Chceme se v tomto semestru zabývat vrcholnou fází řecké filosofie, abychom tak řekli klasikou klasiky, epochou, z které nám také literární prameny plynou hojně. To znamená také, že náš způsob výkladu bude tímto faktem podstatně určen. Nebudeme nyní odkázáni na obtížné luštění fragmentárních textů pomocí jevů, které nám k nim budou skýtat možný klíč, nýbrž stojíme v Platónově díle před velkým literárním tělesem, které je zachováno ve své integritě a které následkem toho skýtá docela jiné možnosti a problémy interpretace. Samozřejmě že do klasického období řecké filosofie náležejí také myslitelé, kteří nejsou tak historií písemných památek favorizováni jako Platón a Aristotelés, patří tam nepochybně Démokrit. Démokrit nepochybně celým rázem svého myšlení patří někam jinam nežli mezi ty ostatní předsókratiky. Ale Démokrit sdílí se všemi předsókratovskými mysliteli (ten název – to je taková konvence) to, že Démokrit je nám vůbec hmatatelný jedině skrze další tradici a skrze těch několik autentických fragmentů, z nichž však většina se netýče těch věcí, na nichž Démokritovi samotnému nejvíce záleží. Proto, chceme-li v traktování tohoto údobí vstoupit in medias res, musíme se obrátit k Platónovi a to také činíme. K Démokritovi se obrátíme právě z metodického hlediska tam, kde to traktování klasické filosofie metodou interpretace souvislých textů bude vyžadovat. Abychom získali určitý celkový dojem o Platónově působnosti, o Platónově filosofii, o metodě, způsobu, jak pojímá filosofování a co od něj očekává, vezmeme za základ takového pokusu o celkový portrét hned jeden platónský text. A to text, který někteří považují ještě dnes za sporný, za text, který nepochází přímo od Platóna, ačkoli nikdo dnes nepochybuje o tom, že obsah toho textu je platónsky autentický, a že nepochází-li od Platóna samotného, tak zajisté z jeho nejbližšího okolí a od ducha kongeniálního. Ale je právě v duchu platonismu, jak bylo poznamenáno jedním význačným interpretem, vycházet nikoliv z originality nebo autenticity toho textu jako takového, nýbrž právě z autenticity myšlení. Je platónské to, co patří do Platónova myšlení, do Platónovy metody a do Platónova konceptu a konceptuálních souvislostí. Tak můžeme VII. dopis Platónův, bez ohledu na otázku, nesmírně v literatuře takříkajíc rozšlapanou, po autentičnosti Platónových dopisů, vzít za základ. Platónovy dopisy jsou, jak rovněž bylo před časem poznamenáno, takovou zvláštní výjimkou v dokladech antické epistolografie, která obsahuje vedle velmi skrovných autentických dokumentů většinou literární falsa. Ta epistolografie je dílem, abychom tak řekli, takové tendence řeckého a hlavně helenistického ducha, živým způsobem podat to anekdotické a apoftegmatické vědění, které se o různých osobnostech tradovalo. Samozřejmě, že do toho vchází i taková intence také hmotného zisku a jiné vedlejší, které vedly k tomu, že nejrozmanitější význačné osobnosti starověku byly v té epistolografické formě, v dopisech zase jiným význačným osobnostem prezentovány, takže tento fakt, toho takřka utopení té části autentické v neautentickém moři, ten vedl docela přirozeně ke skepsi o autentičnosti Platónových dopisů. Jenomže ty Platónovy dopisy jsou proti té nesmírné záplavě těch dopisů nepravých vyznačeny takovou mírou konkrétnosti, takovou mírou živého detailu na jedné straně, a potom hlavně takovu hloubkou a originalitou myšlení, že falzátor, který by zde pretendoval na nápodobu, by byl v takové blízkosti Platónova génia, která by nám musela takřka nevědomky vyzrazovat, prozrazovat druhého neznámého Platóna. Já si myslím, že ten VII. dopis, který pochází z Platónova stáří (víte, je to trošku paradoxní, že začínáme textem Platónova stáří), pochází od Platóna, který se dívá na svůj život takřka zpět a který ten život hodnotí