Pro každou věc existují čtyři stupně, po kterých se k ní, k té věci samotné vystupuje. Bez projití těch čtyř stupňů nemáme přístup k věci. Přirozeně ne k věci, jak jí rozumí náš běžný život, nýbrž k věci filosofie. Vystoupit k té věci je tedy možno, ale ten výstup neznamená, že se té věci skutečně dovedeme zmocnit takovým způsobem, abychom ji právě tak jako ty předměty kolem nás, kterých se zmocňujeme, které vlastníme atd., předali druhým, abychom to mohli nějakým způsobem sdělit – poněvadž ta věc filosofie je něco takového, co je záležitostí duše v jejím ne soukromí, v nějaké její intimitě, nýbrž v její skutečné duševnosti; jedině v takovém názoru duše je možno zachytit tu samotnou věc. Jak toto pochopit, jak tomu porozumět? Je potřebí si uvědomit, co Platón rozumí tím slovem: říci, sdělit, povědět – když říká, že ta věc filosofie se nedá říci, sdělit. Proč vlastně? Když to není sdělitelné, jakou máme potom záruku, že to, co se domníváme ve filosofii chápat, nazírat, je něco více nežli jenom náš subjektivní přelud, takový nějaký sen naší mysli. Platón říká, že ty čtyři stupně jsou nezbytné k zachycení toho posledního, toho rozhodujícího. Ty čtyři stupně, bez kterých se k názoru těch podstatných věcí nedostaneme, k názoru samotné věci. To znamená asi tolik: ty čtyři stupně nejsou myslitelné, pochopitelné bez toho posledního, ale to poslední v nich není obsaženo. Ty čtyři stupně – jméno, výrok, řeč, názor určité věci a mínění její, myšlenka, naše zacílení za jakýmikoli věcmi, těmi obvyklými, za tím, co je v řeči sdělováno – to vše je možné jenom pod podmínkou, že existuje ještě něco dalšího. Ale tohle poslední, to další ve všech těch předstupních není obsaženo. Ono je podmiňuje, ale není jimi podmíněno. Z toho důvodu tam, kde operujeme jenom těmi čtyřmi stupni, tam ten pátý je zde takříkajíc pouze v náznaku, jenom tak, že je čímsi zastoupen, reprezentován, naznačen, čímsi míněn, ale není zde sám ve své plné přítomnosti, není zde sám osobně. Ty čtyři stupně Platón uvádí v tomto pořadí: jméno – @ὄνομα#, @λόγος#, @εἴδωλον# – obraz, potom to, co je @ἐν τῇ ψυχῇ# – totiž mínění, nahlédnutí, pevné vědění, které tvoří ten čtvrtý stupeň. To páté je potom ta věc sama; věc sama, která je nazírána, nahlížena v tom, co Platón nazývá @νοῦς#, pochopení, a to je fixováno v tom, co nazýváme @ἐπιστήμη# – pevné vědění. Čtu ten text: „Vezměme si příklad. Ten příklad má dopomoci k pochopení všech analogických případů. Kruh je např. jazykem označená věc, jíž přísluší to jméno, které jsme teď právě vyřkli: kruh. To druhé je potom logos kruhu, řekněme jeho určení, výměr, něco, co o něm vypovídáme, podstatný výrok, který se skládá z podstatných jmen a sloves. Ten logos zní kupříkladu: co je od koncových bodů až ke středu vždy stejně vzdáleno. To je asi tak logos toho, čemu dáváme názvy: okrouhlé, stejnoměrně zaokrouhlené a kruh. Něco třetího je potom tělesný obraz, nakreslený a potom znovu smazaný, anebo soustružníkem vysoustruhovaný, a jako každá taková věc vydaný zkáze. To všechno jsou změny, jichž kruh o sobě, k němuž se to všechno vztahuje, vůbec nedoznává. Poněvadž kruh (ta věc sama, dodávám já) je od všeho toho odlišný. Čtvrtá věc potom je @ἐπιστήμη#, pevné poznání a nahlédnutí naší mysli, @νοῦς#, a pravdivé mínění o těchto věcech – to všechno jsou činnosti, které se dohromady shrnují v jednotu, která není obsažena v jazykových zvucích, ani v tělesných posuncích, nýbrž