Protože nás zajímají na prvním místě metodologické problémy Platónovy filosofie, vyšli jsme od velkých schémat, v kterých Platón sám podává resumé svého myšlení. První schéma jsme čerpali ze VII. listu, to bylo to schéma o pěti stupních: @ὄνομα#, @λόγος#, @εἴδωλον#, @ἐπιστήμη# – to jsou ty čtyři věci, které sídlí @ἐν τῇ ψυχῇ#, v duši – a pak je věc sama, @τὸ πρᾶγμα αὐτό#. Aby bylo rozuměno, proč užívám těch řeckých termínů – protože není významu přesně odpovídajícího v našich moderních jazycích. Např. slovo @λόγος# je tady u Platóna ještě v takové zvláštní neurčitosti: řeč naplněná smyslem, řeč se svým významem, znamená to zároveň výrok, může to znamenat také definici, může to znamenat celou řadu výroků, může to znamenat celý projev, v tomto smyslu řeč. Slovo @εἴδωλον# právě tak – my jsme si už ukázali posledně, v předcházejících hodinách, že @εἴδωλον# znamená na jedné straně obraz, na druhé straně to, co bychom mohli nazvat odraz, něco, co něco jiného napodobí. Také ke slovu @πρᾶγμα# nemáme přesně odpovídající výraz. Teď v tom oboru toho @ἐν τῇ ψυχῇ# máme zase řadu odlišení, která odpovídají těm předcházejícím. Máme tady @ἀληθὴς δόξα#, tzn. pravdivé mínění, pak zde máme @νοῦς#. @Ἀληθὴς δόξα# se vztahuje k těm dvěma stupňům, totiž @λόγος# a @εἴδωλον#, zatímco @νοῦς# a potom @ἐπιστήμη# se vztahují k tomu @πρᾶγμα αὐτό#. Druhé velké schéma, které jsme poznali, bylo to schéma výstupu z jeskyně: tam jsme rovněž měli před sebou ten vlastní předmět filosofie, tedy @τὸ πρᾶγμα αὐτό# – to je to, co je mimo jeskyni. Teď v jeskyni samotné máme jednak obor těch stínů, které se míhají před očima, a pak tam máme ty předměty, které jsou nošeny za tou zídkou. V tom schématu je zase mnoho toho, co odpovídá tomu, co už známe ze VII. listu. Ty pouhé stíny, které se míhají před očima, ty patří do oboru – nejspíše bychom mohli říci – toho @εἴδωλον#. Teď @λόγος# patří do toho vzestupu. Tedy v jeskyni máme 1) stíny, 2) věci reální podle naší klasifikace, a potom mimo jeskyni je @πρᾶγμα αὐτό#, vlastní věc filosofie – a to se dělilo na dvě, vlastně na tři části. Tam jsme měli jednak to, na čem se mysl cvičí, aby přišla k tomu nejvlastnějšímu předmětu, to jsou stíny, obrazy atd., ale v přeneseném smyslu, tzn. stíny, obrazy, ale ne už v jeskyni, nýbrž v oboru věcí samotných – to jsou ty matematické předměty. Pak druhá část: to jsou ty reální věci mimo jeskyni, ty vlastní skutečnosti – to, co je nadevší míru viditelné, spatřitelné a uchopitelné, pochopitelné – to jsou vidy, ideje. A potom je to, co působí, že tyto vidy jsou a že jsou pochopitelné – to je to, co je dělá viditelnými – to je světlo, to je slunce. @Ἀγαθόν# se jmenuje to slunce. Pak jsme měli třetí schéma – to je to schéma ze VI. knihy Politeie – schéma té úsečky, dvojnásobně dělené. Tady zase vidíme: ta pravá část je to, co je chápatelné, pochopitelné, a levá část je to, co je viditelné. To viditelné se dělí na oblast těch stínů v jeskyni – to je to, co Platón nazývá @εἰκασία#, a pak zde je obor těch reálních věcí, s kterými se setkáváme, setkáváme se pomocí jednotlivého dotyku, ovšem jednotlivého dotyku speciálního, lidského, který nám dává povědomost o tom, kterému se říká @αἴσθησις#, vněm – to jsou vnímané věci reální. A v té pravé části jsou na jedné straně ty matematické předměty, a potom zde je to ostatní, to nejvlastnější – totiž ty vidy a to slunce. Teď ale abychom ve svém chápání těch problémů Platónovy filosofie pokročili, vrátíme se ještě jednou k tomu textu, kde Platón vysvětluje podrobněji toto schéma. Ten text teď přečtu – je to Sókratův rozhovor s Glaukónem, s Platónovým bratrem, a já to budu číst in continuo, vynechávaje nebo zjednodušuje tu dialogickou formu. Sókratés se ptá: „Chápeš ty dva druhy jsoucna – to viditelné, a to, co je pochopitelné? Dejme tomu, že mám úsečku rozdělenou na dvě nerovné části, rozdělme každou z částí ve stejném poměru, jako je rozdělen celek.“ Proč je to děleno nerovně, proč to není rozděleno ve stejné části – ta úsečka a každá ta část? Poněvadž to dělení má vyznačit význam, váhu každé z těch částí jsoucna. Tak jako nejdůležitější v tom viditelném nejsou obrazy ve vodě, nýbrž přirozeně to, co ty obrazy představují, tak v tom pochopitelném světě to nejdůležitější nejsou @τὰ μαθήματα#, nýbrž ta druhá část. Zároveň také @τὰ μαθήματα# jsou, abychom tak řekli, jenom tím možná, že existuje ta podstatně vyšší část ideová. Ale to si všechno musíme dopodrobna zdůvodnit. „Podle poměrné jasnosti a temnoty věcí dostaneš ve viditelnu první oddíl – oddíl obrazů. Obrazy nazývám na prvním místě stíny, pak odrazy ve vodě a na pevných hladkých a lesklých předmětech atd. Představ si nyní druhý oddíl, jehož obrazem je první. V něm jsme my, živočichové, rostliny a všechny věci vyrobené člověkem.