Sedmý list
search

Délka
1:41:59
Datum vzniku
27.10.1971
Název
Sedmý list

Původní médium
Původní umístění
03a_27_10_1971_Platon_7_list_2.wav6526 MG 6 - stopa 3.wav : 2:43:20.376-3:14:19.853 + 6526 MG 6 - stopa 4.wav : 0-1:11:55.902MG 06 Stopa 3 + MG 06 stopa 4
Identifikátor
203
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/platon/03_27_10_1971_Platon_7_list_2.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Tím prvním úkolem po příchodu na Sicílii je prozkoumat, zdali Dionýsios"},{"start":15,"end":30,"text":" je skutečně…
Tím prvním úkolem po příchodu na Sicílii je prozkoumat, zdali Dionýsios je skutečně zapálen pro filosofii tak, jak o tom zprávy došlé do Athén vyprávěly, zdali skutečně ty zprávy jsou pravdivé. Existuje zkouška, jak takovou tezi ověřit, o které Platón říká, že je docela ušlechtilá a nepřináší žádnou újmu ani tomu zkoušenému ani tomu zkoušejícímu. Ta spočívá v tom, že se úkol filosofie předvede tomu příslušnému v celém jeho rozsahu a v jeho síle, jako úloha, která se dotýká toho, co je rozhodující v životě, co je dobré, vhodné a v tom smyslu krásné, a naplňuje život. To je úkol filosofie, ale ten je nesmírně těžký a složitý, není učitelný tak jako jiná @μαθήματα#, říká Platón. @Τὸ μάθημα# – to je předmět přísného vědění. Tady máme předmět přísného vědění, který ale není tak sdělitelný a tak učitelný jako @τὰ ἄλλα μαθήματα#. Není učitelný kupř. tak, jako to, co označujeme jako @τὰ μαθήματα# v řecké tradici – to znamená jako matematika. A protože jsou tu takové zvláštní podmínky, takové, že vyžadují totéž co @τὰ ἄλλα μαθήματα#19a ještě něco více, vyžadují plné vynaložení lidských sil a nejvyšší lidské schopnosti, co možná dokonalou paměť, chápavost, inteligenci, a přitom ustavičnou práci o tom předmětě – není to možné jinak, nežli zároveň opravdovým uchopením toho @βίος φιλοσοφικός#, tedy celé životosprávy, celého způsobu života, který se hodí k filosofii. Teď nastanou dvě možnosti, když něco takového je člověku předloženo. Jedna z těch možností je, že skutečný přítel té @σοφία#, toho vědění o rozhodujících věcech v životě, o tom, co je @ἀγαθόν# a @καλλόν# a @δίκαιον#, co je tedy dobré, vhodné a spravedlivé, ten, který je s ní vnitřně srostlý a příbuzný jí – @οἰκεῖος τε καὶ ἄξιος τοῦ πράγματος#20 – kdo je příbuzný s tímto úkolem a není ho nedůstojný, toho to nadchne jako božská inspirace. Myslí si, že ten, kdo s ním o té věci promluvil, mu ukazuje cestu do říše divů. Raději přijde o život, než aby zanechal toho způsobu života, který mu nyní kyne, nehne se od vůdce na této cestě, usiluje, aby s ním pracoval. Jako ten vůdce, tak on sám sobě ukládá nejvyšší námahy, a buď dosáhne toho cíle ve společnosti svého učitele, anebo dosáhne sám možnosti nahlédnout, co je tady třeba. To je jedna možnost, ta pozitivní možnost, se kterou Platón sice chabě ale přece jenom u Dionýsia také počítá. A pak je druhá možnost, že je tu jenom zdánlivý zájem, že ten člověk se tak nějak naposlouchal všelijakých na první pohled zajímavých řečí a že ho to docela interesuje, ale ve skutečnosti je ten jeho zájem pouze takové barvité zdání. To se ukazuje v té konfrontaci s těmi obtížemi, ty obtíže se mu zdají nad lidské síly a přehnané vzhledem k němu. Zvláštní rys takovýchto vnějškově interesovaných bývá ten, že si o sobě hodně myslí a že si představují, že to, co jiné stojí těžký pot a námahu, to že přeskočí takovým jediným rozběhem. A to jsou právě ti, kteří se sami šidí, ti se sami klamou na jedné straně o tom, co sami dokáží, a na druhé straně o tom, co je filosofie. Mají dojem, že z těch všelijakých přednášek a četby už toho nachytali dost, a potom jim připadá, že mohou z toho slyšeného a načteného sami už něco vyprodukovat, něco „svého“, jak se říká. Ale právě v tom chtít vyprodukovat něco svého takříkajíc, v tom je ten strašný klam. Poněvadž ve filosofii, a vůbec v myšlení, neexistuje nic „svého“. Proto Platón také říká, že u Dionýsia se právě na těchto věcech ukázalo velice brzy, že