která je usídlena v duši, čímž se potom stává jasným, že je odlišná jak od povahy kruhu samotného, tak také od všeho toho, co bylo předtím zmíněno“, od jména, od logu a od obrazu, jakým je namalovaný kruh anebo jeho model.33 Tedy na jedné straně máme předmět sám, kruh o sobě, pak máme duševní činnosti, které se vztahují – a teď je otázka – k čemu? Ty duševní činnosti, jako je jmenování, jako je výměr – k čemu se vztahují? Vztahují se k tomu @εἴδωλον# – k obrazu, nebo se vztahují k tomu pátému? To je otázka, kterou tu Platón neřeší, on jenom říká: tyhle činnosti jsou odlišné na jedné straně od těch předcházejících stupňů – @ὄνομα#, @λόγος#, @εἴδωλον# – a jednak od té věci samotné, od kruhu samotného, od geometrického kruhu. Je potřeba si jasně uvědomit, co je míněno tím @ὄνομα# a tím @λόγος#. Platón se někdy vyjadřuje tak, – a zde je to také předpokládáno– že @ὄνομα# a @λόγος# po určité stránce jsou stejné povahy jako to @εἴδωλον#. @Ὄνομα# a @λόγος# jsou něco právě tak jednotlivého a pomíjivého, jako je to vysoustruhované @εἴδωλον# anebo ten namalovaný kruh. @Ὄνομα#, jméno, je přece něco, co jako zvuk zazní, pomine; právě tak @λόγος#. Na některých místech svých dialogů se Platón vyjadřuje v tom smyslu, že @ὀνόματα# i @λόγοι# – jména i výroky, řeči, jsou také něco takového jako ta @εἴδωλα#, jsou to svého druhu obrazy, obrazy akustické. V tom toku hlasu, který zase není nic jiného nežli určitý fyzický proces, nastává jisté frázování, kterému říkáme artikulace. A v tom frázování, které dává vznik různým hláskám, potom jejich celku, se obráží mnoho věcí. Co se tam obráží? Jednak se tam obráží ten čtvrtý stupeň, naše myšlení, obráží se tam například mínění a obráží se tam přirozeně také ještě všelicos jiného. Také tohle zde Platón nezmiňuje, to zde, na tomto místě neřeší. Tedy jsou to svého druhu obrazy a svého druhu také přechodné a pomíjivé reality – ovšem svého druhu. Jisté je, že když žijeme v řeči, když posloucháme a rozumíme a přijímáme skrze mluvenou řeč myšlenky druhého, chápeme je, přijímáme je bezprostředně k sobě, jako by to byly naše myšlenky, tak se přetvářejí ty cizí myšlenky prostřednictvím té řeči takřka bezprostředně v náš vlastní majetek. My skrze to řečené takříkajíc jsme u těch cizích myšlenek, přisvojujeme si je. Jisté je, že slova a výroky atd. nechápeme jako pouhý flatus vocis, to nejsou pro nás jenom akustické útvary, to je něco víc, něco zvláštního. To, že Platón neztotožňuje úplně @ὄνομα# a @λόγος# s něčím takovým, jako je @εἴδωλον#, to svědčí o jemném a důvtipném pozorování toho, co skutečně žijeme a prožíváme při mluvení. A teď je řečeno: „Z tohoto všeho“ (z těch věcí duševních, které jsou shrnuty pod ten čtvrtý stupeň – správné mínění, nahlédnutí a @ἐπιστήμη#) „ze všech těch věcí, jak svou příbuzností tak podobností je tomu pátému (tzn. té věci samotné) nejblíže to nahlédnutí – @νοῦς#.“34 Copak je nejblíže v naší zkušenosti každodenní? To, co je v originále zde před námi, co před námi stojí jako předmět našeho názoru – to je nejblíže. Tak nikoli @ἐπιστήμη#, to pevné vědění, nýbrž to nahlédnutí. Kdežto ty ostatní momenty jsou vzdálenější, „@τᾶλλα δὲ πλέων ἀπέχει#“,35 to přichází až potom. To proto, poněvadž @ἐπιστήμη# je až výsledek toho nahlédnutí. @Ἐπιστήμη# a @νοῦς# jsou v jistém smyslu totéž a v jistém ne. @Ἐπιστήμη# v sobě shrnuje jak nahlédnutí, tak také tu @ἀληθὴς δόξα#. Ten přechod od @ἀληθὴς δόξα# k tomu nahlédnutí je