Princip Hérakleitova uvažování, základní rysy jeho spekulace jsme si posledně vyložili. Dnes se pokusíme uvést většinu fragmentů do jakési vnitřní souvislosti. Je to úloha neproveditelná v tom smyslu, že rekonstruovat Hérakleitovu knihu se nám nemůže podařit. Ale je možno pokusit se o jakousi procházku těmito fragmenty, která ukáže jejich vnitřní souvislost. Jenže těch cest vnitřní souvislosti je mnoho. Neboť Hérakeitos ve skutečnosti myslí stále jednu myšlenku, kterou explikuje z různých stran, takže těch spojení je pak možná celá řada. Hérakleitovo dílo bylo v antice často vydáváno (vydání spočívalo v tom, že se dílo přepisovalo). Především se o to zasloužili stoikové, hellénističtí filosofové, kteří cítili svoji příbuznost s Hérakleitovým myšlením. Oni to byli, kdo ve starověku udržoval hérakleitovskou tradici. Je zajímavá věc, že většina Hérakleitových vět není zachována v dílech filosofů, nýbrž v dílech křesťanských apologetů, kteří byli se stoickou tradicí v kontaktu a kteří u Hérakleita vyciťovali motivy, jež jim byly nějakým způsobem blízké. Stoikové dělili Hérakleitův spis na tři části: jedna z nich se zabývala otázkami fyzikálními (podstatou a vznikem kosmu), druhá etickými, třetí politickými; že toto dělení je pozdní, je zřejmé, neboť takové dělení pochází až z Platóny Akadémie. Ovšem někteří moderní editoři se ho pořád drží, jako např. velice zasloužilý a všechny moderní edie Hérakleitových spisů ovlivnivší anglický učenec Bywater s rovněž Burnet ve svém známém spise Autora, čilá počátky řecké filosofie,3 který je stále užitečný a je ho třeba stále doporučovat k pilnému studiu. Domníváme se ale, že celkem nejlogičtější a nejadekvátnější pořadí toho, co se zachovalo, podal na základě jiných pokusů soudobých učenců, filologů, Walter Bröcker ve spise o dějinách filosofie před Sókratem.4 Tohoto pořadí se zde budeme držet. Ještě v krátkosti si zopakujeme, co jsme si posledně obrysově předvedli. Snažili jsme se ukázat, v čem je to nové v Hérakleitově myšlení proti milétskému pra-myslitelství. Ukázali jsme si, že myšlenka logu jako něčeho věčného nastupuje u Hérakleita na místo rozpadu, vybočení, ADIKIA, ve kterém Miléťané spatřují ve shodě s mytickým životním pocitem původ světa jakožto celku toho, co se zjevuje. Proti tomu Hérakleitos protestuje: žádná ADIKIA to není, nýbrž ADIKIA a DIKÉ je totéž a tuto identitu ADIKIA a DIKÉ vyjadřuje myšlenku logu. Bytí je ve svém jádře určeno tím, že jen to vynořování ze svého opaku, tak jako se vynořuje přítomnost z bucounosti, tak jako se vynořuje to, co je blézýké, z toho, co je vzdálené, co není zde. Tento pra-protiklad, který všemu, co se zjevuje a co stále ve smyslu dostávání se do přítomnosti je, leží v základě, tento pra-protiklad je věčný, opakuje se potom v každém jsoucnu a pro něj Hérakleitos hledá výraz jako pro nejvyšší jsoucno, které je zároveň v řecké představě jakožto věčné přímo základní určení toho, co je božské. THEION = LOGOS. LOGOS jako THEION je zároveň TO SAFON, neboť nejvyšší protiklad je samozřejmě tam, kde se ty protiklady skutečně setkávají, tzn. kde o sobě vědí kde je ten protiklad takříkajíc vědomý, kde je moderně řečeno bděle zažit. SOFON je právě toto vědomí a sepětí protikladného. Pro LOGOS pojatý jako SOFON, jajko nejvyšší jsoucno, je potom výrazem PYR - oheň. Oheň je to, co v sobě obsahuje pra-protiklad nejostřejším a nejvýraznější