Osud bytí v poměru k jsoucnu


Buď do služeb předmětné orientace – ujařmené bytí jsoucnem:
rozbití bezprostřednosti – abstrakce – jazyk – racionalita
(zákonitost, obecnost v různých formacích).
Nebo zdomácňování bytí ve jsoucnu, poslání bytí k jsoucnu.
Abstrakce vždy rozvrhování možností, které nejsou dány. V tom smyslu transcenduje přítomnost situaci. Abstrahování jako transcendování: negace daného – rozvrh možného – návrat k danému (širšímu, obecnějšímu).
Abstrakce jako přesun důrazu na bytí od jsoucího. Nikoli přítomné, nýbrž nepřítomné; nikoli dané, nýbrž ne-dané; nikoli obvyklé a každodenní, nýbrž ne-zaběhané, ne-automatické.
Dvojí "přítomnostní" teorie abstrakce: empiristická a aprioristicky-platónská.

*

Dominance a distancované, svoboda a nedistancované jsoucno.

Dominance: předmět, korelát pohledu – pohled jako pán jsoucna; pohled jako absolutně svobodný, poněvadž nezávislý, oddělený od nich; tato nezávislost podmínkou dominance nad věcmi. Předměty jsou prakticky zvládnutelné, jsou právě jako oddělené, nesouvisící se mnou, tím, s čím mohu zacházet jako s pouhým prostředkem. Subjekt jako pohled pak dodává absolutní účel. To je smysl dominance.
"Účel" jako takový je však stejně pozůstatkem nedistance. Pochází z budoucnosti, z dimense času, kde je svoboda, kde nejsou věci 'dány',
'přítomny', prostě zde proti distancujícímu pohledu, kde právě není nic dáno, nýbrž jejíž význam [je] v tom, že mluví proti přítomnosti, danosti, předmětné distanci.
Tato nepředmětná dimense [je] pro předmětnost pouhé nic.
Ve skutečnosti z ní pocházejí veškeré protiváhy proti pouhé předmětnosti, kolem nichž se organizuje lidský svět.

*

Existence

bývá pojímána jako "auf sich gestellte Existenz" (tak to vyjádřil např. Iwand v přednášce o Bultmannovi),1 ale taková "auf sich gestellte Existenz", která 'má vztah pouze k sobě' je asi nesprávnou formulí existence, která právě chce být mimo antithesu subjekt-objekt, která tedy nemůže být nic ryze subjektivního a je svou podstatou nedistancovaným jsoucnem, kterým jsme (které vyžaduje jasnosti, aby bylo, a kterým musíme být, abychom o něm měli jasno).

*

Experiment, teorie a praxe.

O experimentu se prohlašuje, že "jakožto praxe stojí nad pouhou teorií a spojuje všeobecnost teorie s živým smyslovým názorem praxe".
Ve skutečnosti experiment je praxí pouze v tom smyslu, že všecka aktivita (praxe) se tu soustředí na to, aby byl subjekt co nejméně účasten na rozhodování o kladených otázkách: rozhodnutí je dáno do ruky přírodě, pozorování: tedy experiment je svou povahou kontemplativní. Viz též úlohu smyslového vnímání v něm: neběží o jeho intensifikaci, nýbrž o přečtení ručičky na ukazateli, konstatování interferenčních proužků atp. (Někdy při pozorování např. biologickém, se vyžaduje takové zacílení skutečné smyslové konponenty, ale při experimentu nikoli.) Experiment je materializací pojmů za účelem distancování odpovědi na distanční otázky; není to skutečná interakce nedistancované povahy.
Ryze objektivní příroda v experimentu dává ryzímu subjektu ryze věcnou odpověď.
Tam, kde končí ryze objektivní příroda, kde experiment není realizací myšlenkového modelu, nýbrž sám zasahuje do skutečnosti, končí také experiment v pravém smyslu slova jako instrument vědeckého poznání.

*

Pojem práce u Hegela, Marxe, v existencialismu.

U Hegela práce: objektivace subjektu; u Marxe: Naturwerdung des Menschen, Menschenwerdung der Natur. Dvojsmyslnost Marxova pojmu práce. Ve skutečnosti však pojata hegelovsky: jako popření a opětovný klad přírody.
Ve skutečnosti práce není pouhá objektivace subjektu, nýbrž je především utvářením vztahu mezi nedistancovanou aktivitou a distančním postojem člověka, jeho uvědomělými (tím distančními) činnostmi a jeho aktivitou nedistanční (instinktivní a zvykovou, nevědomou či podvědomou, polovědomou).
Proto [je] práce vždy proti přírodě = především proti vlastní přírodě; teprve skrze toto ovládnutí vlastní přírody pak ovládnutí i vnější, nevlastní přírody.
Ale právě že práce [je] projevem abstrakce, nemůže být nikdy sama a přímo konkrecí lidského života a musí být opět nějakým jiným procesem převedena v konkrétnost lidského jsoucna. Co je tento proces?

*

Pojem adaptace.