“ To je ta část věcí reálních. Vidíte, že dělit by bylo možno dál, dělit by bylo možno do takových velkých přirozených kategorií toho, co Řekové nazývají @τὰ φυσικά#: to je obor živých bytostí, pak ten přechodný obor rostlinstva a pak obor živlů, živelného světa. A vedle toho jsou tam také @τὰ πράγματα#, to znamená věci člověkem vyrobené, služebné, nářadí, náčiní atd. „Budeš souhlasit, že oba tyto oddíly jsou rozděleny podle toho, zda obsahují opravdové věci či neopravdové, a že obrazy a to, co zobrazují, se k sobě mají jako to, co se zdá, vůči tomu, o čem víme, že jest.“ Je tu tedy obor toho, o čem víme, že to je, kdežto ty obrazy atd. jsou něco, co předstírá bytí těch druhých. V jistém smyslu ovšem ty obrazy také jsou – a obor těch obrazů je pro to schéma a pro celé pochopení problému nesmírně důležitý. Po určité stránce samozřejmě obor těch obrazů je něčím, čeho jsoucno se redukuje na jsoucno těch věcí, jejichž jsou obrazy. Poněvadž odraz ve vodě je přirozeně způsoben vodou, světlem, předmětem reálním, eventuelně se toho zúčastní lidský organismus – to jsou všechno reální věci, které patří sem na tu druhou stranu. Ale to zdání samo má také jisté samostatné bytí. To zdání se nedá redukovat na bytí těchto věcí. To zdání je takříkajíc něco takového, co v jistém smyslu může v sobě obsahovat a reprodukovat veškeré jsoucno těchto věcí. A po této stránce je to, abychom tak řekli, oslabené bytí. Ta myšlenka zvláštní, kterou musíme při studiu těchto starých myslitelů se snažit pochopit, ta myšlenka slabšího a silnějšího způsobu bytí – k té nejlépe vyjdeme z téhleté úměry. A teď dělení pochopitelného: „První část je ta, v níž duše, užívajíc toho, co v předchozím bylo zobrazováno, jako by to byly obrazy, je nucena zkoumat na základě předpokladů – přičemž nesměřuje k počátku, nýbrž ke konci (od předpokladů k důsledkům). Druhá část je ta, kde duše jde od předpokladu k nepodmíněnému počátku, k tomu, co je bez předpokladu, nepoužívajíc obrazů, jako tomu bylo v předchozím případě, a provádí své zkoumání pomocí pouhých vidů, pomocí čistých idejí.“ – Teď však Glakón k tomu říká: „Tomu moc nerozumím.“ A na to mu potom Sókratés odpovídá: „Začneme tedy znovu – pochopíš to lépe po tom, co teď řeknu. Myslím, že víš, že geometři a počtáři předpokládají sudou a lichou, obrazce a tři druhy úhlů a podobné věci při každém zkoumání. A když je berou za předpokládaný základ, jako by o nich měli vědění, pak soudí, že nemusí ani sobě ani jiným z nich skládat účty, ježto jsou to věci každému zřejmé. Vyjdou od nich jako z předpokladů a docházejí ke všemu ostatnímu, k důkazům, které hledají.“53 Musíme pozorně rozebrat tento text. „Geometři a počtáři“ – matematické vědy v užším smyslu slova v době Platónově obsahovaly (říkáme: v užším smyslu slova, neboť k tomu matematickému Řekové v klasické a poklasické době počítali kupř. také astronomii, geometrickou optiku, dynamiku, statiku atd. – všechno to, co se dá moderně řečeno traktovat deduktivně) geometrii, pak aritmetiku, která je podstatně něco jiného, nežli aritmetika v našem smyslu, pak logistiku, což je počtářství. Aritmetika je nauka o číslech, mohlo by se říci druh teorie čísel, sem patřila kupř. právě teorie čísel trojúhelných, čtverečných, obdélníkových atd. To jenom na okraj. Tedy všichni, kdo se zabývají těmihle vědami, předpokládají určité věci, že jim už rozumí, jisté věci kladou jako hotové, vyřízené, těmi se už nezabývají, protože, jak říkají, jsou každému zřejmé, jsou evidentní. Kdo se tímto spokojí, budiž, to znamená, že on ke svým důkazům přijde, on dojde tam, kam chce dojít. Chová se, jakoby měl vědění, které je v tom obsaženo, které však nemá. Platón je ze starověkých myslitelů ten, který v žádnou takovou evidenci nevěří, totiž v tu absolutní evidenci nějakých principů, matematických nebo logických – to mu naprosto nestačí. A teď – jak postupuje ten matematik, geometr a logistik, aritmetik? Vrátíme se k předchozímu textu: „Duše užívajíc toho, co v předchozím bylo zobrazováno“ – to jsou tyhle skutečné věci, to je ten namalovaný kruh, namalovaný čtverec anebo model nějakého geometrického tělesa – „těch ten geometr užívá, jako by to byly obrazy, jako by to zobrazovalo něco dalšího“ – to skutečné zobrazuje ty matematické věci. „A teď je nutno zkoumat na základě předpokladů – ale ne směrem k počátku, nýbrž ke konci.