a z něho vyvozuje takříkajíc sumu. Tenhleten dopis, toto dílo Platónova stáří může pro nás být takovým východiskem, ne v tom smyslu, že bychom v něm měli takříkajíc samotnou pravdu platónské filosofie, ale sebereflexi ducha, jehož jednou z nejpodstatnějších známek bylo úsilí o filosofickou kritičnost; a pakliže existuje něco takového jako autostylizace, a jistěže existuje také v tomto dopise, pak je platónské právě sledovat ten požadavek metody a kritiky a aplikovat jej tam, kde Platón sám snad nedostačí těm svým požadavkům. Budu překládat některé věci. A předešlu určitou charakteristiku toho VII. listu. Ten dopis se skládá z několika částí, z nichž jedna se zabývá jeho životními postoji, zejména vztahem k tomu, kdo byl jeho učitelem, abych tak řekl, a k těm, kdo byli nebo chtěli, nebo on sám si přál, aby byli jeho žáky. Historie celého tohoto přechodu, tohoto zprostředkování, této tradice, a tato tradice sama je nesena myšlenkou filosofie, myšlenkou právě toho, co je třeba předávat: to, co se Platónovi rozbřesklo ve styku s jeho učitelem, Sókratem, a co chce předat zase dalším. Takže ten dopis, ačkoli se zdá na první pohled rozpadat v různé části – obsahuje na jedné straně životní historii a na druhé straně výklad o tom, co je a jak postupuje filosofie –, není disparátní, nýbrž tvoří jednu jedinou jednotu. Životní historie stojí na začátku a na konci dopisu. Výklad o filosofii je vložen na určité, velmi příznačné místo toho dopisu, to znamená na místo, kde Platón ukazuje, jak se účel, smysl toho, co je filosofická činnost, snadno nepochopí, a jaké jsou důvody tohoto nepochopení. Jak filosofie je podstatně vydána tomu osudu nepochopení, jak nicméně autentická filosofie ve své rovině překonává tuto základní obtíž. Zde se potom setkáváme s problémem, který platí pro nás všecky a který nás všecky postihuje: s tím problémem, že přece na ty nejpodstatnější záležitosti filosofie jsou názory tak diametrálně různé, tak diametrálně se od sebe lišící, a přece zastávané v naprosté upřímnosti zkoumání, v naprosté otevřenosti ducha. Jak je možno tváří v tvář téhleté situaci, tomuhle faktu, zastávat něco takového jako myšlenku o filosofii postihující pravdu, tzn. nikoli libovolné nebo nějak neprůhledně podmíněné mínění, nýbrž zdůvodnitelnou a ověřitelnou, prokazatelnou pravdu. Ten dopis je adresován příbuzným a přátelům Diónovým. Dión (nebudu vykládat historii ani athénskou ani syrakúskou) byl blízký příbuzný syrakúského tyrana Dionýsia. Byli dva syrakúští tyrané toho jména – byl bratrancem druhého a synovcem prvního. To byla osoba, do které skládal Platón největší naděje na to, co jemu se jevilo jako možnost realizovat, uskutečnit filosofii ve společenském životě a ve státě především. Splňoval podle Platónova názoru všechny podmínky, které k tomu byly nezbytné. Pocházel z vladařského rodu, který fakticky držel vládu ve velikém, nejmocnějším sicilském státě, v jednom z nejlidnatějších řeckých států (lze-li tehdy už pro @πόλις# užít slova stát), vyznačoval se nejdůležitějšími duševními vlastnostmi, které Platón pro vládce si představoval, nesmírnou inteligencí, pamětí, energií vůle, láskou k filosofii, tak jak Platón si ji představoval, láskou k autentickému rozhovoru, v němž se nám teprve objevuje věc ve své povaze. K realizaci filosofie je potřeba těchto dvou věcí: na jedné straně vědění o tom, co je pravda, poněvadž pravda se týče vždycky nakonec člověka a lidských věcí, a na druhé straně je potřebí, aby tady byla možnost realizace, aby tady byla patřičná reální mocenská základna. Tohle obojí viděl Platón realizováno z největší části, jaksi přislíbeno v osobě Diónově. Platón učinil už předtím pokus získat na svoji stranu, tedy pro svoje myšlenky, toho staršího Dionýsia a toho mladšího rovněž. Ale ten zprostředkovatel, ten čep, kolem kterého se celý tento podnik sicilský otáčel, k čemu se vázala ta velká Platónova naděje na to, že něco takového jako filosofická pravda by se dalo uskutečnit v realitě lidského života, byl Dión. Dión skutečně podnikl pokus zmocnit se na Sicílii vlády a během tohoto pokusu byl zavražděn. Teď, po jeho smrti, Platón píše jeho přátelům a příbuzným. „Když jsem byl mlád, bylo to se mnou jako s mnoha jinými, předsevzal jsem si, až nabudu plnoletosti, že se budu věnovat politické dráze.