nepatří k tomu prvnímu druhu, k těm pravým filosofům. Platón říká: on o tom napsal cosi, mně samotnému to nepřišlo před oči; i někteří jiní lidé o tom, jak vím, psali; ale ti, kteří to tak udělali, ti ani sami sebe nechápou, sami o sobě nevědí, kdo jsou, sami sebe neznají. V této narážce Platón cílí na nějaké knihy, nějaká díla, která byla Dionýsiovi zřejmě špatným příkladem. „Alespoň tolik mohu povědět o všech, kdo napsali a budou ještě psát o takových věcech, kteří říkají, že něco vědí o tom, oč já se nejvíce starám, co je mým hlavním předmětem, předmětem mé vážné práce, @περί ὧν ἐγὼ σπουδάζω#“21– u Platóna je rozdíl: @παιδιά# a @σπουδή#, hra, a to, oč vážně jde; to, co je obsaženo v těch dialozích, to je @παιδιά#, to je hra, to jsou rozhovory, které jsou s to vést jistým směrem nebo ukazují, jak se to dělá, ale takovým způsobem půvabným, přitažlivým, a nemohou ukázat to, oč koneckonců jde; ukazují, jak se filosofie láme v tomto našem lidském světě, ukazují, jak se k filosofii staví ten a ten a ten, třeba v těch dialozích, jež nesou jména připomínající Platónovo mládí, jak se k její podstatě staví děti, mládenci, ta nadaná současná mládež nebo kdysi mládež – tedy: „alespoň tolik mohu říci, že ti, kdo napsali nebo budou psát kdykoliv o těchto věcech, na kterých mně se vší vážností záleží, ať už tak, jako že to slyšeli ode mě nebo od někoho jiného anebo jako by to byli sami vynašli, podle mého názoru ti z celé té věci ničemu nerozumějí. Co se mě týče, ode mne není o těchto věcech žádný spis a nikdy takový spis nenapíšu. Neboť @ῥητὸν δὲ ἀδυναμῶς ἐστὶ ὡς τὰ ἀλλὰ μαθήματα#,22to se nedá říci tak, jako všechna ostatní @μαθήματα#, nýbrž @ἐκ πολλῆς συνουσίας γιγνομένης περὶ τὸ πρᾶγμα αυτὸ καὶ τοῦ συζῆν#23 –z mnohého ustavičného pobývání a ze společného života, z přebývání u té věci samotné náhle, jako když přeskočí jiskra, vznítí se světlo v duši, a pak se živí samo ze sebe“. Vidíte: v duši!, to znamená v každém z těch účastníků samotném, ale v žádném z nich, abych tak řekl, jako jeho vlastní dílo. Po určité stránce to v té duši vždycky už nějak je, po určité stránce to je něco, co vzniká z toho společného úsilí, o kterém se nedá říci, zda je úsilím toho nebo onoho; to je to zkoumání, ta řeč, ta práce o filosofických otázkách, jejichž příklady si hned předvedeme. A tam – i když máme někoho, kdo vede, a někoho, kdo je veden, i když máme ty, kteří mají nápady, a ty, kteří jich mají méně, i když máme ty, kteří říkají jenom ano, ano a ne, ne, a druhé, kteří předkládají hypotézy a názory, z nichž některé vydrží zkoumání a jiné nevydrží – nedá se říci, že tady je něco podstatného a něco nepodstatného, to všechno patří k té práci. Až budete číst platónské dialogy, uvidíte každou chvíli, že ti mládenečkové, s kterými Sókratés tam rozmlouvá, zdánlivě nepřispívají nic ze svého; Sókratés se jich ptá a oni odpovídají – a on se ptá takovým způsobem, že většinou nezbývá nežli odpovídat ano–ne, tedy takové rozhodovací otázky. Ale to znamená, že každý z těch účastníků je skutečně účastníkem hovoru, on musí říci, co vidí; on skutečně vidí to, co je mu předvedeno, to je jeho názor v této chvíli, ten názor vydrží, anebo nevydrží. Ale musí k tomu něčím přispět, nebo lépe: za tím, co sám vidí, za tím musí stát. A jedině za těchto podmínek, že takový živý proces se rozproudí, je něco jako filosofování možné. Tam se to odehrává. Mimochodem řečeno: V naší moderní formě – takové, abychom tak řekli, oslabené a do jisté míry upadlé – proč je hlavní formou filosofického kontaktu filosofický seminář? To je z tohoto důvodu; tam jedině, v takovém prodlouženém kontaktu mysli, která skutečně chce pracovat, která chce prodlévat u té věci samotné, tam se vytváří něco takového jako porozumění a neporozumění. A tam se to také ustavičně kontroluje, tam se kontroluje každý sám a tam ho kontrolují všichni ostatní. Tam, v tom kladném případě „z jiskry, která přeskočí, vzniká, roznítí se světlo – @ἐξἁφθὲν φῶς#“. A to roznícení toho světla je něco takového, co se v písmu, ba ani ve slovu neobjeví, to se objeví jenom @ἐν τῇ ψυχῇ# – v duši. To se musí stát, ale slova to nezjevují sama o sobě, tím méně psaná slova. Tedy běží o to – vidět, ve filosofii běží o vidění. A že něco takového jako vidění existuje – to je ta zkušenost, kterou musí každý zvlášť udělat, ale která není zkušeností, abychom tak řekli, nějaké vlastní zásluhy. A teď Platón říká: „Tolik alespoň vím, že to, co se dá říci, a to, co se dá napsat, bych koneckonců nejlépe věděl já, to bych já nejlépe dokázal.