“54 To znamená: když geometr dělá svými předpoklady např. pojem přímky, pojem bodu, pojem trojúhelníka, všimněte si toho, co v těchto pojmech je obsaženo za úžasně složité předpoklady. Tam je obsaženo, že přímka je něco takového, co nemá vůbec žádnou šířku, to je čirá délka – jak k tomuhle přicházíme? Bod je definován u Eukleida úplně negativně – jako to, co nemá části. A to se musí předpokládat. Stejně při kruhu a jeho definici, což samo o sobě už předpokládá také definici úsečky atd. K těm předpokladům se muselo dospět, to už musí být každému jasné, zřejmé; a teď od těchto předpokladů se jde ke konsekvencím – tedy, jak říká Platón, ke konci – nikoli k počátku, ne od těch předpokladů k tomu, na čem ty předpoklady stojí. Ale ty předpoklady na něčem musí stát. Jak jsme k nim došli? Ty předpoklady nejsou tady tak jako věci, s kterými se setkáváme, ty nikdo nikdy neviděl, s těmi se nikdy nikdo nesetkal. Tedy jak? Na čem stojí? Kde se berou? Tahle otázka se nedá žádným způsobem obejít. Ledaže by se řeklo: to je prostě předmět takového názoru, názor je něco, co dává rázem. Ano, ale dává jenom tenkrát, když se dovedeme po tom názoru zeptat, nic nám nedá, nic nám není dáno v celém tomto oboru pochopitelného takříkajíc zadarmo – nic není dáno, co by zároveň nebylo nějak rozčleněno, učleněno, a pak teprve je dáno. Jisté je, že ve všech těchto předpokladech nemáme před sebou věci naprosto elementární. Víme, že kupř. v geometrii ty předpoklady jsou složitější než třeba v aritmetice, poněvadž v geometrii už předpokladáme jisté aritmetické pojmy. Trojúhelník předpokládá číslo tři, předpokládá toto číslo. A teď je potřebí se ptát zase dál, co je to číslo. Atd. Platón je velký mistr, učitel takového boje se zdánlivými evidencemi. Pokračuji ve čtení textu: „Následkem toho všeho víš také, že geometři užívají viditelných obrazů a své záměry konají vzhledem k nim, ač to nevztahují na tyto obrazce, nýbrž na ty, jimž se ty první podobají, vykládajíce o čtverci o sobě, o úhlopříčně o sobě, a ne o těch, které malují, a u ostatních věcí stejně.“55 Geometr přirozeně při svých konstrukcích potřebuje obrazce, potřebuje je ke svým konstrukcím. Kupř. mám tady trojúhelník – a teď zkonstruuji sumu úhlů v tom trojúhelníku. K tomu potřebuji ty obrazce. Ale ten obrazec mi není tím, o čem vlastně platí ten důkaz, poněvadž ten obrazec je samozřejmě pouhá pomůcka, to je něco nepřesného. Ta poučka o sumě úhlů v trojúhelníku neplatí o tom namalovaném trojúhelníku. Kdybych tohle chtěl nějakým z empirických prostředků měřit, velice bych se zklamal. Ta poučka platí o tom přesném, s kterým se nikdy nesetkávám, který nikdy nevidím – a přece to provádím na tomto nepřesném nákresu. „A všecko to, co geometři vytvoří a namalují a co se dá zase ještě zobrazit (kupř. v zrcadle) – tyto jejich výkresy mohou způsobovat i stíny anebo obrazy na vodních hladinách – toho používají znovu jako obrazů a snaží se jejich pomocí spatřit to, co nelze vidět jinak než okem myšlenky.“56 Ten trik spočívá v tom, že geometr, aby dospěl ke svým důkazům, musí se podívat na tyto své předměty tak, jako že to jsou obrazy něčeho jiného, toho vyššího. Tedy celá tato analogie zde se přesunuje o jedno poschodí výš. A teď říká Sokratés: „Taková je tedy ta první třída pochopitelného, kde je duše nucena užívat při jeho zkoumání předpokladů, aniž by směřovala k počátkům, jako by nebyla s to vykročit výše než k předpokladům, nýbrž používá jako obrazy ty předměty, které vytvářejí stíny v nižším oddílu viditelna, předměty, o nichž soudí, že jsou vzhledem ke stínům zřejmé a jako zřejmé je uznává.“57 Ten geometr nejde dál a to, že nejde dál, to je nadmíru hodno úvahy. Poněvadž na jedné straně ten geometr sice nemůže geometrizovat jinak, nežli když ty svoje nákresy chápe jako znázorňující předměty docela jiného druhu. Když chci vědět o rozměrech, o velikosti, o tvaru těch věcí, s kterými se setkávám, když chci o tom vědět přesně, tzn. přesně je určit, pak musím jít dál, nežli v oboru toho, s čím se setkáváme v @αἴσθησις#. A teď ten geometr tu další otázku odmítá, jemu tohle stačí, jemu stačí ty předpoklady, a začne se tvářit, jako že má vědění a začne uvažovat o tom prvním, jako by to bylo to druhé. Jakmile geometr reflektuje, je v pokušení brát ty svoje předpoklady za skutečné vědění jako hotové a mít za to, že další už není možné. „A nyní pochop druhou část pochopitelna,“ říká Sókratés, „již chápe @λόγος# mocí @διαλέγεσθαι#, silou rozhovoru, nečině z předpokladů počátky, nýbrž čině je opravdu tím, čím jsou, totiž předpoklady, jakési schody a opěrné body, po nichž se zvedá k počátku veškerenstva, až tenhle počátek, úplný počátek, pochopí, uchopí, a potom se zmocňuje pořadě toho, co po tom počátku následuje, po tom prvním, až dojde k samotnému konci, přičemž nepoužívá naprosto ničeho takového, s čím je možno se smyslově jako s jednotlivým setkat, nýbrž čistých vidů, čistých idejí, kráčeje od ideje k ideji skrze ideje a konče v idejích.