vždycky možný, to patří k @ἐπιστήμη#. A naopak. A tady přichází příklad, který jsme si tu předvedli, a to, co bylo řečeno o kruhu, to platí potom o všemožných věcech. Teď vidíme, co je ta věc filosofie – to je ten pátý stupeň. „A tam totéž co o kruhu platí o přímce a o barvě, o tom, co nazýváme dobré, vhodné, krásné, spravedlivé, o každém tělese, o dílech řemeslně vytvářených i o věcech, které vyrůstají samy v přírodě, o ohni, vodě a všech živlech, o každé živoucí bytosti a o každém způsobu utváření naší duše, o každém konání a každém trpění, o všem přijímání účinku a o všem působení.“36 Tady je takový veliký výčet toho, čeho ideje existují – podle Platóna výčet těch velkých okruhů toho, co je. Jak vidíte, jsou tu jmenovány jako dva velké příklady geometrických tvarů protiklad přímka a kruh. Pak jsou jmenovány najednou takové věci jako dobro, krásno, spravedlnost – ty nejvyšší pojmy, to, co v jistém smyslu je nade všemi idejemi a je tudíž v nich nějak obsaženo, a o tom ještě mnoho a mnoho budeme slyšet. A pak ideje existují také pro díla, díla umění – dílo umění, dílo lidské dovednosti má vždycky svoji ideu, tzn. to, co lidské dílo vytváří, není dílem člověka, nýbrž tkví v ideji, kterou člověk realizuje. Dům je něco takového, co člověk nevytvořil, zrovna tak tkalcovský stav. Tato zvláštní myšlenka: že člověk ve své tvořivé činnosti je odkázán na cosi, co už je – tvoření je jenom takříkajíc realizace něčeho, realizace tzn. cum grano salis. Je to něco takového, jako když zde namaluji kružnici na tabuli. Taková kružnice jakožto kružnice, jakožto něco, co má cosi určitého reprezentovat, je možná jedině tím, že existuje něco takového jako idea kruhu. Tak je to také s lidskými díly. A ideje existují také pro to, co roste takříkajíc samo, co bytuje, žije, pohybuje se – pro živly, pro živé bytosti, pro základní způsoby lidského života. To všechno má podklad, který je věcí filosofie. Všude je možno se ptát, co to je, jaká je toho podstata. Tato otázka: co to je ve svém bytí, to je záležitost filosofie. „A kdo u kterékoli věci tohoto druhu neprošel těmi čtyřmi stupni“, kdo je nedovede pojmenovat a tím pojmenováním odlišit, kdo nedovede o nich souvisle a bezesporně vypovídat, „ten nemůže o nich získat pravé mínění“37 a nemůže dojít po stupních, kterými jej vede logos, k nahlédnutí, co to ve skutečnosti je. To znamená, že @λόγος# i @ὄνομα# ve skutečnosti vnitřně odkazují k něčemu, čeho jsou obrazy, ale samy v sobě ještě tím posledním nejsou. A teď přichází to nejdůležitější pro Platóna. Ty čtyři dolní stupně jsou právě tak zaměřeny na to, jsou zrovna tak vhodné, zrovna tak se snaží vystihnout @τὸ ποῖόν τι περὶ ἕκαστον#38 jako @τὸ ὄν ἑκάστου#.39 Tedy ty čtyři první stupně se právě tak dotýkají jakosti, takovosti jednotlivých věcí, právě tak jsou s to postihovat jakost, takovost jednotlivin, jako jejich bytí, jako to, čím posléze každá z těchto věcí jest, co „dělá“, že věc je tím a ne oním. Co působí, že jest. To je ta nejzávažnější závada řeči. Jazyk je právě tak s to vyjadřovat tyto věci kolem nás, jako je s to vyjadřovat jejich bytí. Musíme si být vědomi dvojsmyslnosti toho slova „vyjadřovat“. Když to slovo „vyjadřovat“ bude znamenat to, co jsme si předtím řekli: malovat tím tokem jazyka, zobrazovat – v tomto případě jazyk, řeč je mnohem vhodnější k tomu, aby vyjadřoval tohleto jednotlivé, poněvadž je sám jednotlivý, jeho realita je sama jednotlivost. Obraz je