“1 Platón pocházel z jedné z nejpřednějších athénských rodin, která se vyznačovala jak takovou tradicí jedinečnou, z jedné strany šla až do mytického dávnověku a z druhé strany mezi jeho předky byl muž jako Solón, a takový nadaný mladý muž, vybavený vlivným příbuzenstvem, styky, ten byl samozřejmě předurčen k tomu, aby žil v rámci té @πόλις# životem, který athénský občan považoval za jedině důstojný svobodného muže, tzn. životem v obci a pro obec. Život v obci, to pro řeckého člověka znamenalo vrchol všech hodnot a vrchol všeho, co je lidské. Co znamená lidskost ve vlastním smyslu slova? Vzpomeňte si na Hérakleitovo slovo, které jsme rozebírali, když jsme se tímto myslitelemzabývali, že pro nejlepší, @οἱ ἄριστοι#, pro ty, kdo jakožto občané a lidé mají nejvyšší hodnotu, existuje jako cíl všeho jejich snažení @κλέος ἀέναον θνητῶν#,2 tzn. věčná nebo lépe řečeno dlouhotrvající proslulost mezi smrtelnými bytostmi, mezi smrtelníky (neboť člověku je odepřeno něco takového jako věčnost). Toho, co nejvíce se blíží něčemu takovému jako božský život (božský život je věčný, člověku je tohle odepřeno), toho nejvyššího člověk dosahuje tím, že má podíl na téhle @ἀριστεία#, na těch počinech, které zasluhují věčnou pověst. A ta pověst je uskutečňována v obci, obec si pamatuje, obec udržuje. Tak, jako je obec udržována tou @ἀριστεία#, tak zase udržuje paměť toho skutečně mimořádného lidského činu. A toto @κλέος ἀέναον θνητῶν# – to je něco takového, co je s to člověka udržet při tom plném vědění o smrtelnosti, pomíjivosti, konečnosti, tváří v tvář stálému nebezpečí, kterému je každá @πόλις# ustavičně vystavena, co je s to udržet člověka, kupříkladu toho hoplíta pátého století v té řadě, tváří v tvář nepříteli, tam, kde skutečně za @πόλις# klade život. Tohle je morálka @πόλις#. Z toho potom vyplývá vztah obce ke svým mrtvým, jejich kult, jejich oslava. A teď tedy Platón jako mladík se připravuje k téhleté dráze. A to v rámci @πόλις#, která byla mezi všemi obcemi domácího Řecka nejpřednější, pretendovala na to, ovšem v době, kdy tato přednost se stala předmětem světodějného sporu, válečně řešeného, který skončil katastrofou. To je největší a nejdůležitější válka, ke které do té doby došlo. A ta rozhodovala o tehdejší světovládě. V téhleté chvíli Platón vstupuje do života. „Tu došlo k jistým zápletkám ve státě a nesnázím, které zkřížily moji cestu, bylo to asi takto: Následkem velké nespokojenosti s naší státní ústavou, která byla tehdy rozšířena, došlo ke státnímu převratu, vládu převzalo 51 mužů, z těch 11 obstarávalo dohled na trhu a ve městě a 10 v přístavu, kdežto ostatních 30 se učinilo samostatnými pány státu, obce.“3 Víte, Platón tu nemluví o té katastrofě, která byla předtím. Athény světovládné, které založily světovou námořní velmoc, obchod, Athény, které byly vytvořeny perikleovskou demokracií, to je ta ústava, perikleovská demokracie v té úpadkové verzi, ke které ji dovedli Perikleovi nástupci, s níž byla nespokojenost – ta po dlouhých desetiletích boje skončila v prachu. Teď ta demokracie, která vedla k tomu, že skutečně široké vrstvy občanstva, nikoliv jenom tradiční význačné rody, určovaly osudy státu a brali širokou účast na jeho osudech – přirozeně, že takové regimen bylo za obtížných časů také obtížné – tahle athénská demokracie byla nahrazena