“58 Ten matematik by mohl Platónovi na tohle říci: no tak dobře, ale ty přece sám nakonec rekuruješ k nějakému názoru; to, čeho chceš dosáhnout v této nejdůležitější, jak ty říkáš, nejhlavnější části, to přece chceš také prostě vidět. Na tohle Platón odpovídá tímto: ano, ale já chci vidět to první; ty předpoklady, u kterých ty se zastavuješ, jsou určitě nikoli první; já chci svým nazíráním dospět až k samotnému začátku; to je ten problém začátku filosofie, tohle je předmět filosofie, a jedině tím se mohu uspokojit. Při tomhle svém zkoumání on nevychází od nějakých obrazů, nepoužívá při tom žádných nákresů. Jak on postupuje? Tak, že bere za vlastní předmět, za předmět svého zkoumání ty předpoklady toho předcházejícího. On bere za předmět svého dalšího výzkumu ne tak jako geometr ty nákresy, které užívá ke konstrukci – on nekonstruuje, nýbrž rozebírá ty předpoklady, rozebírá je, používá jich jakožto předpokladů, nedělá z nich už vědění. Samozřejmě to také neznamená, že by o nich pochyboval, on jenom neví zatím, jaký mají plný význam v tom celku. Tak asi jako nikdo nebude pochybovat o Eukleidově postulátu, ale nepochybovat o Eukleidově postulátu neznamená ještě přisuzovat mu absolutní a výlučnou platnost. Důležité je ještě další: Ty geometrické předměty se nemají k idejím úplně stejně jako ty předměty reálné k těm geometrickým. Ten obor dialektiky se nevztahuje jenom k tomu, co můžeme matematicky uchopit. To, co můžeme matematicky řešit, to je záležitost, abychom tak řekli, ryze teoretická – jsme-li navzájem v neshodě, odhadujeme-li kupř. vzdálenosti každý jinak, tak nám stačí, abychom prostě vzali měřítko a na základě určitých metod přímo anebo nepřímo změřili tu distanci. A tam nám geometrie, nauka o přesných vztazích míry, poví, co je doopravdy pravda. Ale existují jiné, mnohem důležitější věci, jaksi pro nás životně důležitější věci, nežli je odhadování vzdáleností, věci, o kterých je mnohem obtížnější dosáhnout shody. Věci, u kterých právě nemáme něco takového jako ta objektivní matematická měřítka. To jsou ty věci, které se týkají našeho života, které se týkají toho, co je správné, užitečné, dobré, spravedlivé, vhodné. V tomto oboru by také bylo potřebí míry. Ale za prvé tam nemáme před sebou něco takového jako zde, v tom oboru těch geometrických a aritmetických věcí, nemáme před sebou něco, co bychom takovýmhle objektivním a nás se v nitru nedotýkajícím způsobem mohli před očima si předestřít. A přece by v těchto věcech eminentně bylo zapotřebí míry. Veliká obtíž v těchhle základních životních záležitostech je ta, že každý o nich má už takříkajíc životně svůj nějaký názor a toho názoru se na rozdíl od těch geometrických věcí křečovitě drží, poněvadž na tom názoru spočívá takříkajíc jeho vztah k sobě samotnému, jeho sebeúcta, to, za co se má, za co se považuje, a bez čeho by takříkajíc ztratil v očích vlastních i v očích druhých svůj statut osobní i společenský. A záležitost té pochybnosti, čeho je tu vůbec potřebí, zdali je potřebí jít dál, to je záležitost ryze teoretického zkoumání. Platón sice je toho názoru, že právě ten obor těch matematických věcí nám ukazuje, že je potřebí jít dál. Ale to nejdůležitější, proč je tento obor čtvrtý tím nejvyšším ze všech, nespočívá v tom, že jsou k němu vztažena @τὰ μαθήματα#, nýbrž v tom, že zde v těchto věcech musí být obsaženo všecko to, čeho je potřebí k jakémukoli určení čehokoli vůbec, tedy právě také těch věcí životních. A teď na tomhle vidíme, že @παιδεία# znamená ten pochod, kterým naše mysl, naše duše se obrací od toho slabého, od toho nejslabšího jsoucna pořád k těm silnějším a důležitějším, přesnějším a významnějším, základnějším, že @παιδεία# není záležitost, abychom tak řekli, taková nevinná a bezbolestná. A tady se vracíme k tomu schématu jeskyně. Vzpomínáte, že v tom schématu jeskyně bylo takové zvláštní chiasma, dvakrát tam člověk takříkajíc sebe ztrácí a sebe zase nalézá – tenkrát, když vystupuje po stupních logu z té jeskyně nahoru, a to pod vedením někoho, kdo ho nutí. To je nucení, to je něco, čemu se lidé vzpouzejí – ten vzestup, to hledání té pravé míry, pravé míry v těch věcech, které nejsou ryze geometrické, toho měřítka, kterým měříme to, co je užitečné, dobré, krásné atd. To musí lidmi napřed zatřást. Ale zároveň to zkoumání musí být, abychom tak řekli, filosoficky civilní, ono to sice bolí, ale musí se to provádět způsobem naprosto čistým, neosobním, ačkoli je to věc nejosobnější. Sókratés, který tohle zkoumání provádí, je ten nejzdvořilejší, nejjemnější, nejuctivější besedník, ovšem ironický. Ironický je proto, že on přece už prohlédl to, na čem ti ostatní tak horlivě lpí. Chtěl bych ještě podotknout při výkladu tohoto kapitálního textu: Ten vzestup od těch stínů k těm předmětům v jeskyni samotné a od předmětů v jeskyni k těm stínům, jež jsou stíny pravého jsoucna, a pak ve světě pravého jsoucna k tomu, co dává těmto předmětům jsoucno, (teď už také trochu tušíte, proč to, o čem jsme říkali, že to dává všem těm předmětům jsoucno, se nazývá @ἀγαθόν#, poněvadž tak se nazývá to, k čemu