právě tak jednotlivá realita jako to, co zobrazuje. V tomto smyslu jazyk je svým způsobem mnohem blíže k těm jednotlivým věcem, o kterých se běžně vyjadřujeme. Moderně řečeno: ty jednotlivé věci, o kterých mluvím, když řeknu třeba: „Křída mi spadla“, „Ta kniha je vzhůru nohama“ atd., tak to, co je přitom tematické, jsou jednotlivé věci. Jazyk je svým způsobem blíže k těm jednotlivým věcem, jsa sám zase také jednou z nich. Přece realita jazyka, to je ten fonetický tok, kterým jej nějakým způsobem frázujeme. Ovšem důležité je, že to frázování, to členění pochází odněkud jinud, to odkazuje na něco, co z této oblasti těch jednotlivých a měnlivých věcí se vysvětlit nedá. V jistém smyslu by se přece jenom snad mohlo říci, že v jazyce se obráží něco více nežli jenom ty jednotliviny. Ale neštěstí jazyka je, že jsme právě nuceni užívat k tomu, abychom vyjádřili to, co posléze míníme, něčeho, co je takto pomíjívé, jednotlivé, co má charakter věcí – věcí v tomto smyslu empirických, pomíjivých, měnlivých jednotlivin. Tedy Platón říká: „K tomu tu ještě přistupuje, že tyto věci neméně se snaží objasnit @τὸ ποῖόν τι περὶ ἕκαστον#, jaké jsou jednotliviny, jako @τὸ ὄν ἑκάστου# – a důvodem toho je @τὸ τῶν λόγων ἀσθενές#“,40 určitá neschopnost, slabost, abychom tak řekli konstitutivní choroba, logu. V této zvláštní chorobě, neschopnosti žije člověk. Člověk je ta bytost, která jediná ze všech ostatních mluví. Člověk je bytost přímo žijící v řeči. Jedině člověk, právě proto že má schopnost řeči, může tvrdit a popírat, říkat, že něco je a že něco není. To znamená, v jeho nejbanálnějších výrocích je obsaženo něco, co on tematicky nemíní, ale co přesahuje to jeho téma. V tom, že člověk má logos, v tom je obsaženo nesmírně více, nežli co on z něho ustavičně používá, co z něho používá každodenně. Ale logos je postižen takovou těžkou neschopností – dvojsmyslností, může vyjadřovat @τὸ ὄν ἑκάστου# a @τὸ ποῖόν τι περὶ ἕκαστον#. Někdy děláme v moderním smysku slova rozdíl mezi tím, co míníme, mezi významem výrazu, a mezi tím, co výrazem jmenujeme. Ale sekundárně přece můžeme také jmenovat to, co nám umožňuje ten smysl sám. Takto to míní Platón, na tohle naráží. „A proto,“ je řečeno dál, „nikdo, kdo má rozum, se nikdy neodváží to, co svým chápáním zachytil, vložit do slov.“41 Vložit takovým způsobem, jako malíř ukládá do svých barev obraz toho předmětu. Ten malíř koneckonců vytváří také takový předmět, který teprve naše @ψυχή#, duše může takříkajíc přečíst, dát mu smysl. Jenomže to, co ten malíř chce zachytit, je většinou právě jednotlivá věc, tam není tento podstatný dvojsmysl. Malíř, když maluje potrét nebo když maluje krajinu, vztahuje se k jednotlivému. „A zejména,“ pokračuje Platón, „když je to jednou provždy fixováno, když je to fixováno tak, jak se to stává písmem.“42 A zase si to znázorněme příkladem: každý kruh, který je nakreslen prostředky našeho smyslového světa nebo který je vytvořen tak jako soustružníkův model, má celou spoustu vlastností, které jsou v rozporu s tou pátou entitou, s tím pátým stupněm – s věcí samotnou. „Neboť ten @κύκλος#, ten smyslový, nakreslený kruh... se všude nějak dotýká přímosti“43 – to není přesný kruh, přesně řečeno je to kruh, který má vlastnosti, jež jsou v rozporu s jeho logem. A každé @εἴδωλον#, jakékoliv, má nezbytně tuto nepřesnost v sobě, a když ne nepřesnost tedy aspoň tu pomíjivost. Kruh, takovýmto způsobem zobrazující ten pátý