způsobem - to sebe samo stravující a v tom sebestravování trvající, přecházející ve svůj opak a živící se ze svého opaku. Oheň ovšem vyžaduje potravu, která by ho udržoala. Ale v Hérakleitově myšlence je to, z čeho se oheň udržuje, zase vpodstatě jenom proměna ohně. Oheň je vlastně všechno ve všem. Zároveň v tom vidíme základní identifikaci, které musí pro Hérakleita existovat mezi ohněm a tím, co chápe, totiž duší, tím, co reprezentuje velký LOGOS v nás samotných. Duše má také v sobě svůj LOGOS, svou míru, kterou měří věci v tom, čím jsou. Toto zároveň zakládá zvláštní mytickou fyziku ohně a duše. Duše a to, co je neduševní, jsou ve stálé výměně. Tělo a duše nejsou dvě věci, nýbrž je tu tatáž základní výměna, kterou pozorujeme všude ve světě. Výměna, kterou vidíme ve velkých kosmicko-atmosférických dějích, jako je koloběh přírodních živlů. Koloběh, který zhruba možno si představit tak: Na vrchní části všeobecné sféry je oheň v podobě nebeských těles. Tento oheň to je, který udržuje všechno v pohybu. Oheň přece koneckonců obrací všechno, co stravuje, v popel - sedimentem toho proesu je nakonec všechno viditelné, a to v tom postupu, že napřed zde máme vlhký element, potom z toho vlhkého usazující se sediment, to je země, ale ze země zase přece jenom prýští voda a pod vlivem nebeských těles nastává koloběh. Je to primitivní, ale musíme si představit, že tady poprvé něco takového jako celý přírodní děj je uchváceno jediným pohledem a jedinou myšlenkou, která se snaží prozkoumat všechny tyto jevy do hloubky - jediným pohledem. A tento jediný pohled jde ještě dál, jde do liského života, do lidského osudu. Tak je lidská duše začleněna do tohoto celku. V koloběhu je lidská duše také ve výměně se vším ostatním, co se ve světě vyskytuje a objevuje. Lidská duše to je, která je oživujícím plamenem těla, toho žhnoucího uhlu, který prochází různými fázemi tak, že žhne a svítí, potom pouze žhne a potom stydne, vychládá, ale pak se může znovu zanítit. V obrazech vycházejících z pochopení těchto jevů vidí Hérakleitos vysvětlení takových stavů jako bdění, spánek, smrt; smrt, která je zároveň také návratem k původnímu čistému elementu ohně. To, co vidíme, je takové velkorysé, ač primitivní a mytickými prvky prolnutá fyzika. Nejdůležitější na tom všem je, že Hérakleitos následkem svého pojetí toho, co znamená bytí, opouští původní myšlenku a starý koncept, který ještě udržují Mileťané, koncept kosmogonický, že svět je něco takového, co vzniká. Pro Hérakleita neexistuje svět takto, svět je něco věčného, co existuje od věků do věků, tak jako bytí je věčné v tom smyslu, že k němu jakožto k bytí právě ten protiklad vznikání a zanikání patří. Vidíme, jak tato filosofická myšlenka prvomyslitelů směřuje skrze Hérakleita k zacílení na bytí jako věčné a jediné. V tradici se vždycky klade proti sobě Hérakleitos a Parmenidés. Ve skutečnosti právě na tomto vidíme, jak Hérakleitos sám už směřuje k tezi jednoho, jednoho jsoucího. V běžných dějinách filosofie se obyčejně vykládá, že Parmenidés následuje po Hérakleitovi a že se ve své básni k Hérakleitovi vztahuje. Tak se otiž vykládá pasus v prooimiu, kde Parmenidés hovoří o dvojhlavcích, pro které být a nebýt je totéž. V tom se spatřovala narážka, ne-li přímo citát z Hérakleita. Ve skutečnosti uvidíme při interpretaci Parmenidovy básně, že tato jeho myšlenka není ražena na nějakého