jinou ústavou, ústavou kde vládli @ὀλίγοι#, oligarchií těch 51 pánů. „Mezi těmi třiceti měl jsem několik příbuzných a známých, a dlouho to netrvalo, vyzvali mě k tomu, abych se zúčastnil, jako by se to rozumělo samo sebou. A tu jsem zažil zlé rozčarování, žádný div při svém mládí. Myslel jsem si totiž, že oni udělají konec vládnoucí nespravedlnosti a že zavedou @πολιτεία#, že zavedou obecní řád, řád obce založené na právu, a tak jsem sledoval běh věcí, jak se vyvíjel pod jejich vedením, s napjatou pozorností. A co jsem uviděl: v nejkratší době přivedli tito mužové obec tam, kde dřívější @πολιτεία#, dřívější zřízení se proti tomu skvělo jako zlato.“4 Musíme si uvědomit, že když Platón mluví o spravedlnosti, přirozeně mluví z docela určitého hlediska. Spravedlnost u něho není jednoduchý pojem, spravedlnost je pro něho problém, kterému věnuje největší myšlenkové úsilí celého svého života. To není takříkajíc jednoduché totéž za totéž, není to abstraktní odplata téhož za totéž, není to vůbec abstraktní identita, není to abstraktní rovnost, nýbrž co je spravedlnost, to je jedna z nejhlubších otázek filosofie. Co Platón očekává od těch svých blízkých, od těch lidí, kterým věnoval některé z prací svého mládí, které je ukazují jako podílníky na rozhovorech se Sókratem, od takového Charmida nebo Kritii, kteří jsou mezi těmi třiceti? Ty on považuje za schopné pochopit, co je to spravedlnost, @δικαιοσύνη#, oni přeci s tím mužem, který ten problém filosoficky položil, s tím mužem se stýkali. Platón čeká od nich, že to ukáží. A oni ve skutečnosti jednají tak, jako by toho Sókrata nebylo, oni jednají ve smyslu svých rodinných a rodových zájmů. „Mezi jiným také mého milovaného staršího přítele Sókrata, kterého bez nadsázky se domnívám, že mohu nazvat nejspravedlnějším mezi všemi současníky, ještě s jinými občany poslali za jiným občanem, za takovým mužem, který uprchl – aby se vrátil; měl ho, jako určeného k popravě, spolu s těmi ostatními přilákat zase zpátky, a tím způsobem chtěli Sókrata udělat spoluviníkem svých zločinů. On se k tomu ale nepropůjčil a raději se vystavil největšímu nebezpečí, než aby se stal podílníkem takových věcí. To všecko a ještě mnohé jiné věci téže povahy, a ne snad maličkosti, které jsem musel zakusit, to všechno mě naplnilo takovým odporem, že jsem se od toho neblahého hospodaření odvrátil. Nedlouho na to došlo potom k pádu těch třiceti a ke změně celé ústavy. A znova se teď ve mně ozvala, třebaže poněkud pomaleji a vlažněji snaha po činnosti ve všeobecný prospěch a pro stát, pro obec. I zde se sice odehrávalo všelicos – při tom všeobecném zmatku – co člověk jen těžko snášel, ale nebyl žádný div, že za takových převratů někteří se dopustili třeba pomsty na určitých lidech; přesto ti tehdy se vrátivší zástupci staršího zřízení ukázali značnou míru umírněnosti a spravedlnosti. Ale zlý osud vládl zase nad mým věrným druhem Sókratem. Někteří z těch mocných ho přivedli před soud na základě zcela bezvýznamných obvinění, která by se hodila na všechny jiné spíše nežli na Sókrata. Obžalovali ho totiž z popírání bohů a bezbožnosti, a soudcové ho odsoudili a smrt určili za úděl muži, který dříve, v době, kdy tito mocipáni sami byli ve vyhnanství a v neštěstí, odmítl zúčastnit se znásilnění jednoho z nich. Taková byla situace a tak to vypadalo s muži, kteří měli v rukou vedení obce, a tak to vypadalo se zákonem a spravedlností. Čím důkladněji jsem tedy jako pozorovatel a myslitel se zabýval těmito věcmi a čím více jsem zrál svým věkem, tím více rozpaků ve mně rostlo vůči tomu plánu věnovat se státním záležitostem. Neboť na jedné straně, říkal jsem si, provedení takového plánu není možné bez pomoci přátel a spolehlivých druhů, a najít takovéhle bylo dokonce i mezi mými známými a přáteli obtížné. A na druhé straně již dávno pominula doba přísného dodržování zákona a tradice, zjev, který se prazvláštním způsobem s ohromnou rychlostí stupňoval. Byl-li jsem tedy zpočátku zcela naplněn puzením po státnickém působení, nakonec jsem se ocitl ve stavu úplně závratě, stále jsem však nepřestával přemýšlet o tom, jakým asi způsobem by bylo lze napraviti toto i všechen ústavní život, který se dá vyhojit jenom řízením hraničícím takřka na div ve spolku se šťastnou náhodou.