stupeň, obraz, je v rozporu s tím, co ten pátý stupeň znamená. Tohle se týče té stránky zobrazujícího, @εἴδωλον#. @Εἴδωλον# nikdy není takříkajíc adekvátní, @εἴδωλον#, jak bylo řečeno, má mnoho vlastností, které jsou v rozporu s tím pátým stupněm; takže si musíme klást otázku: k čemu se @ὄνομα# a @λόγος# vlastně obracejí, co vlastně chtějí postihnout? Byl podán výměr kruhu. Výměr kruhu definuje kruh, který se nikdy smyslově a jakožto obraz nedá postihnout, nedá adekvátně znázornit. Nicméně ten namalovaný kruh nazýváme kruhem. Co je kolem nás, nazýváme určitými jmény, nenazveme stůl židlí, atd. Avšak proč nenazveme stůl židlí – mohli bychom, mohli bychom tato jména zaměnit; jména jsou v jistém smyslu něco smluvného, konvenčního. V nich jako takových ten důvod, proč jmenujeme tuto věc tak a jinou onak, dán není. V tom @εἴδωλον# to není, v těch @ὀνόματα# to není, v těch @λόγοι# to rovněž nemůže být, poněvadž ty se skládají z @ὀνόματα# a @ῥήματα# – pro ty platí to konvenční. Proto je teď řečeno: „Co se týče jmen věcí, nemají také žádné pevné stání, naopak to, co teď nazýváme kulatým, mohli bychom nazvat také rovným a naopak. Záměna slov a obrácené pojmenování nemění na té věci samotné ani to nejmenší. Totéž platí potom o logu.“ „Ale hlavní věcí zůstává stále to, co jsme už uvedli, že totiž zatímco duše bádá o tom @τὶ ὄν ἐστι ἑκάστου#“ – @τί ἐστι ἕκαστον#, to, co je každá věc, po tom se ptá duše, to znamená, neptá se po tom, jaké věci jsou, nýbrž po vlastní podstatě, vlastním bytí – „tak zatím každý z těch čtyř jmenovaných stupňů se vztahuje na to, co duše nehledá, a poněvadž každý z těchto stupňů to, co je řečeno, nebo to, co je ukázáno, činí snadno vyvratitelným, přivádí to skoro každého do stavu bezradnosti a nejistoty.“44 Tím je definována ta slabost lidské existence v logu: duši běží koneckonců o to @τὶ ὄν# – o to, co je. Ale k určení toho, co je, musí duše používat těch přostředků, o kterých byla řeč. Proč vlastně? Vlastní činnost duše je myšlení. Co je to ale myšlení? Myšlení není nic jiného, říká Platón na určitých místech, nežli vnitřní rozhovor. Duše sama v sobě si klade otázky a odpovídá na ně. Ale rozhovor se odehrává pomocí logu. Otázka je logos a odpověď též. Něčeho takového jako tvrzení a popření je schopna přirozeně jenom duše, ale tvrzení a popření je možné jen ve slovech, ve slovních výrazech. Ta dvojsmyslnost naší existence v logu je dána tím dvojím směrem, dvojím významovým zaměřením, které je v jazyce obsaženo. Na jedné straně to, co logos ve skutečnosti míní, o co duši nakonec jde, je něco takového jako ten kruh o sobě. Jedině na základě toho, že můžeme myslet ten kruh o sobě, můžeme také to, co nakreslíme zde na tabuli, nazývat kruhem a zacházet s tím v určitém ohledu, jako by to byl ten kruh. Ale naše geometrické demonstrace, důkazy, které se týkají toho geometrického kruhu, který nepomíjí, nehyne, ty se odehrávají pro nás právě na tom modelu, na podkladě toho výkresu, který máme názorně před sebou. A teď „při takovýchto předmětech, kde následkem nedostatečné předběžné přípravy nejsme zvyklí bádat po skutečné @ἀλήθεια#“,45 po tom, co koneckonců zakládá veškerou pravdu, nýbrž (doplňuji:) kde nám běží právě jenom o @τὸ ποῖόν ἑκάστου#, kde nám běží o jistá určení, o jistý způsob toho, jak se věci mají, o jisté vztahy, o určité odlišení, o konstatování, že je to tak a ne jinak, a ne o samotnou poslední povahu té věci, tam nám to stačí. Kupříkladu, když