“24 Platón není nijak falešně skromný člověk, on ví, co je jeho hodnota. Víte, že starověk znal jednu přednost (co my v takovém upadlém způsobu nazýváme ctnost), která se nazývala @μεγαλοψυχία#. Když Aristotelés určuje @μεγαλοψυχία# – my pro to nemáme titul, někdy se to překládá jako velkodušnost, ale ve velkodušnosti cítíme takovou velkomyslnost, velkomyslný je ten, kdo není malicherný – tak říká, že @μεγαλόψυχος# je ten, kdo se hodnotí podle své pravé hodnoty, ten, kdo ví o své ceně a hodnotí se podle toho. Přirozeně také žije tak, aby tu hodnotu, kterou má, si uchoval a zvýšil. Ten je @μεγαλόψυχος#. Takovým příkladem @μεγαλοψυχία# je pro Aristotela Sókratés a Platón. „Kdyby se to dalo napsat, nejlépe bych to udělal sám. A skutečně by nebylo nic pěknějšího, nežli zasloužit se o lidstvo tím, že tohle, co je nejdůležitější v lidském životě,“ – co on cítí jako nejdůležitější a o čem dokazuje, ukazuje, že je to to nejdůležitější – „kdyby o tom se dala napsat kniha a předložit to lidem“,25 tady to máte, přečtěte, a tím je to hlavní zařízeno. To, že Platón tady tímto způsobem mluví, to ho odlišuje od většiny vychovatelů. Filosofické vychovatelství vzniká tady, u Platóna. Celá Platónova filosofie je vychovatelská filosofie – to ještě uvidíme – uzpůsobovat lidi k tomu, aby mohli žít jako lidé ve státě, v @πόλις# – v obci. To je posledním účelem Platónovy filosofie. A to je výchova. Ale, jak vidíte, Platón se liší od pozdějších i od celé platónské tradice. Vzpomeňte třeba na Komenského, Komenský je platonik, ale jeho veliké úsilí směřuje k tomu napsat tu knihu, a v té má být smysl těch věcí obsažen, a to když se lidé naučí – všichni – tak se lidské věci nějak napraví. Takhle se Platón na věci nedívá. Bez toho obratu uvnitř to nejde. Ovšem dodává hned: „a kdybych to napsal nedobře, nikoho by to nemrzelo tolik jako mne. Ale myslím si, že takový pokus napsat filosofické dílo o těch nejpodstatnějších věcech života, by ani lidem nepomohlo, spíš by věci zhoršilo, leda by to pomohlo několika málo lidem. Tomu nepatrnému hloučku těch, kteří jsou schopni najít to sami na malý pokyn. A tam je to zbytečné. Kdežto u všech ostatních vznikne z takového spisu tato situace – buď-anebo – buď je to seznámení s filosofickým spisem naplní hrozným pohrdáním filosofií, anebo jim to dá falešnou a prázdnou pýchu, nadutost, nafoukanost, jako by běželo o kdovíjakou moudrost, @τοὺς δὲ ὑψηλῆς καὶ χαύνης ἐλπίδος, ὡς σέμν’ἄττα μεμαθηκότας#. Naplní je takovým sebevědomím vysokomyslným a prázdným, jakoby získali něco zcela mimořádného.“26 Ale ono to není nic mimořádného, oč ve filosofii běží. Vždyť to každý má v sobě, každý člověk to má v duši. Tam to je. Běží o to, jenom to spatřit. Jakmile jednou to světlo vznikne, tak už jsme na cestě. To neznamená, že už to máme, ale jsme už na cestě. To světlo, které vznikne z té jiskřičky, se potom samo v sobě živí. To znamená, že celý proces filosofování se už dostal do chodu – samozřejmě, kam nás povede, to zůstává z velké části otázkou, ale nic vnějšího do něj neproniká. A teď říká Platón dál: „Snad bych mohl o těch věcech něco podrobnějšího, zřetelnějšího říci. Existuje totiž pravdivá řeč, která se protiví tomu, která jaksi oponuje tomu smělci, který by chtěl o těchto věcech psát, řeč, kterou jsem už častěji dříve vyslovil, ale kterou snad nebude nemístné zde opakovat.