tohle všechno směřuje, ten poslední cíl, to kvůli, to @οὑ ἕνεκα#) to všechno je možné pojmout jako jednotný proces – a ten jednotný proces je proces dialektický, uvádí jej v pohyb @λόγος#, @λόγος#, který se uvádí v pohyb. Jakým způsobem? – tím, že duše sama se sebou nebo různé duše mezi sebou rozmlouvají, rozmlouvají tak, že kladou otázky a odpovídají na ně. Teprve výslovná odpověď na výslovnou otázku je skutečný krok naší duše, krok na té strmé cestě vzhůru. To je velice obtížné. Každý myšlenkový krok je třeba výslovně provést a výslovně si musíme pokaždé říci: je to tak, není to tak. Čili my musíme skutečně provést ty soudy, které jsou artikulovány v té řeči. Proto ta dialogická forma, proto Platón píše své dialogy. Tu dialogickou formu nepotřebuje tolik ta geometrie. V geometrii také jsou ty soudy, které vykonáváme, přísně artikulovány. Víme, že ten postup je úplně zákonitý, že nemůžeme libovolně jít od předpokladů k závěrům. Ale v geometrii, poněvadž tam máme stanoveny takříkajíc předpoklady, máme stanovena východiska a víme, že se nemůžeme pohybovat jinak nežli v rámci těch určených předpokladů – tak není potřebí se těmi předpoklady výslovně ujištovat, ty jsou na začátku prostě udělány. Ta nejvlastnější práce v tom dialektickém vzestupu je ale zajistit si teprve předpoklady pro to zkoumání těch životně nejdůležitějších věcí. A poněvadž běží o vzestup od těch předpokladů k tomu, co předpoklady předpokládají, bude se celé to zkoumání odbývat v oboru těchto předpokladů, předpokladů pořád vyšších. Nikde tam nedojde k něčemu takovému jako konstruování, všecko se bude odehrávat v oboru těch čistých vidů a půjde o to, najít tu strukturu, stavbu celého toho oboru těch vidů. Nic není možno vynechat, obor těch čistých vidů tvoří celek, ten tvoří jednotu. To zde říkáme jen tak anticipando, to všecko teprve musíme trpělivou prací získat. Já nyní dočtu ten text. Glaukón říká: „Rozumím, ačkoli ne dostatečně, myslím totiž, že se dotýkáš nemalé věci, že chceš určit tu část pochopitelného jsoucna, spatřovanou vědou dialektickou, @ἐπιστήμη διαλεκτική#, jako něco jasnějšího ve svém bytí, @εἶναι#, než tu, která je předmětem věd tzv. matematických, pro které platí předpoklady, jako by to byly principy, počátky – a které sice mají nutnost v tom, že postupují myšlenkově, a ti, kdo o nich spekulují, už je nenazírají skrze @αἴσθησις#. Avšak jelikož nejdou ve svém zkoumání až k počátku, nýbrž provádějí je z určitých předpokladů, nezdá se ti (říká Glaukón Sókratovi), že o nich mají plné pochopení, @νοῦς#, ačkoli jsou to věci pochopitelné tenkrát, když se k nim počátek přidá.“ Ty matematické vědy se stanou skutečně pochopitelnými tenkrát, když se jim dostane filosofického základu, když se přidá ten počátek. Pak jsou to vědy, @ἐπιστῆμαι#. @Ἐπιστήμη# má tu vlastnost, že je jednak pevná, neuteče, nepromění se, a jednak je také jasná – jasná a jistá. „Zdá se mi, že nazýváš vlastnění geometrických a všech podobných poznatků @διάνοια# a nikoli @νοῦς# a chceš tím naznačit, že @διάνοια# je cosi středního, zprostředkujícího mezi @δόξα# a @νοῦς#“.59 Tady se najednou mluví o tom, co je @ἐν τῇ ψυχῇ#. A Platón provádí takové přiřazení těm jednotlivým oborům jsoucího těch různých stavů, jak Platón říká, @πάθη ἐν τῇ ψυχῇ#. Totiž k tomu geometrickému patří @διάνοια#, ta je něčím středním mezi @νοῦς#, který přísluší k tomu poslednímu, nejvyššímu oboru – @νοῦς#, tzn. pochopit principy, pochopit v tom nejelementárnějším, nejradikálnějším smyslu slova, pochopit tak, že nezůstává nic nejasného. @Διανοεῖσθαι# znamená uvažovat z předpokladů a mít jasnost částečnou. Teď ale @διάνοια# je něco středního mezi tou totální jasností a mezi @δόξα# – @δόξα# se vztahuje k tomu, co poznáváme v oboru @αἴσθησις#. Ale v tomto oboru ještě máme to, co se týče toho, čemu říkáme reality, s nimiž se setkáváme, k nim se vztahuje @πίστις#, víra, já věřím tomu dojmu, že mi dává skutečnost. A tam, kde prostě jenom odhaduji, co se tu přede mnou jeví, co to představuje, tam mám @εἰκασία# – to je to zachycování obrazu jako takového, obrazu v jeho obrazovosti. Zase nesmíme si představovat, že to jsou tak úplně rigidní, fixované přihrádky, poněvadž v jistém smyslu do oboru té @διάνοια# patří také @ἀληθὴς δόξα#, to znamená pouhé mínění, které je ale pravé, správné; já mohu myslet něco, co je pravdivé, nemít důkaz, nemít plnou jasnost, evidenci, a v tom případě mám před sebou @ἀληθὴς δόξα#. Takže po určité stránce ta @δόξα# se může natáhnout až do oboru té @διάνοια#. Jinak zase, jak vidíte, @νοῦς# může v jistém případě obsáhnout a vtáhnout do sebe celou tu oblast té @διάνοια#, poněvadž když přidám k těm matematickým důkazům to, na čem koneckonců spočívají, pak dosáhnu oboru @νοῦς#. Teď bychom se ještě rádi trošku zabývali dalším přirovnáním ze VI. knihy