERGEIAN, tzn. podle možnosti a skutečnosti. Člověk, který má své zdravé duševní schopnosti, je potenciálně učený, umělý, dovedný i tenkrát, když ještě skutečně dovedným není. Je neučený v docela jiném smyslu než např. zvíře je neučené, nevědomé, poněvadž pro zvíře nepřichází něco jako lidské vědění v úvahu. To je jiný význam slova TO ON. A pak je zde význam, kterého bylo použito v polemice expresis veribs, to je TO ON KATA TA SCHÉMATA TÉS KATÉGORIAS, to je bytí podle různých kategorií, tzn. bytí ve smyslu podstatného bytí, a nebo těch přídavků. Bytí ve smyslu toho, čím něco jest dříve, než k němu přistoupila jistá přídatná určení, a bytí těch přídatných určení, které pochopitelné musí být něco jiného nežli bytí v podstatném smyslu slova. Tyto distinkce jsou tím, co Aristotelés vede triumfálně do pole proti Parmenidovi, a jsou zároveň tím, co mu dává naději, že o tom bytí jako takovém je vůbec možná základní vědecká úvaha, to jest ta, která dává vědění, která je u něho předmětem FILOSOFIA HÉ PRÓTÉ, která se zabývá jsoucím jako takovým. O tom pak uvažují knihy ZÉTA, ÉTA toho souborného díla, kterému se říká Metafysika, kde se ukazuje, jak základní význam a základní rovina, na které je třeba uvažovat o jsoucnu, je rovina konkrétně existujícího jednotlivého samostatného bytí, bez něhož všechno ostatní není možné a na kterém se všechno ostatní, přidatné bytí děje. Tohle je zajisté důležitá věc, ale základní otázka, kterou je potřebí si uvědomit a která nám zase ukáže význam té Parmenidovy pozice, je ta, že při TO ON POLLACHÓS LEGOMENON, při bytí, které je mnohovýznamné, by se daly významy, které Aristotelés uvádí, ještě mnohým jiným způsobem schematizovat a rozložit, takže by se kupř. s tradicí mohl říci: na jedné straně máme bytí ve významu toho, čím bytí jest, na druhé straně, že bytí je, že něco jest, a potom ty odvozeniny, které spočívají např. v tom, že toto obojí je vyjádřeno v soudech. Tohle přece jenom musí nějakým způsobem souviset, tato mnohost musí být založena v nějaké jednotě. Nebo abychom to vyjádřili méně dogmaticky, abychom to vyjádřili problematičtěji, jako otázku, kterou je potřebí klást: není tato pluralita založena v jisté jednotě a není potřebí položit otázku po tom, co této pluralitě významů dává jakousi svorku? Jistěže Aristotelés sám se o něco pokouší, ale je otázka, zdali Aristotelés při svém pokusu říci, že bytí jsoucího cele spočívá na samotném bytí jednotlivostí, při pokusu zachytit problém jsoucího jako takového, nepředpokládá něco, co by si žádalo teprve odůvodnění ze zkušenostního přístupu k jednotlivému jako takovému. V konkrétním světě jednotlivé jako takové přece není dáno se samozřejmostí, je dáno vždy v jisté souvislosti, je dáno vždycky jako součást určitých struktur, a to nejen reálních struktur, nýbrž také struktur, které je teprve jako jednotlivé vydělují z rámce souvislostí. Problematika, kterou teď máme před sebou, spočívá v tom, že Parmenidés svou novou filosofickou otázkou tematizoval zároveň tento základní problém toho, co bytí v nejzákladnějším smyslu sjednocuje, ale že to zároveň tematizoval jako strukturu těchto jsoucích věcí samotných. Nebo alespoň že se vyjadřoval takovým způsobem, jakoby tato základní určení, na které směřuje jeho tázání, bylo zároveň určení samotných věcí, s nimiž se setkáváme. Aristotelova polemika vychází z toho, že in concreto a reálně toho slova být užíváme v