“27 A nyní přichází ten velký filosofický exkurs, který jsem označil jako Platónův úvod do Platónovy filosofie. A jak vidíte, smysl toho celého exkursu spočívá v tom – ukázat, že psát filosofické spisy a domnívat se, že tím vykonáme ve filosofii to hlavní, ba že se tomu hlavnímu tímto způsobem vůbec přiblížíme, to že je falešná nauka a že běží o něco naprosto jiného. „Ke každému jsoucnu patří tři věci, chceme-li získat vědění o tom jsoucnu – @ἐπιστήμη#.“ Vědění – to je zvláštní termín, věděním rozumí Platón takové, které je jak jisté, tak nezvratné. Jsou jistoty, které jsou schopny určité modifikace, prohlubování atd., a zůstávají přitom jistotami. @Ἐπιστήμη# má charakter něčeho definitivního, něčeho, co víme jak s jistotou, tak také s jasným vědomím, že to, co víme, je plné vědění. Takže, když tu Platón mluví o @ἐπιστήμη#, už užívá toho slova ve svém speciálním smyslu. Vůbec to, co tu Platón touto první větou vyslovuje, na první pohled užívá běžných výrazů: „@Ἔστιν τῶν ὄντων ἑκάστῳ, δι’ ὧν τὴν ἐπιστήμην ἀνάγκη παραγίγνεσθαι, τρία, τέταρτον δ’ αὐτή – πέμπτον δ’ αὐτὸ τιθέναι δεῖ ὃ δὴ γνωστόν τε καὶ ἀληθῶς ἐστιν ὄν – ἓν μὲν ὄνομα, δεύτερον δὲ λόγος, τὸ δὲ τρίτον εἴδωλον, τέταρτον δὲ ἐπιστήμη.#“28 – To zní tak všechno docela populárně; ve skutečnosti už tu Platón má na mysli nadmíru propracovanou koncepci. @Τῶν ὄντων ἑκάστῳ# – ke každé věci, která jest, ke každému jsoucnu: naivní čtenář samozřejmě bude myslet na @τὰ ὄντα# v běžném smyslu – stoly, lidé, atd. A když se teď dozvíme, že Platón mluví o takových věcech, o kterých je @ἐπιστήμη#, vzniká otázka, zda stoly a lidé, individua, se kterými se setkáváme, patří mezi tyhle věci; co jsou to @τὰ ὄντα# @δι’ ὧν ἐπιστήμη δεῖ λαμβάνειν#, jaké jsou to ty věci, o kterých je třeba získat @ἐπιστήμη#? Platón říká: „Ke každé takové věci patří tři věci, čtvrtá věc je poznání té věci.“ Avšak poznání obecně se liší od @ἐπιστήμη#, není možné jen tak bez dalšího říci, že @γνῶσις# a @ἐπιστήμη# je totéž. Tedy čtvrtá je @ἐπιστήμη# a pátá je potom ta věc sama. Jaké jsou ty tři věci, bez nichž není možno získat @ἐπιστήμη#? První nazývá @ὄνομα# – jméno, druhá je @λόγος# – řeč, výrok, třetí je @εἴδωλον# – obraz. Ke každé věci, o jejíž @ἐπιστήμη# nám běží, existuje určitý způsob, jak k té věci samotné dospějeme. Dospět k té věci samotné nelze takříkajíc skokem. Právě proto je filosofie těžká, proto filosofie není nic takového přirozeného. Přirozený je kupř. náš vztah k tomu @εἴδωλον#, k tomu, co je nám bezprostředně dáno jako věc, kterou můžeme vidět, slyšet, setkat se s ní takto. Vidíte, že @εἴδωλον# uvádí Platón až na třetím místě. To ukazuje jisté pořadí. K @ἐπιστήμη# se jde takovou uspořádanou cestou, na jejímž časovém počátku stojí ta @εἴδωλα#, to setkání s jednotlivými věcmi. Proč nazývá Platón setkání s jednotlivými věcmi setkáním s @εἴδωλον#, obrazem? Obraz nám ukazuje, jak něco vypadá. Obraz je to, co nám ukazuje vzezření člověka nebo nějaké krajiny, atd. Nebo jako schematický náčrt nám naznačuje složení věci, naznačuje nám to věc, a to tak, že bezprostředně v tom, co se prezentuje, vidíme ne obraz, nýbrž věc. Obraz nám ukazuje věc, ne sebe ve své realitě. Obraz ve své realitě je kus papíru s tiskařskou černí nebo s barvami. Obraz nám neukazuje tohle, obraz nám ukazuje třeba portrét, podobu státníka, nebo nám ukazuje Platóna, atd. Tak je to s těmihle věcmi zde kolem nás, soudí Platón. Copak je tohleto, s čím se tady setkávám? Co mi tady to ukazuje? To je stůl. Ale stůl je přece něco takového, s čím se nesetkávám. Stůl v tom, co jej dělá stolem, není něco takového, s čím se mohu takto setkat. Setkávám se se stolem tak, že tady ta jednotlivost mi cosi ukazuje tak, jako obraz mi ukazuje toho, kdo je na něm zobrazen. Tohle není stůl, nýbrž to je exemplář stolu, chcete-li. Ale bezprostředně, když se budu ptát, co je tohleto, odpoví každý: stůl, a když mu ukáži na kohokoli z vás, odpoví, že je to člověk. Ovšem může také odpovědět jeho vlastním jménem. To už je potom zváštní problém. Samozřejmě, že když odpovíte jeho osobním jménem, tak je v tom