myslitele, nýbrž že těmihle dvojhlavci nebo lidmi obrácenými k dvojí tváři věcí, kteří následkem toho mají dvojí tvář, míní Parmenidés totéž, co Hérakleitos, když mluví o HOI POLLOI, o těch mnohých, kteří nechápou to, co jest, nechápou tu prvotní jednotu bytí. To není narážka na nějakého myslitele, to směřuje tak jako Hérakleitovy invektivyx proti běžnému chápání lidím, kteří nejsou filosofy ve vlastní smyslu slova. Zůstává tedy v platnosti to, co se vcelku vždycky uznávalo, že totiž Héakleitos a Parmenidés jsou celkem současníci, kteří se ve svých projevech k sobě nikdy přímo nevztahují. Hérakleitos ve svém spise uvádí určité současníky a myslitele z předchozí doby, ale o Eleatech se přirozeně nezmiňuje a je rovněž marné hledat v Parmenidově básni nějaký výslovný vztah k Hérakleitovi. Vraťme se teď k výkladu pořadí fragmentů, jak se je pokoušel rekonstruovat W. Bröcker. Že začátek toho spisu tvoří fragment 1, o tom není pochyby. Fragment 1 mluví o logu, který jest vždy. Musíme ještě podotknout, že někteří komentátoři upozorňují na to, že v ionském dialektu, když se řekne EÓN, znamená to z velké části prostě je pravda. Takže začátek toho fragmentu by bylo možno předložit takto: "Ačkoliv tento LOGOS je stále pravdivý, lidé ho nechápou, když ho uslyší, o nic lépe, než když ho předem neslyšeli"; oni nerozumějí, i když se na něj upnou, i když ho zaslechnou, i když jim ho Hérakleitos zvěstuje. Takže naše interpretace, kterou jsme minule podali o tom, že tady je nějaký LOGOS, který je věcný, by byla z tohoto hlediska oslabena. Jenomže ve věci se přece jenom musí na základě nejrůznějších fragmentů přiznat, že LOGOS souvisí s věčností světa, všechno se podle něho řídí. To je výslovně řečeno ve fragmentu 41: "Jedno je to moudré, to duchovní, kterým se řídí všecko ve všem", tzn. poněvadž to řízení všeho ve všem je stálé objevování, které je věčné, má jako takové tento charakter od věků do věků. Interpretace věčnosti logu, že LOGOS je to, co je věčné, tedy přece jenom zůstává v platnosti. První počátek výkladu se týče protikladu k běžnému názoru, k názoru naivního člověka, který se ocitá tváří v tvář věcem, jejich mnohosti, jejich bezmezné rozmanitosti a který vidí věci v jejich samostatnosti, chaotičnosti a nesounaležitosti. To je způsob prožívání a chápání, který charakterizuje HOI POLLOI. A oni si neuvědomují, že chaotičnost, fragmentárnost je jenom takříkajíc fasádou, přední stranou hluboké souvislosti, která určuje všechno ve všem tak, že každá jednotlivá stránka, zdánlivě izolovaná a zdánlivě bez souvislosti se vším ostatním, má současně svůj doplněk, nebo svůj doplněk vytváří, ten doplněk k ní prostě vnitřně patří. Takže zkušenost, kterou každý z nás každodenně o věcech mnohých, neuspořádaných a chaotických koná, k nám ve skutečnosti mluví o něčem, co je jednotné a co za domněle chaotickým označuje hluboký řád. Tak se může říci, že to, s čím se každý z POLLOI, z nás mnohých, každodenně stýká, na co každodenně naráží, je něco, s čím žije v neshodě, a že to, nač každodenně narážíme, nám připadá cizí. A to je to, co říká fragment 72: "S logem, s nímž jsou nepřetržitě ve styku, jsou v neshodě, a to, nač narážejí každý den, to se jim zdá cizí". Proč? Ve fragmentu 1 jsme slyšeli: Ani tenkrát, když se jim to ukáže, když se jim to poví, když ten moudrý Hérakleitos jim odhalí tuto souvislost, ani tenkrát tomu