Politeie, kde je poněkud více objasněno @τὸ ἀγαθόν#. Zčásti jsem o těch věcech už hovořil a zčásti bych to teď doložil textem. V VI. knize je situace rozhovoru ta, že jeho účastníci se právě dohodli o těch nejdůležitějších lidských věcech, dohodli se o tom, co znamenají takové věci, o kterých se lidé jinak velice těžko dohodnou a o kterých jsou největší spory: co to znamená spravedlnost a jiné základní občanské zdatnosti, dobrosti, výtečnosti, kterých je potřebí k tomu, aby lidé žili lidsky v obci, žili ve shodě, beze sporů a takovým způsobem, aby to byl nejenom život, nýbrž aby to byl výtečný lidský život. Na tom se dohodli. Bylo určeno, na čem v obci i jednotlivci spočívá tento životní stav jednoty, celkovosti, harmonie, a že to jsou ty základní výtečnosti jako je moudrost, statečnost, sebekázeň a spravedlnost. Bylo řečeno, co to je. To je v platónských dialozích docela výjimečné. A bylo také řečeno, že taková společnost, taková obec, @πόλις#, v které má vládnout něco takového jako vzorný lidský život, vzorný v tom smyslu, že je lidským životem v nejeminentnějším smyslu slova, musí obsahovat též zvláštní vrstvu lidí, kteří se péči o tuhle podstatnou stránku lidského života věnují cele. Teď je najednou řečeno, že to není všecko, to že je teprve začátek, že k tomu, co bylo těmhle lidem určeno a na čem se shodují, je potřebí mnohem větší okliky. To je ta slavná myšlenka, kterou Hegel potom formuloval tak, že cesta ducha je oklika – der Weg des Geistes ist der Umweg. K tomu nejpodstatnějšímu se nejde takříkajíc přímo, nýbrž jde se velikou oklikou. Ta oklika to je ta cesta až k tomu nejvyššímu, až k samotnému počátku. Vykonat tuto cestu a potom se vracet zpátky – to znamená vykonat tu cestu od těch stínů k tomu @ἀγαθόν αὐτό#, k tomu počátku všeho, a pak se zase vrátit sem zpátky, s povědomím teď už o tom, co je @ἀγαθόν#, co je dobré a jakým způsobem to zařídit v lidském životě. To je ta oklika. Teď je tady řečeno (k Adeimantovi): „Avšak příteli, nemáme-li měřítko, které se týče těchto věcí a čehokoli, co je, pak naše zkoumání nebude přiměřené, neboť nic nedokonalého není měrou čehokoli. Ale existují ovšem lidé, kterým se něco zdá být dost, a není třeba zkoumat hlouběji.“60 To je ta matematická mentalita, to znamená zkoumat jenom to, čeho je potřebí k částečnému přesně určenému cíli. Ale že vlastní pochopení je vždycky pochopení celku a pochopení radikální, od samotného začátku, to odbornému vědci uniká. Lépe řečeno, on by se nikam nedostal, kdyby takto postupoval. Důležitá věc je tedy měřítko: takové měřítko, jaké máme v matematice pro objekty, na kterých nám tam záleží, takové získat universálním způsobem a získat je pro lidský život – o tohle běží. A to musí být naprosto přesné – to zas je řečeno s takovou referencí k tomu, co není absolutně přesné, protože to nemůže platit za to vlastní měřítko, což nám právě ukazují ty matematické vědy. Matematické vědy mají přesnost od toho, že provádějí idealizace, které vycházejí za hranice toho, s čím se můžeme smyslově setkat. Co chce být měřítkem, to musí patřit sem, do té ideové části. A pak je řečeno: „Neznáme-li je, i kdybychom všecko mimo ně poznali s naprostou dokonalostí, víš, že nám to nebude nic platné, právě tak, jako bez dobra nám není nic platno získat cokoli. Myslíš si, že je jakoukoli výhodou mít kteroukoli věc, není-li dobrá? Nebo poznat všecko s výjimkou dobrého a nepoznat nic z toho, co je @καλὸν δὲ καὶ ἀγαθόν#?“61 – co je dobré a vhodné. Musíme to @ἀγαθόν# vzít ve smyslu nadmíru formálním. Kupříkladu to, co je poznatelné, je vhodné, je @ἀγαθόν# pro naše poznání, to je @ἀγαθόν#; to, co je pochopitelné, je pochopitelné pro jakéhokoli člověka. Tato základní myšlenka toho @ἀγαθόν# je, že to je to, co umožňuje obojí, co umožňuje to slunce, umožňuje předměty té okliky a umožňuje také nás, kteří ty předměty vidíme. Tuto myšlenku je třeba pojmout v naprosto universálním smyslu: že musí existovat to, co umožňuje, aby na jedné straně naše @ψυχή# a na druhé straně předměty se nějakým způsobem setkaly, aby mezi nimi bylo cosi jako společná míra a společná půda. To je ta myšlenka – na tomhle jednom posledním to musí viset všechno. „Nemyslíš, že všecka mínění, @δόξαι#, bez @ἐπιστήμη#, bez toho posledního pochopení, @νοῦς#, jsou ubohé, ty nejlepší z nich že jsou slepé, nebo se ti zdá, že ti, kdo bez pochopení míní něco správně, se nějak liší od slepců, kteří jdou náhodou správnou cestou?