Já dnes jednak zrekapituluji to, co jsme probírali posledně, jednak povím další. Jako takový celkový obraz Platónovy osobnosti a zároveň úvod do Platónovy filosfie jsme zvolili východiskem VII. list. Platónův VII. list jako všechny ostatní jeho listy byl předmětem pochybností, ani dnes diskuse ještě úplně neumlkla. Ovšem řekli jsme si, že otázku autenticity toho dopisu musíme posuzovat v platónském smyslu, tzn. ne z hlediska filologicky pojatého autorství, nýbrž z hlediska autenticity těch myšlenek. A myšlenky i celý úmysl toho dopisu, který je takovým manifestem platonismu a Platónovou obhajobou jeho vlastního života a jeho podstatných podniků, ten je nesporně autentický. Ten dopis se kompozičně skládá ze tří hlavních částí, které předchází úvod. Námětem celého dopisu, jak jsem řekl, je Platónova apologie pro domo sua, apologie jeho vlastního života. A protože Platónův život je pokus realizovat vlastní ideu filosofie, tedy je to apologie filosofického života za těch zvláštních okolností, do kterých byl Platón postaven. V úvodu vykládá Platón svůj původní vztah k rodné obci, k účasti na veřejném životě v ní, která pro příslušníka jeho společenské vrstvy byla něčím samozřejmým, důvod odvratu od politického života a odchod do sféry filosofie. Sféra filosofie není naprostým odvratem od politického života, nýbrž je pouze takové interludium, v kterém filosof o sobě, o obci a o vztahu filosofie a obce chce nabýt naprosté jasnosti. S praxí počítá.14 A teď ve třech hlavních částech se vykládá Platónův vlastní pokus o politickou praxi. První část jedná o podnětech, o vstupu do reální praxe. Pozoruhodné je, že Platónův pokus o politickou praxi se neodehrává na poli vlastní obce, na poli domácí politiky, nýbrž docela někde jinde, na poli internacionální politiky. Platón tím, co se odehrálo v jeho mládí, tím, že se stal vynikajícím filosofickým spisovatelem, lépe řečeno autorem těch @λόγοι σωκρατικοί#, se stal světoznámou osobností. A také to jeho vystoupení na politickém poli se odehrává v takovém tehdejším naprosto světovém kontextu. Druhá hlavní část by se dala charakterizovat tak, že to je takový portrét filosofa v praxi a rada určité aktivně vystupující skupině stoupenců, jak se v konkrétní situaci chovat. Třetí hlavní část potom podává v opozici vůči tomu portrét tyrana, jak se vztahuje k filosofii a jak se vztahuje k politice. Do této třetí hlavní části potom zvláštním způsobem zapadá Platónův výklad jeho vlastní filosofie a jeho spisovatelské činnosti vůbec. To je celkový plán toho díla; ono se nemůže říci, že to je prostě dopis – to je manifest, to je taková veliká apologie celého života. Platón, když ten dopis psal, je už ve vysokém stáří, přes sedmdesát let. Už má za sebou vlastně všechna svoje hlavní díla. Filologická kritika ukazuje, že pisatel tohoto dopisu je blízko stylu, jak literárnímu, tak myšlenkovému, toho posledního velkého díla Platónova, které se jmenuje Zákony, @Νόμοι#. Teď bychom se ještě jednou vrátili k tomu úvodu. Ten úvod není nijak nepodstatný, ten úvod patří k nejsilnějším partiím toho díla, a v něm Platón definuje, jak jsem řekl, svůj vztah k obci, a to prostřednictvím vztahu k Sókratovi. Platónovo mládí se odehrávalo v době takové světodějné katastrofy, katastrofy jeho vlastní obce a její pretence na světovládu. Perikleovské demokratické Athény udělaly pokus s námořním spolkem, stát se ovládající mocí v řeckém světě a následkem toho v celém Středomoří, které bylo v té době tím civilizovaným světem. A tento pokus skončil katastrofou. Skončil po mnoho desetiletí trvající válce zničením toho námořního spolku a pádem Athén jako velmoci. A v téhleté situaci potom došlo také ovšem k vnitřním převratům v obci, na kterých velký podíl brali Platónovi příbuzní a blízcí známí. Pod tlakem Lysandrovým, pod tlakem spartských vítězů zmocnila se v Athénách vlády strana, která spartskému aristokratickému způsobu vlády přála, napodobila ho, a s obcí zacházela takříkajíc jako