provádíme důkaz na té kružnici nakreslené na tabuli, tak nám stačí ten nákres. Samozřejmě ten poznatek, čemu se rovná obvod kruhu, ten je sám o sobě přesný. Ale my se nepotřebujeme zabývat povahou kruhu jako takového, nám stačí při tom jenom tento vztah, nám stačí @ποῖόν τι# v tomto případě. Nám stačí vědět, že kdyby to, co tady máme před sebou, byl přesný kruh, pak by o něm platilo to, co bylo demonstrováno. Ale tohle všechno, tyto „implikace“, jak my říkáme moderně, to tomu dokazujícímu geometrovi není v jeho mysli nijak přítomno, na tom mu nezáleží. Ale když tedy tomu geometrovi k jeho důkazům stačí tento nakreslený kruh, proč se tím nespokojit? Proč vůbec jít ještě někam dále? Proč vůbec potřebujeme ten pátý stupeň, který je tak nevýslovný? Je vůbec možné přesným způsobem – tak, jako ten geometr dokazuje svoje poučky na tom nepřesném nákresu – je možno vůbec dokázat něco takového jako ten pátý stupeň? Právě proto Platón říká: Kdo se bude pokoušet tu doktrinu o tom pátém stupni uložit do slov, ten se vždycky setká s nezdarem. Tam, kde se ho budou ptát po tom, na co jsme zvyklí z té běžné praxe, a také z vědecké praxe, to znamená ukázat, předložit jednotlivé věci, tam není možno předložit a ukázat nic jiného nežli @ὀνόματα#, @λόγους#, @εἴδωλα# – samé tyto jednotlivosti a mínění o nich. A tak ten, kdo se pokusí, vydává cosi všanc, napospas, vydává to svoje nejdůležitější, to, co je jeho věcí, všanc na jedné straně posměchu těch, kteří se snaží ukázat, že je snadné se obejít bez toho, anebo takovému nebezpečí, které bychom mohli nazvat nebezpečí esoterismu – cosi jako mystika, kolem této mystiky se vytvoří cosi jako tajná nauka a kolem té tajné nauky nějaká taková elita. To jsou ta nebezpečí. Proto ten pravý filosof tomuhle se vydávat nebude, tomuhle nebude vydávat věc filosofie. Co bude dělat? Napodobí delfského boha podle výroku Hérakleitova, delfského boha, o kterém ten Hérakleitův výrok říká: @οὔτε λέγει οὔτε κρύπτει ἀλλὰ σημαίνει#46 – on to ani neříká (říct se to nedá), ani to neskrývá, nýbrž naznačuje, ukazuje. Ukazuje mimo jiné, jako Platón v jednom ze svých nejúžasnějších dialogů, že se nicméně i ti popěrači pokoušejí přece říci, co to znamená vědět, co to znamená mít @ἐπιστήμη#, co to znamená něco mínit, a je možno, soudí Platón, právě tak, jako ti odpůrci se snaží donekonečna ukazovat zbytečnost, respektive nemožnost filosofie, tak je možno ukázat nedostatečnost všech těchto pokusů. To možné je. Teď snad trochu porozumíme tomu, co následuje: „Naopak u takových předmětů, kde odpovídajícímu není zůstavena žádná jiná možnost nežli dotknout se toho pátého stupně a vyjádřit se o něm, tam každý z těch, kdo jsou zkušení ve vyvracení, když jen chce, snadno vyhraje hru. A pak toho, kdo řečí, v písmu anebo v odpovědi vyjádří své myšlenky, většině posluchačů předvede jako nemotoru v oboru, kterého se dotkl slovem anebo písmem. Přitom však posluchači nemají tušení o tom, že ve skutečnosti není vyvráceno to, co je myšleno v duši, to, co duše myslí, to, co duše vidí, nýbrž choroba toho logu, nedostatečná povaha těch předchozích čtyř stupňů. A i když zabývání se těmito otázkami pronikne do všeho a přejde od jednoho bodu k druhému dopodrobna, pak sotvakdy dojde k tomu, aby vytvořilo skutečnou @ἐπιστήμη#, skutečnou stálou, fixovanou nauku o tom, co je svou povahou plně jsoucí. A i tu nedokonalou nauku jenom v bohatě nadaném duchu. Ale tam, kde s