člověk vůbec jaksi spolumíněn. Tohle nazývá Platón @εἴδωλον#. V jistém smyslu ale to setkání, které nám dává kontakt s tím @εἴδωλον#, s tím, co on nazývá obrazem, je tady ještě dřív, nežli se můžeme ptát po tom, co to @εἴδωλον# nakonec zobrazuje. Je to něco, co umožňuje takové zobrazení. Zvířata nejsou s to se takto ptát a nejsou s to odpovídat – a přece jen zvířata mají také něco takového jako setkávání s jednotlivými věcmi. Bezprostřední kontakt u nich je. Zrovna tak jako u malého dítěte. Dříve, na začátku celé té cesty stojí tento kontakt. Tak to je z těch tří věcí, nezbytných pro @ἐπιστήμη#, to @εἴδωλον#. Vlastně to, čím se časově počíná – ale ovšem po jiné stránce je @εἴδωλον# od té @ἐπιστήμη# nejdál. Řekli jsme, že na tu otázku, co to @εἴδωλον# vlastně zobrazuje, je odpověď v tom slově. Mám takovéhle @εἴδωλον# a ptám se, co je tady zobrazeno, co to je, co to znázorňuje takříkajíc, a odpověď je: kruh. A to je @ὄνομα#, jméno: to, co něco označuje – označuje tuhletu věc – a zároveň něco míní, má určitý smysl. To je @ὄνομα#. Ale jednotlivé slovo, které mi takovýmto způsobem říká, co je v tom @εἴδωλον# znázorněno, to jednotlivé slovo mi to říká takovým globálním, matným, neexplikovaným způsobem. O kruhu, který míním takovýmhle neurčitým a matným způsobem, je možno říci velmi mnoho věcí. A to tím, že k tomu slovu připojím jiná slova, především slova, která nějakým způsobem spolu znamenají jistý vztah, takový, který se vyslovuje ve výroku – těm říkáme @ῥήματα#. @Ὄνομα# je jednotlivé slovo, kterým míním to, s čím se setkávám, které označuje, co vidím v tom obrázku, v té podobě, s jejímž exemplářem se setkávám. Když se říká, že kruh je tvar okrouhlý, že není přímka, atd. – to jsou všechno @λόγοι#, řeči, které se skládají z více slov, z @ὀνόματα# a @ῥήματα#; @ῥῆμα# – sloveso, @ὄνομα# – jméno. Mezi těmito @λόγοι# je možno vybrat takový @λόγος#, který má za účel říci přímo, co míním tím slovem @κύκλος# – kruh. Třeba když řeknu, že je to linie, jejíž všechny body jsou od určitého bodu stejně vzdáleny. To je @λόγος#, který určuje to @ὄνομα#.29 Ale v tom se právě projevuje zvláštnost celé této struktury. @Ὄνομα#, @λόγος# – co to vlastně je? Musíme se na ty věci podívat zase z hlediska, které už bylo teď do jisté míry objasněno. Přece @ὄνομα# i @λόγος# jsou také něco takového jako tento namalovaný kruh. Také ony jsou věci, sice ne vizuální věci, věci, se kterými se nesetkáváme pomocí zraku, ale pomocí sluchu. A to znamená, že @ὄνομα# a @λόγος# jsou pochopitelně také něco takového, jako svého druhu @εἴδωλα#. Jenomže jejich smysl se nevyčerpává tím, že se s nimi někdo setkává, nýbrž mají nějaký smysl ještě další, hlubší, takový, na který právě narážím, když hovořím o tom, že určují jeden ten výraz pomocí druhého. Co to znamená, že určují – to znamená, že mám na mysli cosi jiného, nežli je @ὄνομα# samo jakožto @εἴδωλον#. Tedy to slovo @ὄνομα# je dvojsmyslné: ono znamená na jedné straně něco podobného jako je ten obraz, na druhé straně znamená ještě něco, co míním, když mluvím o tom určování. Co znamená ve vlastním smyslu vést řeč? To znamená: já říkám, co mám na mysli – a říkám to druhému, aby ten druhý to měl rovněž na mysli. To, co já mám na mysli a co on má na mysli, má být totéž. @Ὄνομα# a @λόγος# jakožto @εἴδωλον# – proti tomuto namalovanému kruhu, který mohu smazat, vedle něho namalovat jiný kruh – to @ὄνομα# nakreslené nebo vyřčené nemá žádnou přednost. To je zrovna takové @εἴδωλον#. Uplyne, existuje v tom vzdušném proudu, který propouštím ústy, to uplyne, pak mohu to slovo vyslovit znovu a budu mít dvě taková slova. Ale kupodivu, když mluvím o tom určování, tož neurčuji to @ὄνομα#, ani ten @λόγος#, ani toto @εἴδωλον# v té jeho podobě @εἴδωλον#, nemyslím na @εἴδωλον# jako takové, nýbrž myslím na to, co je zobrazeno v podobě toho @εἴδωλον#. Rozdíl proti obyčejnému obrazu je ten, že obraz zobrazuje právě třeba tohoto státníka nebo zobrazuje Hradčany. Hradčany mohou podlehnout zkáze, státník může