souvislosti, kde jednotlivo se svými určeními dominuje a je tématem našeho zájmu a naší zkušenosti. Tato diskrepance mezi tím, co vidí Parmenides, mezi a priori vší naší zkušenosti a nejobecnějšími strukturami konkrétního zkušenostního jsoucna, toto napětí a tato problematika bude na dlouhá staletí pendentní problematikou filosofie. Bude problém těch, kteří vycházejí od jsoucna ve smyslu bytostného určení konkrétního jednotliva a snaží se nějakým způsobem tato určení prohloubit až k těm nejzákladnějším a necelkovějším, a na druhé straně těch, kdo vycházejí od předpokladu naší zkušenosti a snaží se od nejobecnějších a nejzákladnějších, jak se říká, podmínek možnosti, dospět až ke konkrétnímu určení jsoucna, s kterým se in concreto a každodenně setkáváme. Mezi těmito dvěma velikými vrhy se bude západní filosofie, vycházející z tradic, o kterých zde hovoříme, pohybovat po tisíciletí. Vrátíme se zpět k Parmenidově básni a ukážeme si, že Parmenidés sám v jistém smyslu slova si byl vědom toho, že problém proniknutí zároveň k podstatě bytí i jsoucna není dořešen a že se přesto z jeho pozice naskýtá určitá nová možnost, jak určit konkrétní jsoucno, které nás obklopuje, způsobem, který sice není poslední a absolutní, ale přece jenom se tomu poslednímu blíží mnohem víc než to, co ve své běžné rutině dělají lidé každodenně, když míchají ano a ne, bytí a nebytí, vznik a zánik, bytí a pohyb atd. Ve fragmentu 8 /ř. 50/ po celkovém výkladu toho, čemu říká EON, pak bohyně praví: a tím končím tu důvěryhodnou řeč a NOÉMA (tzn. to, co lze myslet, co je myslitelné jakožto nutné, tzn. čeho opak je nemyslitelný) o tom, co je ALÉTHEIA  EN TÓI SOI PAUÓ PISTON LOGON ÉDE NOÉME AMFIS ALÉTHEIÉS. "Teď přestávám mluvit o tom, co jest v nejsilnějším smyslu slova" a DOXAD D'APO TÚDE BROTEIAS MANTHANE KOSMON EMÓN APATÉLON AKÚÓN, "a teď, od této chvíle, poznej názory smrtelníků, dopřávaje sluchu klamné výzdobě (skvělosti) mých veršů". Bohyně oznamuje sama, že to, co teď přijde, je v jistém smyslu klamavé, ale uvidíme hned, že ta klamavost spočívá v tom, že to jsou Broteiai DOXAI, že to jsou názory přizpůsobené tomu, co může vůbec smrtelník pochopit. To předcházející byla řeč bohyně, bohyně může pochopit čisté bytí, TO EON v nejsilnějším smyslu slova, pro ni existuje skutečně jenom čisté bytí. Tady je obtíž s textem /fr. 8, ř. 53  54/, text je kontroverzní, záleží na tom, kde se interpunguje a jestli tady má být akusativ GNÓMAS, nebo dativ GNÓMAIS: MORFAS GAR KATETHENTO DYO GNÓMAS, ONOMAZEIN TÓN MIAN Ú CHREÓN ESTIN  EN HÓI PEPLANÉMENOI EISIN... Budeli akusativ a čárka bude za GNÓMAS, překládalo by se to asi takto: "Lidé si usmyslili, udělali takovou konvenci, že nejmenují dva podoby, že dají jména dvěma podobám, z nichž jedné není správné to jméno dát  a v tom se zmýlili." Druhá verze by zněla: MORFAS GAR KATETHENTO DYÓ GNÓMAIS ONOMAZEIN,...  "dohodli se lidé, že svým názorům dají dvě podoby, z nichž ani jedné není správné dávat jméno". Obě podoby odlišili protikladným způsobem a dali jim SÉMATA, dali jim charakteristiky. Jako má SÉMATA TO EON, tak také tyto dvě MORFAI mají svoje SÉMATA, a to tak, aby se odlišily jedna od druhé. První forma je FLOGOS AITHERION PYR, ÉPION ON, MEG' (ARAION) ELAFRON, HEÓUTÓI PANTOSE TÓUTON, TÓI D'HETERÓI MÉ TÓUTON /fr. 8, ř. 56  57/, "éterový plamenný oheň, mírný, velice lehký, sám se sebou veskrze totožný, stejný, kdežto k té druhé