nevěří, poněvadž jak říká fagment 107: "Špatní svědci jsou oči a uši těm, kteří mají barbarské duše". Lidé se přece spoléhají na svědectví očí a uší, vždyť oni to přece vidí, že jedna věc není druhá, že život není smrt, že oheň není voda, to přece říká každému to nejzřejmější, to svědectví takřka tělesné. A to proto, ponavadž, jak říká tento fragment: skutečné slyšení logu, skutečné porozumění není věcí uší a očí; rozumíme mu teprve tenkrát, když nemáme barbarskou duši. Barbarská duše je ta, která není s to rozumět jazyku, kterým hovoří Hellénes, ti kteří jsou z těch vrstev, které si navzájem rozumějí. Barbaři jsou ti, kteří, kdž mluíme jazykem, jejž nechápou, sklyší jenom zvuky, a ne smysl. A také také oči a uši nám dávají takové zvuky, když nemáme v duši porozumění pro souvislost těch zvuků, pro smysl, který je sjednocuje. Proto ti, kdo nemají takříkajíc smysluplnou duši, kdo nemají pochopení pro vnitřní LOGOS věcí, pro to, co může mluvit z percepcí našich smyslů, z toho, na co narážíme každý den - ti se podobají hluchým. Jak říká fragment 34: Do těch můžete mluvit jak chcete, "zůstávají nechápaví a podobají se, když vyslechnou řeč filosofie, hluchým - tak jak říká přísloví: přítomni - nejsou zde", i když jsou tady, jsou duchem nepřítomni. Ovšem není potom úsilí filosofovo něco marného, není to marná lásky snaha chtít mluvit k hluchým? Jaký má smysl Hérakleitova řeč, proč píše spis, proč vykládá svůj LOGOS? Na to odpovídá fragment 116: "Všem lidem je volno (možno), GINÓSKEIN HEÓUTÚS KAI SÓFRONEIN - všichni lidé mají možnost poznat sebe samotné, KAI SÓFRONEIN, a stát se rozumnými. Fakticky je to tak, že ti mnozí nerozumějí, tzn. člověk nefilosofický podstatně nechápe, ale tu základní možnost v sobě má, možnost otevřít se pro LOGOS, možnost získat chápající duši, duši, která přijme do sebe všeobecný LOGOS. Duše, která má to chápání a ví, že je má, která ví, že k její povaze patří moci mít tento logos, je taková, která srbe samotnou poznává ve své podstatě. Vlastní podstata je přece to, co nás váže k tomu, co je ve světě podstatné, co je podstatné vůbec. A to je právě LOGOS ve vlastní duši. Poznat sebe znamená poznat tuto svoji podstatnou složku. Jinak vyjádřeno bychom také mohli říci: poněvadž duše je ve skutečnosti LOGOS, je také PYR, oheň - poznává-li sebe, poznává v sobě základ univerza. Tedy poznat sebe znamená poznat zároveň tento LOGOS, otevřít se pro to všeobecné, tzn. potom také být rozumný, mít sám chápání. Všem lidem je vlastní tahle možnost. Že zde je bod centrální, pro člověka podstatný, to je ještě zvlášť vyjádřeno ve fragmentu 112, kde je řečeno: SÓFRONEIN ARETÉ MEGISTÉ - chápání, otevírání se pro všeobecný LOGOS je nejvyšší dobrost, vlastní dobrost člověka, to, co dělá člověka člověkem ve vlastním smyslu slova. ARETÉ je pro řeckého člověka vždycky to, co nějakou věc reprezentuje v nejvyšší míře, co ji dělá tou věcí v nejsilnějším smyslu slova. Proto se může mluvit o ARETÉ koně nebo jiného ži vého tvora. Slovo ARETÉ se obyčejně překládá jako ctnost, ale to řecké slovo neodpovídá našemu pojmu ctnosti, který je ražen křesťanskou morálkou a její sekularizovanou podobou. Ve slově ARETÉ nezaznívá žádný protiklad k nějaké upadlosti, k nějaké hříšnosti, nýbrž ARETÉ nezaznívá žádný protiklad k nějaké upadlosti, k nějaké hříšnoti, nýbrž ARETÉ je prostě výbornost věci, nejvyšší, nejadekvátnější výraz