“62 Slepec, který ví, kudy se má brát, jde dobře, stačí mu to a orientuje se docela dostatečně, ale neznamená to, že má takříkajíc v originálne to, co ho obklopuje, co mají ostatní lidé. Ještě jsem neřekl, jak se má @νοῦς# k @ἐπιστήμη#, že @ἐπιστήμη# je výsledkem toho pochopení, výsledkem @νοῦς#. Bylo řečeno v VII. listě, že k tomu @πρᾶγμα αὐτό# nejblíže má @νοῦς#, pak @ἐπιστήμη#. To znamená, @ἐπιστήμη# je ten pevný výsledek našeho pochopení, @ἐπιστήμη# není možná bez toho @νοεῖν#, ale není s ním identická. Pak tady na tomto místě vykládá o @ἀγαθόν#, o tom, co je naprosto základní a nezbytné k tomu, aby celý tento proces se rozběhl, aby měl smysl.63 A tam Sókratés, v jehož ústech jsou umístěny Platónovy myšlenky, říká: Já zde nejsem s to podat skutečný výklad o tom, co je @ἀγαθόν#, to bychom museli vzít mnohem hlubší rozběh, než je ten náš nynější. Ale můžeme si představit @ἀγαθόν# jistým obrazem, můžeme si je představit podle toho, co je jeho zplozencem – @ἔκγονος#; tím zplozencem je slunce. Vezměme tu úsečku – to je zase veliké přirovnání – co je v tom oboru viditelna slunce, to je v oboru pochopitelna @ἀγαθόν#. Tedy v oboru @ὁρατόν#, toho, co je viditelné, slunce je na prvním místě pramenem života, bytí, slunce to přece je, co udržuje přírodu v chodu. Střída ročních období, která znamená ten pravidelný pohyb věcí zde kolem nás, ta je podmíněna pohybem slunce, a to znamená, že všecko to, co zde kolem nás existuje, rostliny, zvířata atd. – to všecko je podmíněno ve svém bytí tímto základním počátkem. Slunce je příčina bytí, ale je na druhé straně příčinou toho, že ty věci vidíme. V tomto přirovnání si Platón bere rozběh pro alegorii o jeskyni. Tohle je způsob, jak se člověk k Platónovi přibližuje: vždycky znovu se musíme vrátit k těm myšlenkám a obrazům s novými předpoklady a vidět je nově. Tedy Sókratés nám říká: mezi našimi smysly, mezi tím, pomocí čeho se setkáváme s jednotlivými věcmi, jsou takové, které – jako hmat, chuť – ten svůj předmět uchopují, aniž by bylo potřebí něčeho dalšího. Ale zrak má zvláštní charakter. Musíme si představit, že ta platónská přirovnání jsou přirovnání člověka, který o moderní fyziologii nic neví – nebo lépe řečeno, to je všecko v závorkách, na tom nezáleží, on vychází od určitého fenomenálního rysu a ten musíme hledět postihnout. Tedy zrak má tu zvláštní vlastnost, že tady při vnímání nestačí, aby byl jen zdravý zrak na jedné straně a na druhé straně aby byl prezentován předmět, musí být něco, co to obojí spojí dohromady – a to je světlo. Teprve tenkrát, když to prostředí se stane světlým, setká se vnímající s vnímaným a vznikne v nás barevný dojem. Já říkám „v nás“, ale u Platóna je to složitejší. To @ἀγαθόν# není pouze pramenem bytí kolem nás, nýbrž je zároveň tím, co nám umožňuje, abychom se setkali se vším, co je – na nejrůznějších úrovních, tím že dává vidět. Dávat vidět znamená odhalovat. Na základě toho, že je @ἀγαθόν#, existuje @ἀλήθεια#, odhalenost bytí. Odhalenost je něco takového, co nepatří takříkajíc jenom k nám, to není naše nějaká stránka. Pravda není něco jen v nás, to je něco, co ve věcech samotných následkem původnosti a základnosti toho @ἀγαθόν# působí, že věci jsou vhodné pro nás, jsou dobré pro naše poznání, jsou @ἀληθῆ#, to znamená – jsou odkryté, zjevné. A teď ve stručnosti ještě několik málo poznámek k tomu pojmu @παιδεία#. Při našich výkladech nám běží o Platóna v jeho filosofickém významu. Takže se nebudu také obšírně zabývat těmi ranými spisy Platónovými, jenom tolik povím, co je potřebí k pochopení toho dialektického postupu. Toho je velice potřebí, žádný z těch spisů není takříkajíc zbytečný. Ale ty první spisy jsou vylíčením té @παιδεία# Sókratovy v jeho obci, toho významu Sókratova, toho jeho burcování, té jeho činnosti tam v té jeskyni. Sókratés takříkajíc jako vůdce ke světlu a ten vůdce, který přirozeně přitom riskuje a podléhá. To je vylíčeno v těch raných dialozích. Chtěl bych dnes ještě poznamenat, že ta Sókratova @παιδεία#, to jeho vedení touto dialektickou cestou, touto obrovskou oklikou z té jeskyně až k tomu nejposlednějšímu základu a zpátky do té jeskyně – to se setkává tam v té jeskyni s jinými koncepcemi @παιδεία#. Sókratés nespadl s nebe, Sókratés žije v té nejvzdělanější obci celého světa, a tam žije už také myšlenka @παιδεία# – že člověk není jako telátko, které už za půl hodiny poskakuje po dvoře, nýbrž člověk se člověkem stává tím, že zapustí kořeny a že společnost ho přijme a nějakým způsobem také vede a formuje. Kdo jsou v té obci Sókratovy doby představiteli té @παιδεία#? To stojí za stručnou úvahu. Tam, kde Sókratés vykládá při posledním veřejném skládání účtů, na soudu o tom, co v životě dělal, tam jmenuje tři druhy lidí zodpovědných za @παιδεία# v jeho obci. To jsou politikové, nejzákladněji politikové, za druhé básníci a za třetí pracující řemeslníci. Ti všichni tu obec udržují a vychovávají. Já bych se tu především dnes rád zmínil o těch básnících. To se zdá něčím takovým za vlasy přitaženým, že básníci jsou vychovateli obce. Musíme si to ale představit v konkrétní souvislosti řecké @πόλις# a zejména takové, jako byly