zemřít, atd. Ale když řeknu, že kruh je něco takového, čeho všechny body mají stejnou vzdálenost od daného bodu, pak nemyslím něco, co takovýmto způsobem může zaniknout nebo se změnit. Když se změní, znamená to, že přejde do jiné podoby, že zobrazuje potom něco jiného. Ale to, co takovýmto způsobem posléze, koneckonců, je zobrazováno, co koneckonců vždycky předpokládáme, když cokoli je zobrazováno, samo takovýmhle způsobem té změně nepodléhá. Tohle, že to nepodléhá změně, to je strašně důležitá věc. Tady už se začínáme blížit tomu, co jsem tak jaksi bez jakéhokoli odůvodnění vám řekl na začátku: ta @ἐπιστήμη# je něco takového, co se nemění. Teď ale @ὀνόματα#, @λόγοι#, to je něco takového, co nemáme od narození; ta @εἴδωλα# máme od narození a máme je spolu se schopností, které říkáme @αἴσθησις#. Co je to @αἴσθησις#? To je to setkání a schopnost setkávat se s jednotlivým jako takovým, s jednotlivým @εἴδωλον#. Slovům, řeči se člověk, dítě musí naučit. Ale většina lidí se takříkajíc naučí řeči, a tím je to odbyto, a ta schopnost je potom v nich jako ta @αἴσθησις# – tak, že nevědí, co mají, co to vlastně znamená. A to rozlišení, to už patří do zvláštní reflexe o všech těchto věcech, kterou provádí ne každý člověk, nýbrž kterou provádějí lidé teprve od určité doby, to provádí právě filosofie. A teprve v této reflexi potom to, oč ve skutečnosti běží v těchto distinkcích, se dostává do určitého světla. Filosofie v jistém smyslu je reflexe o té zvláštní věci, že člověk má jazyk, jazyk smysluplný, a o předpokladech, podmínkách, které něco takového jako smysluplný jazyk teprve činí možným. Proto Platón tady uvádí tyto věci: ke každé věci, o které je @ἐπιστήμη#, ke každému @τὸ ὄν#, jsoucnu, patří trojí – @εἴδωλον#, @ὄνομα#, @λόγος#. Co to je @ἐπιστήμη#, to ještě nevíme, jenom jsem řekl předběžně: je to jisté a definitivní vědění. Dále je tu @εἴδωλον#, s kterým je možno se setkat tváří v tvář jako s individuálním exemplářem čehosi, potom slovo, které jmenuje a míní, a pak řeč složená z @ὀνόματα# a @ῥήματα#, která určuje blíže v nějakém ohledu to, co je míněno tím @ὄνομα#. Budu zase číst kus toho textu, který nám teď bude jasnější. „Chceme-li si učinit jasným to, co bylo řečeno, vezměme si určitý příklad, který má pomoci k pochopení všech ostatních případů. Například kruh – @κύκλος# – je jazykově označená věc, které právě náleží jisté jméno, které teď vyslovujeme. Druhé je potom @λόγος# kruhu, ten se skládá ze jmen a ze sloves – totiž (teď uvádí přímo ten případ té definice) to, co má od určitého bodu po všech stranách tutéž vzdálenost.“ (Tedy, jak říkáme, geometrické místo bodů.) „To je tak asi @λόγος# toho, čemu jinak říkáme také kulaté nebo stejnoměrně zaokrouhlené a kruh. Třetí je potom tělesný obraz, nakreslený a schopný toho, aby byl smazán, nebo, řekněme, od řemeslníka vysoustruhovaný model, který může být zase zničen – to jsou změny, které se nedotýkají kruhu o sobě, k němuž se tohle všechno vztahuje, poněvadž kruh o sobě je něco od toho všeho odlišného.“30 Platón tedy říká: Máme předmět o sobě – kruh. K němu se vztahují významy jako právě, řekněme, ta definice kruhu. Ale také součásti té definice, smysl, význam slov, jako je kruh, vzdálenost, atd., jsou součásti té významové oblasti. Platón tady docela zřetelně odlišuje na jedné straně významy, a na druhé straně předmět. Předmět v tomto případě je kruh, ale nikoli ten kruh vysoustruhovaný nebo zde namalovaný, nýbrž to je kruh, o kterém jedná geometrie, geometrický kruh. Geometrický kruh, by bylo možno říci, není přece nic jiného – je-li ten namalovaný jeho exemplářem – nežli něco, co je v tom exempláři obsaženo. Ale podle Platóna má ten geometrický kruh docela jiné vlastnosti než to, co je namalováno. To, co je namalováno, jako takové právě je možné jenom tím, že máme na mysli ten kruh geometrický, ale není to tak, že geometrický kruh by byl dán tím, že něco takového namaluji. Geometrický kruh je podmínkou toho, abych tenhle kruh mohl přesně