s osobním majetkem. A v téhle situaci pro Platóna takovým důležitým orientačním bodem byl Sókratés, kterého on tady v sedmém dopise představuje jako představitele toho starého, tradičního ducha obce, ducha právnosti, která je pro občana samozřejmá, začlenění do obce a jejích zákonitostí a zvyků a tradic. Ten muž, kterého vládnoucí strana chce získat pro sebe tím, že ho kompromituje, že ho zaplete do svých vlastních bezprávností. On, se samozřejmostí, prostě v tomto případě neposlechne. A když potom ta demokratická strana se vrátí domů, pro neudržitelnost těch dosavadních poměrů, když dojde opět ke změně ústavy, ti noví příchozí, jak Platón konstatuje, postupují relativně umírněně. Ale zase se ukazuje na příkladě Sókratově, že v té nové obci, přes tu jistou umírněnost a sklon k tomu, co obec dělalo obcí, co ji dělalo v sobě sevřeným jednotným celkem, v protikladu k téhle umírněnosti stojí osud Sókratův za nové vlády. Nikdo jiný než Sókratés, který svůj život nasadil pro právnost a nápravu toho minulého stavu věcí, je najednou obviněn a obžalován z toho, že obec boří, jako takový, jak se latinsky řekne, rerum novarum cupidus, jako muž, který zavádí novoty, odvrací obec od jejího starého řádu a od jejího starého náboženského základu. A je odsouzen a to odsouzení vytrpí. Sókratés je pro Platóna nejenom příležitostí jeho uvažování; Platón sám, jak ještě uvidíme při výkladu určitých partií tohoto dopisu, své spisovatelství nepovažuje za svoje spisovatelství pouze, on píše @λόγους σωκρατικούς#, on píše něco, co východisko má v Sókratovi, v reflexi nad Sókratovými problémy a nad tím problémem, který spočívá v tom, že tady někdo dal takový nesmírný příklad filosofického života. Ten nesmírný příklad filosofického života spočívá u Sókrata ve dvou věcech. Za prvé, Sókratés filosofuje in concreto, to znamená přemýšlí spolu s druhými, klade si otázky a snaží se na ně odpovídat, a to tak, aby byl ve shodě sám se sebou, aby to, co vidí, jej řídilo, aby to, co vidí, řídilo jeho mínění a nikoli naopak jeho mínění, jeho nápady řídily to, co je patrné. V tom spočívá jeho život, v tom spočívá to, na čem jemu jedině záleží. Proto také Sókratés nemá čas a nemá zájem o to, aby snad nějaké rezultáty svého diskutování, těch svých rozhovorů zaznamenával. Sókratovo úsilí je celé napnuto k téhleté práci, spočívající v tom, že vytvoří tu shodu se sebou samotným, tu shodu vlastních nahlédnutí; a ta shoda vlastních nahlédnutí směřuje za něčím, co neplatí teď, pro tuto chvíli, pro okamžik, nýbrž vždycky, za všech okolností; to znamená, že takovýmto způsobem přemýšlející a takovýmto způsobem žijící je jistým způsobem vždycky u něčeho, co nepomíjí, co je věčné. Sókratés žije tedy ve věčnosti už zde a to je důvod také toho, že veškerá jeho energie jde tímto směrem, netříští se tím, že by psal a zaznamenával nějaké rezultáty. Sókratés, to je ten člověk, který svůj život identifikuje s filosofií, a proto nepíše. Tohle dokázat – dovedete si představit, co znamenala pro řeckého člověka proslulost, sláva. Já jsem vám posledně vykládal o tom (připomeňte si, kdo jste chodili na předsókratovskou filosofii, to Hérakleitovo slovo), co znamená výši lidského života – ten @κλέος ἀέναον θνητῶν#,15 že nejlepší z lidí jsou ti, kteří si zasluhují a snaží se zasloužit tu věčnou proslulost, v tom že je lidská věčnost. Tento muž je někde jinde, je daleko výš pro Platóna – přirozeně na základě, na ramenou určitých předchůdců, kteří měli tuhle myšlenku, že existuje ještě něco víc, že existuje vyšší cíl pro člověka, pro člověka jako bytost pomíjivou, nežli je ta trvalost prosluslosti, trvalost slávy v obci. Ta myšlenka se vytváří už u takových mužů jako Hérakleitos nebo Parmenidés. Sókratés ji ale realizuje tím zvláště silným způsobem, že ji žije. A jedna z těch manifestací toho překonání dosavadního ideálu proslulosti v obci a ve veřejnosti je právě toto: pro Sókrata neexistuje litera. Ale to nebrání tomu, aby kolem Sókratovy osobnosti se