“5 Vídíte, to je zase tatáž myšlenka, která ho vede jako starce ještě do toho sicilského podniku. Na jedné straně takřka nadlidská myšlenka, co vlastně znamená a jakým způsobem má být proorganizována spravedlivá obec – to je dílo filosofie; na druhé straně ta šťastná náhoda, která měla přivést Dióna a potom Dionýsia k tomu, aby realizovali tuto myšlenku. „A tak jsem se konečně cítil dohnán k tomu, abych prostě pěstoval opravdovou @φιλοσοφία#, o které jsem mohl říci, že je pramenem poznání pro všecko, co ve veřejném i osobním životě může platit za vpravdě spravedlivé. A tak lidstvo nebude, prohlásil jsem, dříve zbaveno svých běd, nežli buď ti, kdo jako povoláním se věnují pravé filosofii, dojdou vlády v obci, anebo pokud ti, kdo mají v rukou vládní moc v obcích, následkem nějakého božského řízení se rozhodnou, že se budou zabývat opravdovou filosofií.“6 To je ten slavný výrok, který se ostatně u Platóna vyskytuje častěji, slavný výrok, který prošel věky v nejrozmanitější podobě. Nikoliv mýtus, který byl do té doby duchovním orgánem tradice a morálky, nikoliv náboženství, které v tradičních státech vždycky hrálo úlohu morální autority, zaručující kontinuitu toho společenského řádu, který byl de facto zaveden, nýbrž pěstování pravé filosofie, která se musí stát hlubokým vodítkem činnosti těch, kdo ve státě rozhodují, je s to zaručit lidskost života v obci. Lidskost – to znamená, že tady je promítnuta definice spravedlnosti. Tahle myšlenka – co to ve skutečnosti znamená? – to znamená, že ve společnosti státní má vládnout zákon, duchovní autorita. Duchovní autorita, nikoliv vnější síla; ta vnější síla naprosto nestačí. Vnější síla je možná důležitá; uvidíme, že Platón dále, tam kde hovoří o tom, jakým způsobem by bylo možno realizovat tuhle myšlenku, nespouští sílu ze zřetele. Vůbec je potřebí si ustavičně uvědomovat, že to, čemu se obyčejně říká platonismus atd., se skutečným Platónem nemá pranic společného, že ten skutečný Platón není ten, „co v povětří ideje honí“, jak říká Komenský, když satirizuje a vidí filosofy, tak jako všecko ostatní lidské, takříkajíc z jisté jejich špatné stránky. Platón nespouští ze zřetele to, co je takříkajíc reální a pozemské, to není myslitel žijící v pouhých fikcích a fantaziích. Když už tady odbočuji, tak to rozvedu ještě blíže. Víte, o Platónovi se hovoří jako o mysliteli takových strnulých, fixních jakýchsi jsoucen jménem ideje, která kdesi v tom @τόπος ὑπερουράνιος#,7 v nadhvězdném prostoru (což samo o sobě je kontradikce) podle tradice sídlí. Ale je to přece Platón, který je myslitelem dialektiky par excellence, ten myslitel, který ve svých pozdních dílech klade filosofům ten úkol, aby nejenom sledovali ty fixní vztahy mezi fixními předměty myšlení, ke kterým je možno vždycky se vrátit, nýbrž aby ukázali pohyb tohohle myslitelného samotného. Hovořívá se o platonismu jako filosofii nerealistické ve vztahu k člověku, k lidskému pudovému základu, k lidským vášním, hovoří se o platónské lásce jako o něčem čistě vymyšleném. Neexistuje jiný myslitel ve starověku, který by měl pro pudový základ lidské existence takový smysl jako Platón. Celá teorie Platónova @ἔρως# je teorie sublimace lidských pudů. Zrovna tak Platónův vztah k obci. Mluví se o tom, že Platón je konstruktér, utopista atd. To jistě je z velké části pravda, ale všechny jeho utopie