její povahy, její podstaty. To podstatné pro člověka je SÓFRONEIN. A poněvadž rozumnost, chápání se dá také vyjádřit jako vlastnost, je vlastností takového člověka SOFIÉ znamená ALÉTHEA LEGEIN KAI POIEIN KATA EPAIONTAS, mluvit a konat vše podle pochopení FYSIS, přičemž FYSIS věci je totéž, co LOGOS. Také fragment 115 hovoří o vztahu mezi LOGOS a PSYCHÉ: PSYCHÉS ESTI LOGOS HEAUTON AUXÓN - v duši je LOGOS, který sám od sebe roste, sám se rozmnožuje, tzn. z toho, že můj vnitřní LOGOS, z toho se chápáním rozšiřuje na všecky věci, tak jako se šíří oheň. A s tím souvisí zase fragment 101, kde to Hérakleitos aplikuje sám na sebe a na původ své nauky a říká: EDIZÉSAMÉN EMEÓUTON - sám sebe jsem probádával, sám sebe jsem zkoumal. Moudrost k němu nepřišla zvenčí, z očí a uší, i když Hérakleitos na jiném místě říká, že je mu nejmilejší to, co vidí a zakouší jako přítomné - to je namířeno proti mytickým vypravováním. Neznamená to nic jiného, nežli že základní pochopení, které zprostředkuje LOGOS, se osvědčuje a jako svědků se dovolává toho, co je přítomné, o čem se přesvědčíme očima a ušima (fragm. 55). Ovšem oči a uši k nám začnou mluvit teprve tenkrát, když mýme pochopení pro LOGOS. Do té doby jsme, i tenkrát, když zíráme a posloucháme, slepí a hluší. Velice důležitá charakteristika toho, co znamená LOGOS, na kterou už byla narážka ve fragmentu 1, je ve fragmentu 113: XYNON ESTI PASI TO FRONEEIN - všem společné je chápat. To je myšlenka, ve které se Hérakleitos vrací často: chápání, TO SOFON, TO FRONEEIN, a s tím související LOGOS, k němuž se TO FRONEEIN obrací - poněvadž LOGOS a FRONEEIN patří k sobě. FRONEIN je FRONÉSIS TÚ LOGÚ, je něco společného všem. S tím souvisí slavný fragment, který říká, že "bdící mají všichni jeden společný svět, kdežto spící se obracejí každý do svého" (fragm. 89). LOGOS je společný všem. Nejen že se podle něj vše děje, nýbrž v něm je také nám všem možno nabýt stejného pochopení, úplně stejného - shodnout se, shodnou se proti tomu, co nám dává jednostrannost jednotlivého zdání. Je možno překlenout stanoviska různých, stanoviska eventuelně protikladná, taková stanoviska jako mají nepřátelé vůči sobě navzájem. Poněvadž nepřátelé jsou k sobě nejvíce vázáni, nepřátelství je takovým hlubokým příkladem vázanosti protikladného k sobě. A ještě hlouběji domyšleno - LOGOS je úplně jeden a týž v nás všech. Je jeden a týž, protože všecko spojuje a je ecemplifikován ve všem, co je. Kdo má LOGOS, nemá tedy svoje vlastní mínění, nemá svůj vlastní názor, svůj vlastní názor mají jenom HOI POLLOI. Ti žijí ...HÓS IDIAN ECHONTES FRONÉSIN (z fragm. 2) - ti žijí jakoby majíce každý svůj vlastní, soukromý názor. Z toho důvodu říká Hérakleitos: ÚK EMÚ, ALLA TÚ LOGÚ AKÚSANTAS HOMOLOGEIN SOFON ESTIN HEN PANTA EINAI (fragm. 50) - ne mne, ale LOGOS když vyslechnete, pak je nutno se shodnout v tom, že HEN PANTA - že všechnno je jedno. Ve fragmentu 2 je řeč o IDIA FRONÉSIS - o vlastním názoru, o soukromém nazírání. IDIA FRONÉSIS je vlastní těm HOI POLLOI, naivnímu člověku. Fragment 114: "Těm, kteří s porozuměním mluví, je třeba, aby se opřeli o to společné všemu, tak jako obec se opírá o svůj zákon, a ještě mnohem silněji". Zákon obce, zákon POLIS je to, co děláPOLIS - obcí - to je to, co brání, aby různí občané ve svých zájmech se nerozpadli a navzájem nežili v rozbroji. Uchování zákona je uchování obce. Kdo chce