vytvořila celá široká literatura, z které nám je zachováno jen málo, ale která byla celé genos, ten @λόγος σωκρατικός#. To není jenom záležitost Platóna; znáte Xenofontovy spisy, ale byly mnohé jiné, z nichž máme dochovány pouze fragmenty, nebo jsou o nich zprávy. Ale to největší, co v tomto genos bylo vytvořeno, jsou platónské @λόγοι σωκρατικοί#. Tohle je jeden důvod, proč je Sókratés tím vzorem. A druhý důvod je, že Sókratés zemřel jaksi ve stylu své koncepce, že Sókratés, když přišel do konfliktu s obcí a byl odsouzen podle svého domnění nespravedlivě, ale byl odsouzen podle práva, neodplatil zlé zlým, jak bychom to řekli moderně, bezpráví bezprávím řečeno anticky, nýbrž je podstoupil. To je ta shoda se sebou. To, co je jednou právní a spravedlivé, je nezávislé na situaci, i na situaci toho filosofa. Ta věta, že lepší je zlé utrpět nežli zlé činit, bezpráví utrpět nežli bezpráví činit, to je taková filosofická věta, která souvisí s nejzákladnějšími nahlédnutími filosofa Sókrata, a samozřejmě, že život toho filosofa Sókrata a jeho smrt nemůže probíhat jinak, nežli ve shodě s tímto principem. Tohle jsou ty dva velké důvody. Sókratés, to je velké téma Platónovy meditace. Teď ovšem meditace Sókratova se týkala pochopitelně filosofického života, tzn. pro něho života v obci. Obec a život v ní je to, co pro řeckého člověka tradičního znamenalo prostředí, v kterém se může osvědčit, ukázat opravdovým člověkem, takovým, který má to dobré člověčství v sobě, tu @ἀρετή#, výbornost. Přemýšlení Sókratovo se točí kolem téhle věci. Proto takové pojmy jako @δίκη#, @ἀδικία#, @ἀδίκειν# @καὶ ἀδικείσθαι#, právo a nespravedlnost, právo a bezpráví, činit bezpráví a bezpráví trpět, mají smysl vzhledem k té obci a tedy jedině v obci, a vzhledem k lidské dobrosti, k lidské výbornosti, @ἀρετή#. Ale zároveň je vidět, že Sókratés, ten muž, který chtěl být takříkajíc vychovatelem obce, který chtěl být jejím myslitelem, povzbuditelem její mládeže k tomu, aby tu situaci obce jakožto závislou na @ἀρετή# těch občanů, aby ji myslela, aby si ji jasně postavila před oči, Sókratés, který v tomto smyslu chtěl radit obci, jakým způsobem se má stát tou pravou obcí, dobrou obcí, ten utrpěl katastrofu. A následkem toho Platón nedělá to, co by bylo samozřejmé pro člověka, který patří k jedné z nejpřednějších z athénských rodin, k nejzámožnější, nejproslulejší, nevstoupí do politického života, nýbrž všecky ty otázky, které Sókratés kladl, chce promyslet znovu, o těch chce mít napřed jasno, a ten vstup do politického života tedy odloží. Poučení z toho Sókratova případu je toto: radit obci má smysl tenkrát, když jsou podmínky pro to, aby radu poslouchala. Musíme si představit jasně, co to znamená ta dvojí zkušenost Sókratova: na jedné straně za té vlády těch třiceti a podruhé za té restaurované demokracie. Ta restaurovaná demokracie sice má dobrý úsmysl se vrátit k tomu stavu věcí, v kterém ta obec, tak jaksi přirozeně, takřka instinktivně, ze svých tradičních institucí žila způsobem spontánní jednoty, jednomyslnosti. Základem toho byly tradiční kult a tradiční představy náboženské. Ten Sókratés, tak jak Platón nám jej představuje, je hluboce zbožný člověk, ale Sókratés je zároveň ten, který ví, že v této chvíli ta tradice naprosto nestačí a že je potřebí něčeho docela jiného, totiž položit si jasně ty problémy, do kterých takříkajíc historickým vývojem – jak bychom moderně řekli – se společnost dostala, jasně si je položit a řešit. Teď ta obec nepochopí, že tohle je její záchrana, že tohle je její přítel, a jako nepřítele ho odsoudí a odstraní. V této chvíli si Platón řekne: této obci já radit nemohu. Já provedu takovou základní obnovu, řekněme reprízu celého toho sókratovského tázání, sókratovských myšlenek, dříve a raději, nežli takříkajíc po hlavě skočit zase do toho proudu života obce. To, co jsme dosud vyložili, byl úvod, @προοίμιον# – teď přecházíme k první hlavní části.16 V té první hlavní části Platón líčí, jak za