a konstrukce jsou konstrukce s ohledem na skutečnost, konstrukce, které mají sloužit vůči skutečnosti asi tak, jako, řekněme, slouží geometrické konstrukce našim reálním procesům měření a nepřímého poznání veličin. Vynechávám dlouhý pasus, který se zabývá sicilskými cestami Platónovými, který má ryze biografický význam, a přecházím k těm úvahám, týkajícím se právě obce, státu a vztahu mezi jednotlivcem a státem. Platón se odhodlá k tomu, aby privatizoval. To je z hlediska základních hodnot antické @πόλις# úplná, abychom tak řekli, apostaze, to je naprostý odvrat, který znamená také úplné odcizení mezi ním a obcí a jejími tradičními hodnotami. Ovšem není to odvrat naprostý, není to odvrat od obce vůbec, od politiky takříkajíc k něčemu, co s politikou nemá naprosto nic společného, není to útěk do nějakého fiktivního světa. Není to útěk ze světa, nýbrž je to oklika, je to zase cesta k obci. On nechce obec opustit, on chce tu pravou obec. Je známo to slovo Hegelovo: „Cesta poznání je oklika.“8 To je Platón. Neutíká se ze světa, nýbrž nachází se cesta k jeho jádru skrze něco, co na první pohled vypadá jako odvrat, jako popření, jako něco podstatně odlišného, ale co ve skutečnosti nám teprve dovolí a dokáže proniknout k tomu, co je jádro, nikoli slupka, k podstatě, k bytí věcí. A proto Platón teď v téhle situaci, po Sókratově smrti a v těch svých úzkostech o to, co má dělat, o smyslu svého života, o smyslu té obce, která před jeho očima hyne, v téhle situaci provádí tu okliku. Ta oklika, to jsou ty první dialogy, ty zvláštní litetrární útvary, které se točí nějak kolem těch pojmů, na kterých životně člověku záleží: jeho vlastní osobní zdatnost v nejrozmanitějších podobách, která je v těch nejrůznějších podobách zdatností, jako zbožnost, statečnost, umírněnost, slušnost, spravedlnost, jedna. A v těch všech podivných dialozích, které při četbě nepřipraveného tak unavují, o kterých Montaigne řekl, že jsou zdlouhavé a nudné i bezvýchodné, v těch se ve skutečnosti provádí tato oklika. Platón je v nich prokazatelem toho, že tato úloha je těžká, že je to nesmírně obtížná a na vlastní myšlení každého, kdo se chce zúčastnit těchto úkolů lidskosti v sobě a ve státě, nesmírné nároky kladoucí úloha. To je ta otázka. Proto jsou ty dialogy bez konce a bez řešení a často zase se svými naivnostmi některými, a se svými zdánlivými naivnostmi, kroužící na místě, a dokonce snad zavádějící. On s tou úlohou není hotov. Ta úloha nemůže být jednoduše zakončena, ta nikdy nebude zakončena úplně, a on přece jenom v tomhletom zůstávání na té cestě, v tom on ukazuje nový způsob života, který je právě důležitý pro ty, kteří mají se zúčastnit té nejdůležitější záležitosti: zlidštění lidských věcí. A tu na něj apelují ti sicilští přátelé, a tu na něj apeluje Dión, aby přerušil to svoje přemýšlení, tu svoji reflexi, aby přišel na Sicílii a tam získal pro svůj způsob filosofujícího života toho rozhodujcího muže. Platón ví, co znamená život v obci, a co znamená vystoupení z tohoto zdánlivého soukromí na veřejnost, s jakým rizikem je to spojeno. To vystoupení ze soukromí, ten řecký život v obci, jak velice krásně ukázala Hannah Arendtová, nebyl nějakým polem štěstí ve vnějším smyslu slova, to bylo ustavičné riziko života. Život svobodného občana v obci znamenal přirozeně ustavičné, takřka povinné stranění jedněch druhým. A poněvadž obec byla ohrožena zvenčí a poněvadž vláda v obci byla předmětem politiky, tak každá politická akce byla spojena, každé vystoupení bylo spojeno samozřejmě s tímhletím bezprostředním a nezakrytým rizikem. A pro něho tedy vstup na sicilské jeviště byl samozřejmě spojen také s tímto rizikem, a musel si jistě uvědomovat od začátku, že odpoví-li Diónovi kladně, pak riskuje život. A tu uvažuje Platón takto: Kdyby přišel Dión do Athén, Dión, který právě byl vypuzen ze své rodné obce, mohl by říci: „Jako vyhnanec, milý Platóne, předstupuju tady před tebe a nežádám pro sebe ani těžkooděnce, ani jezdce k tomu, abych se ubránil svým nepřátelům, nýbrž v rozhovorech duchovních a trpělivých potřebuji rozumové důvody a přesvědčivou řeč, neboť v tom vím, že jsi mistrem – jak nabádat mladé muže k tomu, co je dobré, a tak je uvádět do vespolného přátelství a družnosti. Toho se mi od tebe nedostává.