zachovat obec, musí přísně dodržovat zákon - toto je hluboký životní prožitek, základ svobodného občana řecké POLIS. To je to, co je vyjádřeno v Sofoklových tragédiích. Antigona říká: obec je opřena o něco věčného, o věčný zákon. Zákon POLIS je dvojí: jednak je zákon faktický, a pak je ještě hlubší základ faktického zákona. To ukazuje Sofoklés v tragédiích. Obec je zdánlivě něco nahodilého, zdánlivě je to jedna obec mezi mnohými, ale ve skutečnosti každá obec spočívá na hlubokém, všeobecném a božském základě. Na to je člověk upomenut fragmentem 114, kde po tom, co bylo uvedeno ze začátku, následuje: "... neboť všecky lidské zákony se živí z jednoho božského, protože tento ákon ovládá všecko do té míry, jak chce, a všemu dostačuje a nad vším vítěží". Tady Hérakleitos používá zkušenosti každého občana POLIS, jeho základního politického přesvědčení, že POLIS spočívá na božském základě, na něčem, co je naprosto všeobecné - když chceme hloubku té zkušenosti vyměřit, tak není krásnější příklad, nežli Sofoklova Antigoné. Vzpomeňme na Hegelův výklad této Sofoklovy tragédie, kde ukazuje, jak zákon POLIS, zákon dne, se opírá o hluboký základ rodinného života, z kterého občané POLIS jsou vysláni do života veřejného, do života za bílého dne. Tento zákon nesmí být porušen. Jakmile např. stát, POLIS ve smyslu zákona dne, sáhne na ten zákon božský, rozruší sama sebe. Člověk je při Hérakleitových fragmentech ustavičně upomínán na řeckou tragédii. Příkladem IDIA FRONÉSIS, která není něco nevinného, co by nemělo důsledky, a to někdy tragické důsledky, je třeba Kreón v Antigoně; ten má svůj názor. U Hérakleita je tento prazážitek občana POLIS promítnut do kosmické dimense. Prazákon, z kterého se živí všecky zákony lidské, je prazákon všeho bytí a zjevování. Proto říká fragment 2: "je třeba následovat to, co je společné - ...DEI HEPESTHAI TÓI ... KOINÓI XYNOS GAR HO KOINOSA pak je tam řečeno: "zatímco LOGOS je společný, naivní lidé, HO POLLOI žijí, jakoby měl každý svůj vlastní názor - IDIAN ECHONTES FRONÉSIN". Ovšem tento vlastní níázor má určitou podobu, ty vlastní názory jsou jen zdánlivě vlastní. Ve skutečnosti pocházejí ze všelijakých tradic. O tom hovoří fragment 104: "Jaké mají ti naivní lidé chápání či smysl? Poslouchají populární pěvce a učitelem je jim lůza, neboť nevědí, že (jak to říkal jeden ze sedmi mudrců) množství, POLLOI, jsou skoro všichni bez výjimky špatní, a dobří jsou vzácní." To je výrok jednoho ze sedmi mudrců jehož jméno je Bias z Priény. Proto Hérakleitos říká ve fragmentu 39, že v Priéně žil Teutamův syn Bias, jehož LOGOS byl silnější než mnoha jiných. Takovým příkladem na učitele množství jsou Hésiodos a Homér. Hésiodos, který nerozuměl nejběžnějším věcem, např. nechápal, že den a noc je totéž (fragm. 57). V theogonii je řečeno, že noc je dcerou dne, den plodí noc. Ve skutečnosti je to totéž, den patří k noci a noc ke dni jako dvě stránky jedné věci. A homér, který v Iliadě, ve vrcholné scéně, kde Priamos přijde do Achilleova stanu pro mrtvolu syna, nechá říci Achillea: Kéž by spor zmizel ze života bohů i lidí. Nevěděl Homér, tento učitel všech, učitel množství, že kdyby zmizel spor, zmicí všechno jsoucno - neboť spor to je, co drží věci v jednotě dohromady. Hérakleitos říká ve fragmentu 42, že Homér by měl být vylouřen ze závodů a mrskán: co má totiž Homér, tento protivník boje a sporů, co má hledat v závodech, které na sporu, konkurenci a soutěživosti jsou založeny. To ovšem neznamená, že by to mezi těmi, kdo se považují za moudrů, za badatele, mudrce, filosofy, bylo o mnoho lepší. takových badatelů si Hérakleitos neváží, pokud nedospěli k tomu, že důležité je vědět jednu věc - to jedno moudré, to jedno duchovní. Většina badatelů zůstává u mnohosti, které on říká POLYMATHIÉ - vědění mnohých věcí. POLYMATHIÉ NOON ECHEIN Ú DIDASKEI (fragm. 