vlády Dionýsia I. v Syrakúsách se vypravil na Sicílii jako čtyřicetiletý muž. A nevykládá tam proč a z jakých důvodů na Sicílii přišel, zřejmě to bylo něco takřka nahodilého. Sicilský způsob života, při kterém, jak on říká, je nemožno zůstat slušným člověkem, ten se mu protiví. Tady je něco, co nás musí zaujmout. Platón se v celém svém životě a ve svém spisování jeví jako taková nesmírně přísná osobnost. A my si musíme jasně uvědomit, co ta přísnost vlastně znamená a v jakém je vztahu k tomu, jak my chápeme morální přísnost. U Platóna – a to musíme mít pořád na zřeteli – veškerá morální energie vyplývá z filosofie, to znamená z myšlení. A všechno, co by se dalo formulovat jako morální příkazy, jsou příkazy, které souvisí s těmi vnitřními požadavky myšlení jako takového; myšlení tkví přece v celém impulsu člověka, jak žít ve shodě s tím, co vidí, co nahlíží, a ta nahlédnutí sama uvést, poněvadž jsou mnohá, v soulad, v jednotu. Neodporovat si. Neodporovat si je požadavek ne, abychom řekli, takový logický, nýbrž to je něco, v hloubce pojato, co tvoří jednotu člověka. Člověk, který vědomě by si odporoval, by nebyl jedna a tatáž bytost, to by byl rozštěpenec. Myslím: vědomě. Samozřejmě, že každý z nás má v sobě nesmírnou spoustu způsobů, jak si zastírat svoji vlastní nejednotnost. Má nepřebernou zásobu schopností, jak si lhát. Ale co vidím, to vidím, a chtít vidět naprostým způsobem, to znamená nakonec tak, abych veskrze, ve všem, co tvrdím a konám, byl řízen tím, co nahlížím, co jsem nahlédl a z čeho mohu kdykoli vydat počet a zdůvodnit to – tohle znamená žít v pravdě. A to znamená, že jakmile se mi položí nějaký problém, jakmile jej vidím, musím za ním jít, musím o něm získat jasno, a nemohu takříkajíc ho odložit ad kalendas graecas, nýbrž k té shodě se sebou patří také toto. Teď ovšem další věc je ta, že filosofické problémy jsou těžké, že problémy, které se týkají filosofického života, jak jsme si uvedli na Sókratově příkladě, to jsou problémy, které jsou jednak už obtížně formulovatelné, tím spíše je nesmírně obtížné získat přísné pojmy, v kterých je možno je řešit, nebo aspoň je traktovat, když ne rozřešit, pojednávat, ujednotit. To vyžaduje nesmírnou energii celého života, a z tohoto důvodu na filosofický život klade tento úkol požadavky základní, které ten život takříkajíc úplně pohltí. Není možno chtít filosofovat a dělat to tak jaksi levou rukou a jinak žít takovým životem řekněme lehkomyslným, nebo jak bychom to řekli, životem zábavy. A ten tak zvaný @βίος σικελικός# – víte, když to slyšíme my, ten sicilský způsob života, to je takový docela normální, bychom řekli, lidský život, a je pro nás jenom zčásti pochopitelné to Platónovo rozhořčení – ten spočívá v tom, že se člověk dvakrát za den dosyta, či ještě více než dosyta nají, a v tom, že hledí, aby nespal sám ve svém lůžku, a to je už pro Platóna něco, co s filosofickým způsobem života se proto neshoduje, poněvadž to vyžaduje sháňku, náklady, to vyžaduje, aby se člověk věnoval těmhletěm z jeho hlediska naprosto vedlejším věcem. Člověk, který se věnuje filosofii, musí žít naprosto střídmě, střízlivě, jí se věnovat především ostatním; rozumíte, to není žádný moralismus, co Platón hlásá a káže, to není žádný takový pojem ctnosti v občanském moderním smyslu, té tradice, která vychází ze sekularizovaného křesťanství. To není nic jiného, nežli pořád ten požadavek a to stavění filosofického života proti tomu způsobu života takového normálního, v instinktech a tradicích vězícího lidského života. Tento sicilský způsob života mu byl odporný. Ono to má ještě hlubší souvislosti – tenhleten @βίος#, tento způsob života, ten dělá lidi neukázněnými a nezpůsobilými k tomu, nejenom aby filosofovali sami, nýbrž aby přijímali rady těch filosofů. Ale tam na té Sicílii, kde, jak jsem právě řekl, se Platón necítil nijak dobře, tam se odehrálo osudové setkání jeho života, tam se sešel s mužem, který ho takříkajíc mocí vrazil do politiky. To byl