určit, ten musí tedy sám v sobě mít docela jiná určení nežli to namalované, to, co je určováno a ne určující. Abych mohl říci, že tohle je kruh, musím moci aspoň přibližně rozlišit, co to znamená okrouhlost nebo co to znamená přímka, musím mít ten pojem, ten význam linie, musím mít potom – když běží o stejnou vzdálenost – něco takového jako pojem, význam vzdálenosti, a to znamená míry, měření. Teprve pomocí těch významů přesných mohu určovat tohle nepřesné. To není tak, že by tato věc, kterou zde namaluji, ta že by byla podmínkou možnosti pro tu věc, kterou myslím, nýbrž naopak. Když jsme probrali @ὄνομα#, @λόγος# a @εἴδωλον# – @ὄνομα#, @λόγος# a @εἴδωλον# jsou všechny po určité stránce v té oblasti toho, co hyne, po určité stránce je @ὄνομα# a @λόγος# také @εἴδωλον#, jak jsme si vysvětlili – přicházíme k tomu čtvrtému: „To čtvrté je vědecké poznání, @ἐπιστήμη#, a rozumné nahlédnutí a správné mínění o těchto věcech, všechno činnosti, které se dohromady spojují v jednotu, která se neuplatňuje v jazykových hláskách nebo v tělesných počinech, nýbrž má svoje sídlo v duši, čímž se potom objasňuje, že toto čtvrté je odlišné jak od povahy kruhu sama, tak také od všech těch dosud jmenovaných věcí.“31 To čtvrté je tedy @ἐπιστήμη#, ten @νοῦς καὶ ἀληθὴς δόξα#.32 @Ἐπιστήμη# – @νοῦς# – @δόξα# – @ἀληθὴς δόξα#: to všechno je v duši. Duše má proti jiným věcem tu zvláštnost, že s duší se není možno setkat tak, jako se stoly a lidmi, duši nikdo nevidí, neslyší. S duší se takto nesetkáváme, s duší se setkáváme, když vidíme člověka – ale ani pak se nesetkáváme s duší jako takovou, nýbrž setkáváme se, abychom tak řekli, s jejím ztělesněním. Ale zde máme co dělat s něčím, co nám najednou ukazuje tu duši v jejím skutečném vnitřním fungování, abychom tak řekli, tady máme najednou před sebou duši v tom, co jenom ona může vykonat: totiž duše to je, která má @ἐπιστήμη# – to pevné vědění, duše to je, která rozumí tomu rozdílu mezi povahou geometrického kruhu a mezi tím @εἴδωλον#, duše to je, která má jasný názor těchto věcí – @νοῦς#, pochopení. Duše to je, která na základě něčeho takového, jako je výměr kruhu, je s to podat demonstrace, důkazy toho, co platí o kruhu. Je s to pochopit, jasně vidět něco takového jako poučku o vztahu mezi obvodem a poloměrem kruhu. Tohle provádí duše. Proto v ní je @νοῦς#, to znamená, když pochopí kupříkladu určitou demonstraci, je v ní něco takového jako jasné vědomí, že to tak je, jasné uvědomění určitého stavu. V té chvíli, kdy tu demonstraci chápe, v té chvíli má duše ten @νοῦς#. A to, co je výsledkem toho nahlédnutí, to je @ἐπιστήμη#, to stojí už pevně. Že je to jisté, to vyplývá z toho, jakým způsobem k tomu duše došla, ale že je to pevné, vyplývá z toho, že to neplatí o nějakých měnlivých a zániku podléhajících, změně podléhajících věcech. Změna je možná jedině na základě toho, že něco takového existuje, a následkem toho je @ἐπιστήμη# nutným předpokladem pro myšlení čehokoliv. Teď ovšem duše pořád neprovádí důkazy, ani duše toho největšího geometra neprovádí pořád důkazy; ale ovšem geometr ve chvíli, kdy nedokazuje, nepřestává být vědoucím, nepřestává být geometrem, a geometrem je proto, že všechno to, co v geometrii stojí, také ví – a jakým způsobem to ví tenkrát, když nedokazuje a negeometrizuje? – ví to takovým způsobem, že ví o těch poučkách a ví, že by je kdykoli mohl dokázat a že se kdykoli k tomu důkazu může vrátit. A to znamená, že on tedy má ve své mysli, ve své duši jisté vědění, které může realizovat kdykoli ve slovech, může říci: takhle to je, i když to právě nedokazuje a i když to nevidí – pak to je jenom mínění, a tomuhle mínění se říká @δόξα#. Jenomže to mínění, které má ten geometr, je @δόξα ἀληθής# – pravdivé, výstižné. To je tedy ten čtvrtý bod. Bylo by potom možno říci: v té @ψυχή# je toho ještě mnohem víc, v @ψυχή# jsou jistě také vztahy mezi tou @ἐπιστήμη#, @νοῦς# a @δόξα#. A pak kromě té @ἀληθὴς δόξα# jsou v duši jistě také jiné @δόξαι#, které nejsou @ἀληθεῖς#. To