40). POLYMATHIÉ, vědění mnohých věcí, jako jsou např. mnohé mýty, mnohé hisotrie, jaké vypráví Hésiodos, a nebo má na mysli Hekataia, a jaké zná např. Pythagoras. To všechno zůstává u mnohosti receptů, preceptů, přikázání, kánonů - to vše je POLYMATHIÉ, ta ještě neučí pochopit hlubokou jednotu, která je za mnohostí. proto také Hérakleitos říká ve fragmentu 108: HOKOSÓN LOGÚS ÉKÚSA, UDEIS AFIKNEITAI ES TÚTO, HÓSTE GINÓSKEIN HOTI SOFON STI PANTÓN KECHÓRISMENON - ať jsem se dověděl, ať jsem se doslechl o LOGOI, o tom co říkají druzí, žádný nedospěl k tomu, aby poznal, že TO SOFON, to, co je moudrů, duchovní, je odděleno od všeho ostatního - PANTÓN KECHÓRISMENON. To není v těch mnohých znalostech, vědomostech, pověstech obsaženo, to je něco zvlášť pro sebe, co teprve to mnohé osvětlí, dovolí pochopit; proto POLYMATHIÉ NOON Ú DIDASKEI. Když je tedy člověku takřka přirozené, aby měl IDIA FRONÉSIS, aby neslyšel LOGOS, který je nicméně něco společného, a to nejenom společného v možnosti všem lidem, nýbrž něčím takovým, podle čeho se řídí všechno ve všem, něco takového, co všechno ovládá - a to, co všcko ovládá od věků do věků, je přece božské - pak je možno řící s fragmentem 78: ÉTHOS GAR ANTRÓPEION, "lidský ráz jsoucna", ÚK ECHEI GNÓMAS, co je typické. Typické pro člověka je, že nemá pochopení, zatímco pro boha je typické, že je má. V tomto smyslu filosof už stojí takříkajíc na prahu božského. Chápání vyzvedá filosofa z toho ÉTHOS ANTRÓPEION. Přejděme k tomu, co LOGOS obsahově říká. Z části je to řečeno shrnujícím způsobem ve fragmetnu 50: ... SOFON ESTIN HEN PANTA EINAI. To je ve stručnosti všechno, ale Hérakleitos potom tuto moudrost exemplifikuje na nesčíslném množství příkladů. Moudrý rozumí, čemu mnozí nerozumějí, totiž nerozumějí, jakým způsobem to, co se od sebe liší, se se sebou shoduje. "... HOKÓS DIAFEROMENON HEÓUTÓI HOMOLOGEEI, PALINTYROPOS HARMONIÉ HOKÓSPER TOXÚ KAI LYRÉS" (fragm. 51). Buď se říká PALIINTROPOS nebo PALINTONOS - protikladná, protisměrná harmonie. Harmonie: skloubuji dohromady, dávám dohromady tak, aby spára a klín se k sobě hodily, tedy jako se roubí dohromady kmeny, když se dělá chata nebo vor - to je harmonie, zapadání do sebe. když se hovoří o lyře, myslí se zároveň na tu harmonii ve specializovaném smyslu slova, k tomu aby zde vznikl ten zvláštní soulad, který nás okouzluje v melodii, k tomu je potřebí těch proti sobě napřených sil, je třeba, aby v opačném směru táhla ruka a rámec. Zrovna tak dílo luku je jedno a je výsledkem napětí v protikladných směrech. A ještě jeden takový vtip k tomu Hérakleitos dodává: totiž jméno luku - BIOS je totéž, jenom akcentem se liší, jako jméno života, a dílo jeho je smrt (fragm. 