formě nestejný". ATAR KAKEINO KAT'AUTO TANTIA NYKT' ADAÉ, PYKINON DEMES EMBRITHES TE /ř. 58  59/  ta druhá forma je "sama v sobě opačná, je to temná, nevědomá noc husté a těžké povahy". A teď přijdu dva verše, které říkají, o co běží /ř. 60  61/: TON SOI EGÓ DIAKOSMON EOIKOTA PANTA FATIZÓ, HÓS Ú MÉ POTE TIS SE BROTÓN GNÓMÉ PARELASSEI, "a teď ti povím to zařízení světa celé, takové jaké jest, totiž zdánlivě, a tak tě žádný lidský názor nikdy nepředstihne". To znamená, že tady už nejsme na půdě skutečného EON, ale na půdě jemu nebližší. To bude taková půda, kde bude princip na jeden, nýbrž dva, MORFÉ nebude jedna, demas nebude jedno, nýbrž dvě. A každé z nich bude v sobě stejné, identické, bude po této stránce každé z nich takové jako TO EON, ale nebude to už jedno EON, budou dvě, a vůbec se o tom vlastně nemůže říci EON, jsou to dvě MORFAI, nebo je to dvojí DEMAS. Ale na čem teď při tom bude záležet, je to, že pro tyto dvě MORFAI bude platit totéž, totiž, že nevznikají, nezanikají. Druhou část bohužel nemáme tak dalece zachováno, abychom věděli, jak se dál ta určení těch MORFAI odchylují od určení TO EON. Ze zbytků toho provedení vidíme jen to, že nadmíru záleží na tom, aby ty dva tvary samy v sobě byly bez jakékoliv změny, aby byly ve smyslu ryzího bytí v okamžiku, ale v každém okamžiku stejné. Parmenidovo bytí z té první části básně je NYN PAN, tedy neexistuje pro ně žádné trvání, je celé v tom 'teď' a to znamená, že v sobě také nemá žádnou potecnialitu, není v něm nic, co není hotové. Zde by nás nadmíru zajímalo, jak dalece se které z těch SÉMATA TÚ EONTOS obměňuje, když přijde tato dualita. Jisté je, že tyto dvě formy jsou potom kladeny jako něco, co věčně trvá a samo v sobě se nemění. To jsou dvě formy, které jsou vnitřně bez vzniku, bez zániku a beze změny, ale už se musí říci  trvají věčně. Nejsou také bez vnějšího pohybu, ale ten pohyb je tady relativní pohyb  vůči sobě navzájem. A teď z toho, že se mohou pohybovat vůči sobě navzájem, se vykládá celý KOSMOS. Z toho, že jsou zde ve světě tyto dva tvary ve stejné kvantitě, takže to světlé je kryto, vyváženo tím tmavým, dovolují tyto dva principy ve svém vzájemném poměru, v tom jak jsou rozděleny a jak se vůči sobě navzájem chovají, pohybují nebo jsou v klidu atd.  na základě toho nám dovolují vykládat svět. Tento princip je také nesmírně důležitý a revoluční. Tím, co je v druhé části básně, je Parmenidés neméně významným myslitelem jako tím, co je v první části básně. Tady, v té druhé části, to je teprve první fyzika. Nesmírně primitivní a mytická, chceteli, ale je to první fyzika, poněvadž začíná ze dvou prvků, které jsou definovány, nejsou jen tak převzaty ze zkušenosti v neurčitosti, nýbrž jsou určeny výslovně, aktivně, logicky, je řečeno, co je každý z nich a zároveň jsou tyto prvky vnitřně neměnné. A z jejich relací se vykládá všecko jednotlivé. To je už v jádře princip atomistický, nebo lépe pluralistický, neboť zde není určeno nějak výslovně, zda jsou ty dva tvary dělitelné do nekonečna, nebo nejsou, to je koneckonců z tohoto hlediska, že je to jen relativní pohled, vedlejší. Ale v pozdějším vývoji uvidíme, jak se to stalo základním problémem.


Citace
Melissos a Zénon
. In: Jan Patočka - repository. [cit. April 13, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/10 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/10 .
Soubory
Přepisy 21_melissosZenon.txt