“ (A teď Dión předpokládá, že Platón by odmítl vydat se na cestu do Sicílie, k tyranu Dionýsiovi:) „V tomto ohledu jsi chybil, a tak nyní vyhnán ze Syrakús stojím zde před tebou. Ale můj osud při tom všem není tou hlavní otázkou – nýbrž filosofie. Zdali pak ta filosofie, kterou ustavičně vychvaluješ a na jejíž nedbání jinými lidmi žaluješ, zdalipak filosofie nebyla v mé osobě tebou zrazena, pokud jde o tvou povinnost. Kdybych tak bydlil v Megaře (vzdálené od Athén procházkou), pak ovšem v očích celého světa i sebe sama bys poklesl horším způsobem. Ale když se teď odvoláváš na délku a nebezpečí cesty, myslíš, že snad tím od sebe odvrátíš tuto výtku?“9 A tak Platón tedy odjíždí na Sicílii, jeho poslání u Dionýsia skončí katastrofou, protože už ty první předpoklady, které pro filosofický život vyžaduje od Dionýsia, první kroky k tomu, aby něco takového, jako ta nesmírná námaha a práce toho, čemu jsme řekli oklika, mohla být vzata na sebe, nejsou splněny, a tak dojde k rozchodu, dojde k jakémusi konfinování Platóna, dojde k tomu, co skutečně předvídal, že mu hrozí, totiž k takovému přímému ohrožení jeho života, a jenom s obtíží se podaří Platóna propustit nazpět, a on se vrátí do Athén ke svému reflektování. V té chvíli se vrátí Dión se svými přáteli, udělá pokus o státní převrat, ten se ze začátku daří, ale v tom je Dión zavražděn. A teď tedy Platón vsunuje tu úvahu o tom, jaké jsou podmínky a předpoklady toho, aby podobné katastrofy nebyly vždy znovu opakovány. Ještě jeden pasus zasluhuje aspoň zmínky, pasus, který ukazuje jeho vztah k Athénám, tedy ke své vlastní @πόλις#. Mezi těmi, kdo se zúčastnili zavraždění Dióna, byli dva členové Platónovy Akademie. Při tom Diónově návratu na Sicílii a boji proti Dionýsiovi mladšímu se zúčastnili mnozí z toho Platónova užšího okruhu. Platón totiž v Athénách svoji reflexi o podstatných otázkách člověka neprovozoval sám, nýbrž s velikým okruhem výtečných duchů své současnosti. A tomu okruhu spojenému dialektickým zkoumáním bylo dáno jméno Akademie. Tedy z toho akademického okruhu, který, jak vidíte, nebyl okruhem pouhého nějakého abstraktního přemýšlení a nějakých mystických snah, nýbrž byl zároveň docela zřetelně politickým svazkem, z tohoto okruhu někteří šli Diónovi pomoci jak hmotnými prostředky, tak také osobním zásahem a mezi nimi se našli také takoví, kteří Dióna podezřívali z pokusu o tyranidu a zúčastnili se jeho zavraždění. Platón k tomu říká: „Z toho by mohla u vás, přátel a druhů Diónových, vzniknout domněnka, že na naše město, na naši @πόλις# padá takové ódium věrolomnosti. Ale také ten muž, tvrdím já, byl Athéňan, který nejen nesouhlasil nikdy s tím, nikdy se nesnížil k tomu, aby Dióna zradil, přes všecky peněžité dary Dionýsiovy a přes všecky pocty, které mu byly nabízeny a které by si snadno mohl zjednat. Neboť žádné nízké pohnutky nevedly k tomuto přátelství, nýbrž společná horlivost pro ušlechtilé vzdělání duše, jediná záruka, které ten, kdo je vskutku rozumný, důvěřuje spíše nežli duchovnímu nebo tělesnému příbuzenství. A následkem toho oba ti vrahové Diónovi nemohou ponížit čest athénské obce, jakoby jim náležel jakýkoli význam.