48). Taková skloubění jako TOXOS (jiný název pro luk) a LYRA jsou zjevná skloubení; zjevně, před našima ořima, se děje to protikladné napětí, ale všechna ta před očima se odehrávající napětí jsou jen exemplifikacemi toho hlubokého nejzákladnějšího napětí, které je ve zjevování všeho, co se zjevuje, v samotné podstatě bytí toho, co je. Proto Hérakleitos říká ve fragmentu 54: HARMONIÉ AFANÉS FANERÉS KREITTÓN - nezjevné skloubení je silnější nežli to zjevné. A z toho důvodu také říká: poněvadž FYSIS, bytí jsoucího, v sobě obsahuje jednotu toho, co je FANERON, zjevné, a toto, co je AFANÉS, roste to zjevné. proto je řečeno, že FYSIS, zrod a bytí všeho toho, co jest se rádo skrývá. Skrývání je to, v čem má FYSIS zalíbení, co k ní podstatně patří, FYSIS KRYPTESTHAI FILEI (fragm. 123). Fragmentů, v kterých jsou příklady na HARMONIAI FANERAI a HARMONIAI AFANÉS, je celá řada. Přejdeme rovnou k fragmentu 53, který podává aplikaci na lidskou PSYCHÉ, na lidský život. Tam se říká: ;POLEMOS, válka, je otec všech věcí (nebo se to dá také překládat: všech lidí) a je to král všech. Z jedněch udělala vláka bohy, z druhých lidí, z jedněch otroky a z druhých svobodné lidi." Tento fragment mluví znovu o vazbě nepřátel k sobě - nepřátelství, spor, boj je jenom zdánlivě oddělení. Ve skutečnosti nikdo není tak k sobě vázán jako ti, kdo spolu bojují a nenávidí se. To je zase taková zkušenost POLIS. POLIS je stát svobodných lidí, obec svobodných plánů. Všichni víme, jak nad tímto faktem meditoval Hegel, a jak hlubokou spekulativní myšlenku k výkladu tohoto faktu přinesl. To je jeho myšlenka o tom, že člověk jako svobodný se osvědčuje bojem na život a na smrt a že v tomto boji na život a na smrt je prvotní buňka lidských dějin, z které se vyvíjí vůbec lidský svobodný život, lidská dějinná svoboda. V tomto fragmentu je obsažen celý Hérakleitos. Je srozumitelné, že válka udělala z jedněch otroky a z druhých svobodné. Svobodní a otroci jsou to, na čem stojí POLIS. POLIS je obec těch svobodných, kteří ukázali svoje pohrdání smrtí a řecká POLIS na tomto principu stojí celá: že člověk je svobodn, když je fakticky odhodlán v kteroukoliv chvíli riskovat svůj život. Politický život v řecké POLIS byl svobodný pod touto podmínkou. Ale jak je to s tím, že jedny dělá lidmi a druhé dělá bohy? Jak je to s tím, kdo riskuje svůj život a padá v boji? K tomu říká jeden z Hérakleitových fragmentů: "větší smrt dostává větší odměnu, větší úděl" - MOROI GAR MEZONES MEZONAS MOIRAS LANCHANÚSI (fragm. 25). Padlý, jako vůbec duše po smrti, je přece oheň, který unikl, a oheň, který unikl, přechází na tu vyšší stranu světa, tam na obloze, tam je sídlo toho ohně, hvězdy jsou čistý oheň, zářicí - a to jsou ty duše. Tak se stává z řlověka bůh, tak je bůh s člověkem ve výměně. Jedni se stali božstvy, ti, kteří padli, druzí zůstali lidmi; a mezi těmi zase jedni, ti vítězní, jsou svobodní, zatímco poražení jsou DÚLOI, otroci. Zakončíme fragmentem 80: "je třeba si uvědomit, že válka je to společné, a spravedlnost a právo že je spor, a že všechno se děje podle sváru a nutnosti". Tento fragment se vztahuje zpátky k celé milétské pramoudrosti: že věci DIDONAI DIKÉN KAI TISIN ALLÉLOIS TÉS ADIKIAS. Pro Hérakeita je DIKÉ právě v tom odčiňování každého činu, v tom, že každý čin je vázán k tomu, co jej odčiňuje. V tom je povaha toho, co se odehrává v přítomnosti, v tom je jevící se ve svém jevení. To společné, LOGOS, to jednotící, co dělá ze všeho jedno, je zároveň ERIS, svár. V tomto fragmentu je novým, energištějším, hlubším způsobem řečeno to, co se odehrává ve sféře DIDONAI DIKÉN KAI TISIN.