Dión, blízký příbuzný syrakúského samovládce Dionýsia I., který tenkrát v Syrakúsách vládl mocnou rukou, Dión, o kterém Platón říká, že v něm známost s ním roznítila tu velkou touhu skoncovat s tímhle dosavadním způsobem života, při jeho velikém nadání intelektuálním a porozumění pro problémy, kterými žil Platón. A ovšem Dión nebyl sám tohoto smýšlení, ovlivnil také jiné v tomto směru, a když potom Dionýsios I. zemřel a zanechal vládu svému synovi, který byl tenkrát mladík ještě asi osmnáctiletý, tehdy Dión, nikoliv Platón, přišel na tu myšlenku, že také tohoto vládce mladého, ještě nesklerotizovaného, přístupného, by bylo možno získat pro Platónovy myšlenky, tady že by byla půda, tady by se dalo radit, tady by bylo možno spojit tu nejmocnější vládu (Syrakúsy byly tenkrát přední obec Řecka, jednou z předních obcí Řecka, jednou z nejlidnatějších, jednou z nejdůležitějších), spojit tuto mocnou vládu a duchovní autoritu filosofa. To, že Dión na tuto myšlenku přišel, neznamená, že princip, z kterého ta myšlenka vyplývala, byl Diónův. To byl závěr celého Platónova uvažování nad sókratovskou zkušeností, že totiž obce se dají zachránit jenom tenkrát, když buď jejich rozhodující občané budou filosofovat, nebo když ti, kdo vládnou, se k filosofii probudí. To je myšlenka, která je u Platóna formulována dávno, jejíž formulace se připravují před tou první sicilskou cestou. V Platónově jednom z hlavních děl, v jeho velikém díle o státě, je tato myšlenka expressis verbis formulována a Platón ji na počátku VII. listu také zase výslovně skoro týmiž slovy opakuje, ale Dión byl ten, kdo jaksi aplikoval tu myšlenku, kdo chtěl uchopit příležitost, kdo viděl, že teď je situace vhodná. Ten mladý Dyonýsios byl neobyčejně nadaný, plastický, ale se zanedbaným vzděláním, poněvadž jeho otec neměl čas, aby se mu nějak věnoval; tohle by bylo potřebí nějakým způsobem dohonit a provést obrat. Ovšem ve chvíli, kdy zemřel Dionýsios I., je Platón již muž šedesátiletý, přes šedesát, a do toho dobrodružství se mu nijak nechce. Ale ohledy na Dióna, který je jeho pohostinským přítelem, a zejména zodpovědnost vůči filosofii, ho přimějí k tomu, aby tu nebezpečnou cestu vykonal. Platón si byl vědom toho, že riskuje život, že běží o vládu, a každý občan řecké @πόλις# věděl dobře, že zúčastnit se vlády znamená každodenní riziko života. A zde zejména právě Platón nebyl nezkušený člověk, věděl, co to znamená jít na dvůr samovládce, mladého, takříkajíc nevycválaného člověka, o kterém ještě nikdo nic neví, který je nepopsaný list, který při všem nadání se může projevit najednou jako člověk podléhající svodům té své situace. Ale Platón se tam vypraví a pokusí se. Ovšem hned od počátku vidí, že ta situace neodpovídá jeho přáním. Především Dión je samozřejmě v ohni podezření. Něco takového jako nápad chtít ovlivnit toho tyrana, chtít ho takříkajíc vychovat, chtít ho připravit pro nějaké velké úkoly, to v celém Dionýsiově okolí je něčím naprosto neobvyklým a vyvolává samozřejmě podezření: co to ten člověk chce? – chce toho muže dostat do své ruky a pochopitelně z toho těžit. On se chce postavit na místo toho Dionýsia. A samozřejmě, že je tisíc způsobů, jak takovému mladému muži tyhlety věci udělat pochopitelnými, tím spíše, že samovládcův syn má také už určitou zkušenost s tím, co znamená život samovládce, že to je život v podezření. A tak od samotného začátku žije Platón na dvoře Dionýsiově v takové distanci. Dojde jenom k jediné rozmluvě, k jediné lekci. Dionýsios je polichocen tím, že přišel také Platón a že se uchází o jeho přízeň. Sofisté, básníci, rétoři, atd. a všelijaká taková ta lumina toho tehdejšího, řekl bych, kulturního života se objevovala na sicilském dvoře. A tady najednou přišel také tenhleten muž; samozřejmě Dionýsios se díval na tu jeho návštěvu také z tohoto svého hlediska, že se přišel poklonit a tak jaksi něco získat. Proto Platón píše tento list, aby objasnil, ukázal, co to vlastně bylo. Pochopitelně, způsob, jak se běžně nazíralo na celou jeho misi a na celé to dobrodružství, byl způsob, jakým to viděl Dionýsios a jeho okolí. Od samého začátku je tady podezření kolem Dióna a Dionýsiova žárlivost na Dióna. A Platón dává tomu Diónovi přednost. „Ale já jsem přece Dionýsios – co to tady ten člověk chce?