Athény. @Πόλις# byla pochopitelně odkázána na svoji vlastní sílu. Od 8. do 4. století jsou to obce v ustavičném ohrožení. Řecko je rozdrobeno, Řecko je pojem, který neexistuje, to jsou obce, obce, které jsou autonomní a do sebe uzavřené, které se potírají na život a na smrt. Od toho dórského stěhování, které líčí do určité míry homérské eposy, až po perské války a to, co následovalo po nich – peloponéská válka atd. – to je ustavičně tvrdá konkurence v nejpříznivějším případě a v normálním případě boj na život a na smrt. Ta obec je odkázána přirozeně na svoji obranu, její existence visí na té obraně. To znamená, že ona musí mít občany, kteří jsou s to čelit smrti. Jednak občanský život je jako takový ustavičné riziko života, poněvadž ti svobodní občané to jsou lidé, kterým jde takříkajíc o všecko, o vládu v obci, oni se ustavičně snaží se vyznamenat, překonávat, a z toho vznikají přirozeně konflikty a riziko je nesmírné. Ale za druhé je tady ustavičné ohrožení zvenčí. Ta obec stojí na těchto lidech, ta obec stojí na této schopnosti, na této síle těch jednotlivců, kteří jsou s to ji bránit a čelit smrti. Ta řecká oblast celá, která patří k tomu východnímu Středomoří, žije od tisíciletí v takovém zvláštním předznamenání morálním. To předznamenání, které nám obráží velká epika – nejenom řecká, nýbrž předoasijská – to je předznamenání toho člověka, který je vydán jako smrtelník převaze světa a převaze bohů. Bohové jsou věční a člověk je smrtelník. Ne že by smrt znamenala naprostý konec, ale člověk, jeho bytí, bytí jeho duše po smrti je něco bez vlastní autonomní existence, spadá do oblasti @εἰκασία#. Nebudu to rozebírat do hloubky, ale je třeba si tuto věc jasně uvědomit, poněvadž v tomto ohledu taková předoasijská epika jako Gilgameš a chetitské a jiné předoasijské literární projevy obrážejí podobně jako homérské eposy analogické představy. I když ty homérské eposy jsou po určité stránce trochu zvláštní variantou. Co takovému člověku, který se musí dívat tváří v tvář tomuto určení, umožňuje takříkajíc s klidem, s takovou vnitřní silou téhleté situaci čelit? Jistě je to také z velké části vnitřní vitalita, ale to nestačí. Obec sama se musí o to postarat, vychovat své bojovníky k tomu, aby ji bránili, jak to také dělá různými poctami. Proto ty smuteční slavnosti; v Athénách to byla ta největší veřejná slavnost. Ale básník – ten udržuje povědomí o @ἀριστεία#, o velkých činech, za hrob. To je to, co Homér kupř. mnohokrát o úloze básníka zdůrazňuje – tohle je nejvlastnější básníkova funkce v obci, on to je, který udržuje vědomí o těch velkých udatných činech; např. něco takového jako osud Achilleův, toho muže, který ví, že když půjde pomstít svého přítele, tak že ho záhy po tom stihne totéž – a on jde. Ale to není jenom homérské epos, to je Pindaros, oslava těch hrdinských výkonů jednotlivých čelných představitelů obce 5. století. A k tomu patří tragédie. Tragédie, která předvádí lidem pořád znovu osud jejich blízkých, héróů, na kterých stojí soudržnost obce. Tragédie nebyla zpočátku nic jiného nežli znovuožití toho héróa, který je předveden své obci jako ten, jehož @ἀριστεία#ji spoluudržuje při životě. To je význam básníků a na nich stojí obec v doslovném smyslu slova. Vzpomeňte si, ti, kteří chodili na presokratiky: já znovu tady uvedu to velké Hérakleitovo dictum. Hérakleitos, když mluví o způsobech lidského života, tak rozlišuje mezi těmi, které on nazývá @οἱ ἄριστοι#. To jsou ti, kteří jsou s to takovýmhle způsobem ve svobodné obci svobodně žít, to jsou lidé, kteří riskují život ustavičně, a ti mají jedinou hodnotu, říká Hérakleitos, před sebou – totiž @κλέος ἀέναον θνητῶν# – to volí přede vším ostatním – to znamená trvalou slávu, trvalou proslulost u smrtelníků, u ostatních členů té obce. Pak jsou ti, kteří tohoto nejsou schopni, o těch říká Hérakleitos: @οἰ δὲ πολλοὶ κεκόρηνται ὅκωσπερ κτήνεα# – těm stačí, když se dosyta nažerou jako dobytek.64 A pak říká Hérakleitos něco – a to je to nové, co přicházelo z filosofie, to je objev filosofie, ačkoliv se to u Hérakleita ještě pojí se starým tragickým pojetím světa. To tragické pojetí světa je v podstatě toto – svět je dvojí, jak říká Hérakleitos: boj – to je v podstatě vyjádřeno jak v těch předoasijských epech, tak u Homéra, a u tragiků pochopitelně rovněž. Ale filosofové, takoví jako Hérakleitos a zejména potom Parmenidés – ti přišli na to, že @κλέος ἀέναον θνητῶν# je možno překonat, že pro toho myslícího je ještě něco vyššího, nežli @κλέος ἀέναον θνητῶν#, totiž věčnost. Hérakleitos, „který rozbírá všecko“,65 nachází na dně veškerých těch konfliktů jeden prakonflikt věčný a jednu @ἁρμονία ἀφανής #.66 První, kdo odtud vyvodil základní důsledky pro @παιδεία#, pro to zásadní pojetí výchovy, je Platón. Proto vypovídá zásadní boj básníkům. .