tím nadáním to není valné, jako je tomu u většiny lidí, právě co se týče přístupnosti duše pro hluboké filosofické zkoumání a pro věci týkající se mravů, zejména když jsou lidé zkažení, pak mohou mít oči jako @Λιγκεύς#, jako rys bystrozraký, to jim není s to dopomoci k tomu zraku ducha. Zkrátka a dobře, kdo se necítí vnitřně spřízněn s tou věcí, tomu také chápavost a paměť nedopomůže k tomu nejvlastnějšímu, neboť vzdoruje-li povaha mysli, pak se k filosofování nedojde. Kdo tedy není vnitřně strostlý a příbuzný s tím, co je spravedlivé a dobré, kdo není vnitřně srostlý a příbuzný s tím, co je předmětem toho pátého stupně, i když je jinak neobyčejně nadán pro ten nebo onen obor poznání věcí, pak k tomu nejvyššímu stupni samozřejmě nikdy nedojde“,47 to znamená nedojde k poznání toho, co je mravně dobré a zlé, neboť tyhle dvě věci jsou spolu spojeny – poznání je nakonec vždycky poznání dobrého a zlého. Tím poznání začíná a tím poznání končí. Pravda je poznání něčeho, co je vhodné a v tom smyslu dobré pro naši mysl. Pravda v silném smyslu je ale tam na tom pátém stupni. Proto dobré a zlé je také záležitost toho pátého stupně. Kdo není s to se stát filosofem, ten podle Platóna není také s to se stát ve skutečnosti tím, čím člověk ve své podstatě je. Samozřejmě, v jistém smyslu jsme takříkajíc od přírody lidmi. Ale od přírody zároveň žijeme v té dvojsmyslnosti logu. Jediné, co je s to tu chorobu té dvojsmyslnosti toho našeho života logického prolomit, to je filosofie. A k té není možno dospět jinak nežli na základě bohatého nadání, úsilím celého života, takříkajíc věrností tomu pátému stupni. „A teprve když všechno jednotlivé – jména, logy (tedy logická určení), smyslové názory a dojmy – jsou ve svém vzájemném vztahu prozkoumány v tónu smířlivém přes všechny námitky a všechna vyvracení, teprve potom to nahlédnutí a rozum se roznítí ve svém světle a osvětlí každý předmět silou, která se stupňuje až k hranici toho, co člověk vůbec může dosáhnout.“48 Vidíte, to je to, co bylo řečeno už dříve: světlo, které se zanítilo v duši, náhle, jako když přeskočí jiskra, se pak už živí samo, to světlo se samo ustavičně šíří, poněvadž kdo jednou pochopí, že základem všech těch čtyř stupňů je ten pátý, a jeho struktura a jeho zvláštní ráz, ta pevnost té obecnosti že je to, co dává všemu, s čím se vůbec setkáváme, i tomu nepevnému, měnlivému, podobu, tvář – kdo tohle jednou pochopí, tomu se stává všechno pořád jasnější na základě tohoto pochopení. Takže ten potom pochopí, jak je něco takového jako @ἐπιστήμη# možné. Právě proto, že existují ty podoby, které nemají ráz něčeho proměnlivého. K těm je možno se vždycky vrátit, na ty je vždycky spolehnutí, ty jsou tím, čím jsou, plně, nejsou ničím jiným nežli tím, čím jsou. V jejich vztazích jsou obsaženy všechny vztahy možné a pochopitelné. Tož v tomto způsobu uvažování je nutno, jak je tady řečeno, ve smířlivém tónu projít všemi těmi stupni, a všechny lidské názory o tom, co je podstatné, o tom, co je, prosvítit, probrat řečí, která každý z těch názorů takříkajíc obrátí vzhůru a dolů, vyšetří všechny jeho implikace, všechny jeho vnitřní předpoklady, všechno, co obsahuje. A to smířlivým tónem. To je to, co Sókratés dělá u Platóna ustavičně, že každého jednotlivce se ptá ve věcech pro něho důležitých na jeho názor, a pak ten názor podrobuje zkoumání logem. Ve smířlivém duchu, ale tak, aby každý z těch účastníků toho rozhovoru pořád