“ A Dionýsios si to nedovede vysvětlit jiným způsobem, nežli tím, že se tu vytváří klika, která usiluje o moc a operuje proti němu. Toto ještě patří k té první hlavní části. Přecházíme nyní k té druhé části.17 Ta druhá část obsahuje, jak Platón říká, radu Diónovým stoupencům. Radu Diónovým stoupencům v určité situaci. Ti Diónovi stoupenci jsou totiž v občanské válce; právě v té chvíli, kdy Platón píše, zuří v Syrakúsách a na ostatní Sicílii občanská vojna, která začala tím, že Dión – to ještě uslyšíme – se vrátil na Sicílii z vyhnanství, kam ho Dionýsios poslal, a že Dionýsia vypudil a byl přitom zavražděn. Platón chce v téhle nadmíru těžké a vážné situaci dát stoupencům Diónovým určitou radu. V té radě vychází dost zdaleka, když jim říká, že s radami v politických věcech je to tak jako v lékařství. Kdo je u mě správný lékař, je ten, kdo nemocnému poradí teprve tenkrát, když vidí, že je ochoten změnit svůj způsob života, svou dietu a celý rozvrh. Kdo se takovým způsobem zachová, ten je pro Platóna muž a skutečný lékař. Patří k tomu přirozeně také jeho lékařské znalosti. Ale ty lékařské znalosti jsou přece naprosto zbytečné, když pacient jim neodpovídá, když si nedá radit. Lékař nesmí vyhovovat choutkám pacienta, věc by jen zhoršil, a tak, když vidí, že pacient prostě neposlouchá, tak jde od toho. Takovým způsobem si musí počínat také zákonodárce a politický rádce. A Platón ukazuje, že takovýmhle způsobem se on a Dión chovali k Dionýsiovi. Dali Dionýsiovi radu, především aby získal sebevládu, aby změnil způsob svého života, aby mohl věnovat v plné střízlivosti a vypětí energie celé svoje ingenium úkolům, které ho čekají. Za druhé, aby získal spolehlivé přátele. Nejspolehlivější přátelé, říká Platón, dnes už nejsou pokrevní příbuzní, nejspolehlivější přátelé jsou ti, které pojí dohromady tato vůle ke společnému způsobu života, ti, které pojí dohromady vůle k jednotě a to k jednotě takové, která je opřena o vědění toho, co je jednota. Napřed tedy musí být jednotný sám v sobě a potom se také shodnout s těmi druhými. Jedině takovýmhle způsobem je možno získat spolehlivou oporu, které je ve vládních věcech vždycky potřebí, poněvadž nikdo na organizování a ovládání veliké společnosti a velikého teritoria nestačí sám. Platón dává na to příklady z historie, dává za příklad perského Dáreia, který spolehl na ty svoje druhy, kteří mu pomohli při svržení médského uzurpátora. Mezi ty potom rozdělil svoji říši, a byl tedy primus inter pares; tím se mu podařilo ten nesmírný komplex ovládnout. A jiný příklad jsou Athény a athénský námořní spolek, který nespočíval v tom, prostě se zmocnit těch přidružených obcí, nýbrž získat v nich spolehlivé přátele a spojence. Ten velký politický cíl, který Platón kladl Dionýsiovi před oči, byla restituce celé Sicílie, vyhnání barbarů a obnovení pobořených řeckých obcí a měst sicilských. Až si budeme vykládat do detailu o Platónových koncepcích, uvidíme, že Platón je v jistém smyslu u pramene helenistické expanze řecké, té, která nastala v následující generaci a která vyvrcholila světovu říší Alexandra Velikého a jeho nástupců. Helénský způsob života, který u něho je ve své nejpodstatnější formě artikulován právě jako filosofický život, ten vidí v jeho superioritě nad vším ostatním, co zatím v lidském světě se vyskytuje, a v tomhle smyslu kladl Dionýsiovi před oči veliký politický plán. Tímhle způsobem, říká Platón, chtěli s Diónem na Dionýsia zapůsobit. Ovšem nepodařilo se. Tomu mladému muži byly tyto myšlenky nepřístupné a on poslechl ty našeptavače. Teď Platón v krátkém intermezzu líčí všechny ty ostatní události, ke kterým tam došlo, k vypuzení Dióna, ke konfiskaci