“10 A nato následuje taková rada těm Diónovým přátelům, rada, kterou udílí dokonce už potřetí – poprvé ji udílel Dionýsiovi, podruhé Diónovi, a nyní jeho pozůstalým: „Má-li platit mé slovo, pak nesmíte Sicílii nebo jakoukoli jinou obec vydat tísnivé libovůli násilníků, nýbrž to jediné, co smí vládnout, jsou zákony. Neboť to první nenese žádné požehnání ani těm, kdo ujařmují, ani těm, kdo jsou ujařmeni, jim samotným právě tak málo jako jejich dětem a jejich potomkům, nýbrž každý takový pokus vede jenom ke zkáze. Pouze duše malicherného a nízkého smýšlení má zájem na tom, strhnout na sebe takovéhle zisky, duše, která neví nic o božské a lidské výbornosti a spravedlnosti, ať už jde o budoucí blaho anebo o to přítomné. Neboť nám lidem příroda odepřela pozemskou nesmrtelnost, a i kdyby byla někomu propůjčena, tak by ho neudělala šťastným, jak si myslí veliká většina. Neboť pro to, co není oduševnělé, co nemá duši, neexistuje žádné zlo nebo dobro hodné zmínky, nýbrž dobré a zlé je záležitost duše, a to každé jednotlivé duše, ať už je spojena s tělem, nebo od něho oddělena.“11 A teď vykládá svoji nauku o duši. Vidíte už zase, stejně tak jako v předchozích Platónových spisech, že filosofie je starání o duši – to je jeden z ústředních motivů Platónovy filosofie. A duše je podstatně nesmrtelná. Pojem duše je původem mytický pojem. Nad tímto bodem se budeme muset důkladně zamyslet. To mytické pojetí duše, duše, která je takříkajíc ten dech a sídlí v krvi, a jaké všecky ty primitivní představy jsou, to všechno vykrystalizovalo v řeckém myšlení v určitou takovou koncepci duše, která sice cosi je, ale cosi takového, co, jakmile tělo hyne, přestává být něčím reálním a stává se, abychom tak řekli, takovou stínovou existencí par excellence, něčím takovým, jako je stín, jako je odraz ve vodě, jako je obraz ve skle, něco, co nemá vlastní existenci, co je, abychom tak řekli, jenom v téhleté podobě reprezentace toho zničení individuální existence. To je, řekněme, ta homérská představa o duši a o jejím „přežívání“. Vidíte, tahle představa duše jako ve skutečnosti sice oživující, ale jenom tak dlouho, dokud ten tělesný základ to dovoluje, a potom už existující jenom v podobě stínu, vzpomínky, obrazu, ta nesmírně harmonicky ladila s tou představou o vlastním smyslu života, o lidskosti života v obci, kterou dává to @κλέος ἀέναον θνητῶν#,12 ta věčná proslulost, sláva mezi smrtelníky. V té žije potom ta duše. Obec, to je to, co dává lidskému životu jeho lidskost a jeho cenu a jeho trvalost. Když v těch převratech té obce a v jejích katastrofách, ve zvláštních osudech duchovních, které jsou s tímhletím spojeny a které naplňovaly to řecké páté století, se pouto mezi individuem a tou obcí uvolňuje, pak nastává nutnost to pouto nějakým jiným, novým, hlubším způsobem založit. To je jedna z těch velkých úloh, které si klade Platón za úkol. Filosofie jako starost o duši je zároveň starost o tu pravou obec. Pravá obec předpokládá novou nauku o duši. Ta oklika Platónova myšlení vede také přes reformu nauky o duši. Uvidíme, že ta platónská tzv. nesmrtelnost duše je něco dost podstatně odlišného od jakéhokoliv pouhého přežívání. Víte, že tady v tomto pasu zmínil Platón, že nesmrtelnost souvisí s otázkou dobrého a zlého.13 Ta existuje jenom pro duši. Nesmrtelnost duše – to je kontakt s tím, co je věčné, co není jenom trvalé skrze obec; tady je něco vyššího, je tu objevena jiná, vyšší rovina, vyšší hodnota pro člověka, nežli je ta trvalost obce. Filosofie tady klade najednou hlubší, vyšší požadavky, které dosavadní obec nezná, na dosažení té nesmrtelnosti. Ten filosof, který zde je pro Platóna vzorem, to je ten Sókratés, který volí smrt fyzickou, aby neporušil svoji duši, aby neporušil ten kontakt s tím, co je dobré – ten ho dovede k vědění o dobrém a zlém. Já jsem vás už příliš zdržel, na tom pro dnešek přestávám, příště dokončíme ten úvod na základě interpretace VII. listu a přejdeme potom z tohoto celku k interpretaci jednotlivých dialogů.