říkal to, co skutečně vidí, co skutečně je jeho okamžitý náhled. A jedině tímto způsobem, když nahlédnutí je něco, co se odehrává v duši, a to vedení od jednoho nahlédnutí, od jednoho mínění k druhému mínění je proces, který se odehrává v duši, ne ve slovech a ne na papíře, jedině potom je tento proces toho vyšetřování tím vedením duše k tomu poslednímu podstatnému nahlédnutí, kde se roznítí světlo osvětlující ty podmínky, za kterých se celé toto zkoumání vůbec může dít. V tom okamžiku, kdy toto světlo se rozsvítí, už se pak v duši samo živí a tam se člověk stává něčím takovým jako Sókratés, to znamená někým, kdo je schopen toto vyšetřování provádět sám. Je s to se stát ne už pouze tím účastníkem toho dialogu, který je s to říkat ano a ne na otázky, které jsou mu předkládány, nýbrž je sám s to formulovat další a další otázky, je s to také potom vidět tu úlohu filosofie v šíři, která znamená ne sice nějakou definitivu, protože zkoumání nemá hranic, ale je s to vidět přece jenom pevné obrysy, je s to vidět základy, na kterých se dá stavět. A tento způsob tohoto vyšetřování – bylo řečeno: smířlivý, to znamená, do tohoto procesu nesmějí vstupovat žádné vnější momenty, žádné jak se říká vášně, žádná @πάθη# lidská, to je naprosto nepatetický proces – tento proces je tedy vyváděním z našeho běžného vztahu k věcem a z běžného způsobu myšlení. Vyvádění, které má vůdce. Tím vůdcem je ten, kdo klade ty otázky, kdo je s to vyšetřovat ta běžná mínění a ukazovat cestu až tam, kde náhle vytryskne to světlo. Tohle je proces toho vlastního lidského ozdravění, to je to, co Platón nazývá @παιδεία#, výchova, vzdělání. A teď zároveň výchova se obrací k tomu, kdo v jistém smyslu to už všechno v sobě má, kdo je příbuzný s tou vlastní věcí filosofie, kdo je s tím srostlý. Nicméně má ten proces smysl. To zkoušení Dionýsia byl pokus přesvědčit se o tom, zdali Dionýsios skutečně je s to se zapustit do procesu té @παιδεία#; v této zkoušce Dionýsios neobstál. Nebudu tu už znovu vykládat, jakým způsobem k tomu došlo, jak to konkrétně bylo. To si přečtete v tom dopise sami. Já věřím, že pokud budete filosofovat, že budete ten dopis znovu a znovu číst. @Παιδεία# – to je nejpodstatnější lidský proces. Proto je Platónova filosofie filosofií této @παιδεία#, proto ve středu celé Platónovy koncepce stojí velké vylíčení toho, co @παιδεία# je – a to je to, k čemu se obrátíme v dalším textu, ke kterému teď přejdeme, a který nám bude sloužit také ještě jako úvod – totiž velký obraz toho, co znamená @παιδεία#, na začátku VII. knihy Platónovy Politeie (pojednání o státě, dialog o státě, o státní obci), kde je celý ten proces, o kterém byla řeč v VII. listě, podán v takovém zvláštním velikém přirovnání, o kterém už teď pochopíme, proč je pro Platóna nutné. To nejpodstatnější ve filosofii se nedá slovy říci, ale dá se jistým způsobem naznačit. A jedním ze způsobů, jak se může to nejpodstatnější naznačovat, je to, čemu Platón říká mytický obraz. Na začátku té VII. knihy je to, co jsme se zde pokusili vyložit takovým abstraktním způsobem jako systém těch stupňů, – jako názor jednolitý, který se snaží vyvolat v nás ten okamžik toho světla, které se rozněcuje – vylíčeno v jednom velikém obraze. Ten obraz a ten abstraktní výklad jsou ovšem v úzkém vzájemném vztahu, jedno není platné bez druhého. Uvidíme, jak ten obraz sám nás potom povede k určitým úkolům naprosto neobrazné, a také nepatetické povahy.