jeho majetku, k Diónovu návratu na Sicílii, k vítěznému návratu, k vyvrácení tyranidy – jenomže vzápětí potom následovala katastrofa, Dión byl zavražděn. V Diónově zavraždění vidí Platón cosi jako analogii k Sókratovu osudu. Také tady, za tu radu a za to pozitivní, čím chtěl Dión, tento filosof v akci, prospět své obci, se obec odměnila tímto způsobem. Dión přišel o život. A teď v této situaci Platón má vyslovit radu ke stoupencům Diónovým, kteří tam stojí ještě v boji. Platón říká: Je to tatáž rada, kterou dávám již potřetí. Poprvé jsem ji dal Diónovi, podruhé skrze Dióna Dionýsiovi a teď ji dávám vám. Za prvé, držet se přísně toho střídmého dórského způsobu života, za druhé, nepřipustit žádnou tyranidu, žádnou libovolnou samovládu, nýbrž ve všem nechat vládnout zákony. Nechat vládnout zákony ovšem předpokládá, že víme jaké a víme jakým způsobem je zavést. Hlavní věc je přitom, že není naděje na vítězství – to ukázal příklad Diónův –, když celé to společenství, to souručenství nebude ochotno shodnout se na něčem obecném, společném, podrobit se, zkáznit se, postavit se do služeb toho, co je společné. Zde potom je takový velký oslavný pasus, v kterém proti sobě klade nynější osud vypuzeného Dionýsia, který bludně přechází z jednoho města italského do druhého, a tu slavnou smrt Diónovu, jeho slavný konec; tam, na tom místě je zároveň ten pasus, který jsem vám posledně četl, o tom, že nám lidem je nesmrtelnost na tomto světě odepřena, ale že by nesmrtelnost, jak si ji lidé představují, tzn. nesmrtelnost těla, tělesné existence, nebyla pro člověka nic platná, poněvadž dobré a zlé se netýká toho tělesného člověka, nýbrž týká se pouze duše. Platónovým pojmem duše, nesmrtelnosti a osudu se budeme ještě mnoho zabývat, poněvadž to je jedno z hlavních center celého Platónova přemýšlení a jedna z největších Platónových inovací. Tady je také potom řečeno, že nesmrtelnost je takovým posledním klíčovým kamenem ve stavbě těch důkazů, že tyran, samovládce, kterého většina lidí považuje za blaženého člověka, je ve skutečnosti nešťastný, poněvadž z hlediska nesmrtelné duše je samovládce, protože se dopouští přečinů, zločinů pramenících z jeho libovůle, přirozeně podroben soudu. Diónovi vrazi a Dionýsios způsobili v jistém smyslu totéž. Diónovi vrazi i Dionýsios tím, že neposlechl Platóna a nestal se tím, co s ním bylo zamýšleno, nevěnoval se filosofii, nestal se filosofem, způsobili nezdar té myšlenky duchovní vlády, vlády ducha, zmařili spojení filosofie s politickou mocí, zmařili tuto myšlenku duchovní autority, která má ve společnosti váhu. Tahle myšlenka prošla věky a mnohé věky také určovala a do dnešního dne není mrtvá. Přesto, že se o ní mluvívá pohrdlivě, je ve skutečnosti takovým hlubokým agens většiny velkých politických pohybů. Dión nebyl tyran, Dión neměl v úmyslu zmocnit se sám pro sebe vlády, prohlašuje Platón. Chtěl osvobodit Syrakúsy a celou Sicílii, vypudit barbary. Chtěl přispět těm velkým politickým cílům, takovým panhelénským. Diónovo vítězství nebo Dionýsiovo obrácení by bylo zapůsobilo na široké vrstvy, na změnu jejich životního stylu. Platón počítal, že když se mu podaří z vládce udělat filosofa, že jeho moc nebude vyplývat jenom ze síly a z hrozby násilím, nýbrž z té duchovní autority, a ten nový způsob života se rozšíří potom všude tam, kam dosahuje jednak síla a jednak respekt. A tedy znovu rada: následovat Dióna, nepřipustit mezi sebe lidi jiného způsobu života nežli toho střízlivého a skromného, pozvat zákonodárce k tvorbě spravedlivého zákonodárství, také rada, jakým způsobem to udělat, a pak zejména základní předpoklad – ta vítězná strana, ta která nakonec v té občanské válce bude mít vrch, ta se nesmí mstít, nesmí chtít zmocnit se společnosti ve svůj vlastní prospěch. Nebude konec běd, říká Platón, dokud ukázněná vítězná strana nebude u moci. Víte, to všechno zase vyplývá z téhož principu: Kdo se dokáže ukáznit, sjednotit, žít takovým způsobem, že se má v ruce a v