všechno jsou docela interesantní věci, jenomže proč se tady Platón tímhle nezabývá šíře – poněvadž mu běží o tu @ἐπιστήμη#, to je problém od začátku, běží o vlastní smysl těchto všech věcí, o smysl toho @εἴδωλον#, @ὄνομα#, @λόγος# a toho, co je v té duši. A teď teprve přichází to nejdůležitější: @νοῦς# a @ἐπιστήμη# – @νοῦς# a jeho nahlédnutí je nahlédnutí čeho? A co se to ukládá v té @ἐπιστήμη#? To samozřejmě není nahlédnutí žádných @εἴδωλα#. Je to nahlédnutí, které se přirozeně – když mluvíme třeba o geometrickém důkazu – odbývá v oblasti těch geometrických věcí, geometrických kruhů; ale ovšem geometrické kruhy jsou samy o sobě něco, co předpokládá před sebou něco jiného. My se pro zjednodušení tímhle dalším nebudeme zatím zabývat, o tom budeme hovořit později. Stačí, když řekneme: týká se to oblasti geometrických předmětů a jejich předpokladů. A @νοῦς# je nahlédnutí těchto věcí. Tam, v této oblasti je tedy to, čeho se týká @ἐπιστήμη#. Jak vidíte, @ἐπιστήμη# vyčetla svůj obsah z tohoto pátého, ona jemu je nejbližší, není ničím jiným nežli nazřením toho, co je v této páté oblasti; proto ona je mu nejbližší, je mu blíž nežli @νοῦς#, protože @ἐπιστήμη# má ten @νοῦς# takříkajíc absolvován, má za sebou to @νοεῖν#; @ἐπιστήμη# je už něco hotového, co už v sobě obsáhlo něco z té ideové oblasti, kdežto @νοῦς# počíná vždy znovu a znovu a jde dál a dál. V jistém smyslu je @νοῦς# a @ἐπιστήμη# totéž a v jiném smyslu ne, v jiném smyslu je @ἐπιστήμη# přece jen to nejbližší těm věcem samotným. A pak přichází @νοῦς# a @ἀληθὴς δόξα#, a ty @δόξαι# zacházejí s tím @λόγος#, provádějí ty operace s těmi @ὀνόματα# a @ῥήματα# a vždycky tak, aby vznikla @γνῶσις#, aby vzniklo @νοεῖν# a jako jeho výsledek @ἐπιστήμη#. Platón tu před námi rozestřel celou obrovskou problematiku, která v jistém smyslu nepřestala být aktuální, nepřestala být problematikou filosofie vůbec, do dnešního dne. A teď nám chce Platón ukázat, proč se to nejpodstatnější ve filosofii vlastně nedá říci. Běží o to, že ta @εἴδωλα# nejsou všechno, @εἴδωλα# jsou něčím, co nemůže sloužit k určování, nýbrž co je určováno. A pomocí čeho je to určováno – pomocí @ὀνόματα#, @λόγοι#, atd. Všechno to určování se odbývá v duši. Duše ve svém nitru nemůže být obrácena, když získává @ἐπιστήμη#, k nějakým @εἴδωλα#, k něčemu vnějšímu, to dělá uvnitř, ale dělá to pomocí těch @ὀνόματα#, @λόγοι# a @εἴδωλα#. A nejde to jinak. Když já určuji jednotlivou věc, tak mám na mysli právě tu jednotlivou věc; a určování té jednotlivé věci jako takové je také velice důležitý úkol. Ve všech popisných vědách a ve vší orientaci ve světě postupujeme tak, že se snažíme určovat jednotlivé věci – jenomže je určujeme vždycky nakonec tím, že je měříme na nějakých takovýchhle věcech neměrných. Ty věci, s kterými se setkáváme, ty jednotlivé, jsou nám bezprostředně přístupny, dány, kdežto ty druhé ne. To je záležitost docela zvláštní reflexe – vůbec si uvědomit, že něco takového tady musí být. To se odehrává až v duši – a to pomocí samých věcí, které nemají ten přesný charakter, ten charakter, o který koneckonců běží. O těchto jednotlivých věcech zde jsme samozřejmě přesvědčeni, to je ten nejběžnější, náš bezprostředně lidský způsob, a jsou lidé, kteří nic jiného neuznávají nežli to, co mohou takhle vzít do ruky, a hmatat a s tím se setkávat. Takže tam, kde se bude tímto způsobem postupovat a požadovat vykázání, průkaz, tak nám ten filosof nemůže ukázat na nic jiného, nežli na samé věci tohoto druhu. Na @εἴδωλον#, na @ὄνομα#, na @λόγος# – a to jsou všechno jednotlivé věci. Tak je počínání filosofie odkázáno na samé věci takto dvojsmyslné. Z toho důvodu filosofie je od samotného počátku a ve svých základech pořád něčím kontroverzním. O tom, co z toho všeho vyplývá dále, si povíme příště.


Citace
Sedmý list
. In: Jan Patočka - repository. [cit. April 20, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/21 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/21 .
Soubory
Přepisy 03.txt