moci? Přirozeně pouze ten, kdo prošel tou kázní toho filosofického života. To je základ lepší budoucnosti společnosti. Musí zavést jednotné zákonodárství, které je ve prospěch všech, ne pouze těch vítězů. Musí dbát úzkostlivě na to, aby nevzniklo ani podezření, že se to děje ve prospěch kliky; a musí potom tomu jednotnému zákonodárství poslušnost vynutit – jednak tvrdostí a jednak respektem. Zákony se musí respektovat bezvýjimečně a ti, kdo jednají proti nim, musí být trestáni tvrdě, a na druhé straně k zákonům musí být celou společnost pronikající úcta, kterou musí právě manifestovat ti vládnoucí, ti vítězní tím, že především sami budou ty zákony respektovat. A pak je tam ještě rada, jak sestavit sbory těch zákonodárců. Nyní přichází třetí hlavní část,18 a ta líčí vztah mezi tyranem a filosofií. Kdo by se díval na ten dopis jako na nějaké historické vylíčení, tak by tu kompozici té skladby nepochopil, poněvadž Platón se teď vrací ještě jednou ke svému druhému pobytu u Dionýsia před těmi událostmi, před tím vypuzením Dióna a před jeho návratem a před jeho zpočátku vítězným bojem proti Dionýsiovi. A líčí teď ten druhý pobyt u Dionýsia na Sicíli a svůj způsob jednání s Dionýsiem. Do této souvislosti je potom zapojen takový velký exkurs, kde Platón vykládá určité základní koncepty své filosofie, takový jakýsi Platónův úvod do Platónovy filosofie. A tou částí se potom budeme zabývat, tu si vyložíme podrobněji. Dnes už jenom bych podal celkový obsah té třetí hlavní části – abych vás příliš nezdržoval, tak to jen tak per apices shrnu. Když Platón odjel poprvé od Dionýsia mladšího, rozešli se v neshodě. Ten odjezd byl trapný a obtížný. Platón si ho vlastně vynutil intervencí italských politiků, pythagorejských filosofů, kteří byli jeho známí a přátelé. Dión mezitím byl vypuzen, byl na Peloponnésu. Jednou z podmínek toho odchodu, toho propuštění Platóna Dionýsiem bylo, že Platón za lepších okolností přijede znovu. Dionýsios totiž nestál o to, aby se po řeckém světě rozšířila pověst o tom, že s tímto slavným mužem jednal nepěkně, že se k němu choval nezdvořile a tyransky. A za krátkou dobu začal potom na Platóna doléhat dopisy a intervencemi přátel, vlivných osobností politických i duchovního života, aby se znovu na Sicílii objevil. Teď mnozí z těchto mužů skutečně začali Platónovi doporučovat – mezi nimi tarentský pythagorejec Archytás – že je to dobrá příležitost, že Dionýsios teď projevuje veliké schopnosti a veliký sklon k filosofii a že dělá veliké pokroky. Rovněž Dión se o to zasazoval. A tak, když se Platón konečně na Sicílii znovu vypravil, po dlouhém rozmýšlení, první co udělal, že mladého samovládce vyzkoušel. Existuje totiž, říká, určitý způsob, jak se jasně přesvědčit o tom, zdali někdo skutečně, vnitřně se rozhodl pro filosofii, anebo zdali to dělá jenom z povrchních důvodů společenské pověsti a ze ctižádosti a takovýchto vnějškových pohnutek. A ten způsob, jak se o tom přesvědčit, je docela jednoduchý – spočívá v tom, že se tomu člověku předestře filosofie v celé své obtížnosti, v tom, jak je to těžké, jak absorbující, vyčerpávající. A tak ten, kdo je skutečně vnitřně příbuzný s tou věcí samotnou, toho to rozplamení, nadchne, ten nevidí pak nic jiného, nežli ty úkoly, které stojí před ním, to zmnožuje jeho síly. U toho druhého je výsledek opačný, ten se uspokojí s tím, co někde někdy slyšel, tváří se jakoby tomu rozuměl, a pak, když je příležitost, tak o té tak celkem lehko akvírované moudrosti napíše spis, „práci“ takříkajíc. Na tomto místě je ten velký exkurs, o kterém budeme mluvit příště. Co Platón tady v této třetí části se ustavičně snaží ukázat, je toto: to ovládající @πάθος# toho samovládce, tyrana je ctižádost, ctižádostivá sebeláska bez sebekontroly a sebeovládání; co se za takovýchto okolností stane z toho konceptu filosofie, toho klasickým příkladem je Dionýsios. A jak to in concreto vypadá, jak to in concreto dopadlo na té třetí sicilské cestě, o tom si povíme příště.