Přechod od psychologie vědomí k psychologii nedistanční přes pojem adaptace.
Adaptace je biologický pojem: nikoli kontemplace, nýbrž zachycení životně užitečných vztahů k okolí organismu. Zajímavo, že tento pojem [mají] vlastně již Descartes a kartesiáni, když diskreditují smyslovost s jejími kvalitami a jejím bezprostředním vztahem ke světu jako ideae confusae.
'Adaptace' a filosofie, které s ní počítají (pragmatismus) v podstatě dávají za pravdu distančnímu pojetí jsoucna a jen hledí "subjekt" do
něho zařadit biologicky, nikoli "representativně". Nekladena tu otázka, zdali jsoucno samo není třeba pojmout nedistančně nebo tak, že místo aby distance byla nad jsoucnem, je ve skutečnosti v něm, nedistančnost před distančností, nikoli naopak.

*

Práce a tvorba

Práce – přetváření daného k našim potřebám – objektivace subjektu (Hegel);
produkt práce – objektivizovaný subjekt, odtud okolí subjektu = subjekt (člověk).
Tvorba – vznik zásadně nového (čeho dosud nebylo). V nejširším smyslu tvorbou 1) každá práce. Ale v tvorbě: 2) co pro nás genericky nové, 3) co vůbec genericky nové. Tvorbou [jsou] tedy tři pojmy, z nichž první se kryje s prací, druhý a třetí nikoli.
Jak se (2) a (3) mají k práci? Jsou její součástí nebo předpokladem nebo mohou být vůbec mimo ni?
Tvořivý a netvořivý moment v práci. Jejich neodlučnost pro zdar práce, zvláště tvořivost ve smyslu (2). Odtud: nezbytnost smyslu práce pro úspěch pracovní činnosti.
Přesuny tvůrčího momentu. Vynálezce – tvořivost, netvořivý moment – stroje. Nový moment: obsluha strojů. Je v podstatě netvořivá, i když zajímavá. Zájem [je] tu na ovládání velkých komplexů sil.
Dělba práce – zasahuje ovšem i oddělování tvůrčí a netvůrčí strany.
Smysl (3). Tvořivost proti opakování: snaha řešit nejobecněji je snahou odsunout vždy větší série do oblasti netvořivého. Moderní technika následkem toho musí zvyšovat dělbu tvořivé od netvořivé práce, i když se v oboru netvořivého opět vyskytují možnosti zdokonalení atp.
Vzorem techniky – tvůrčí způsob moderní matematiky: možno-li např. problémy řešit obecně v teorii grup, je zbytečné zabývat se zvláštními případy (v geometrii atd.). Nesmírný význam formalizace. Takový duch již počínaje Descartem.
Práce – zvěcňování člověka, ale také obohacování. Objektivovaný člověk – produkt nabývá vlastností věcí i člověka. Například přežití, trvalost, disponovatelnost, objektivní přístupnost...
Zlidšťování věcí – zvěcňování člověka.
Momenty práce: tvoření, opakování, sebezapření (oběť).

*

Práce.

Tvořivost a práce. 2 typy tvořivosti: 1. inspirační, kde je individuum zahrnuto a překonáno množstvím invence, která se dostavuje spontánně, bez přítomného úsilí;
2. problémový, kde řešíme problém, napřed si jej ujasňujeme, hledíme pak najít způsob, jak věc pochopit, dorůst na ni.
Typ 2. musíme označit za pracovní, má tyto charaktery práce: střízlivost, voluntárnost místo afektivnosti – moment donucení – nutnost; totiž východisko v potřebě, v negativním stavu, celý postup pak je rovněž práce. Tak [je] tomu např. u získávání dovedností, čtení, hry na klavír atd. Při získání každého vyššího stupně [je to] abstrakce.
Práce po psychologické stránce: nutnost. Ať chci či nechci, musím. Každá síla se musí podřídit. Lhostejno, zda sám proces těší či ne. Nedobrovolnost i vzhledem k sobě samému – svému předchozímu rozhodnutí. Práce musí obsahovat kázeň.
Problémová i inspirační tvořivost se střídávají a doplňují.
Netvořivý element v práci: opakování nezbytného úkonu tak dlouho, až celkový úkol zdolán. Sumativní ráz práce. V tom [je] jednotvárnost, obtíž, nuda (pokud je vůbec možnost něco takového si uvědomit), ba dojem nesnesitelnosti (u fyzické námahy, která vyčerpává). – Práce a všední (pracovní) den. Jeho jednotvárný rozvrh. Práce vždy překonáním okamžitosti.
Příležitostná a soustavná práce. Práce pod bezprostředním ostnem nutnosti (např. celý život primitivního člověka je práce; ale pod bezprostředním ostnem hladu a fyzické nouze) a mimo bezprostřední nutnost, pod zorným úhlem kalkulu. Společensky však původně častá specializace: kalkul jedněm, práce druhým (otrokům, nevolným, chudým).

*

Obývání

První a třetí 'osoba' světa;
a) chaos, kosmično, předmětno b) předmětno: dvojí potencialita – vnější a vnitřní horizonty, vnitřní nedistancovaná dispozice.
Odkázanost a živelnost: spolehnutí, ohrožení, nezměrnost (závrať).
Obývání: z vnějších horizontů skrze aktuálno do dispozice.
Obývání jako orientování: zde – tam, absolutní koordináty: obývat prostor možno jen tímto způsobem. Perspektiva jen na jeho podkladě nabývá smyslu orientovanosti. Obývání zásadně rozlišeno od geometrické blízkosti – vzdálenosti (ta zjišťována jen něčím třetím, pohledem, tedy již předpokládá obývání). Blízkost – vzdálenost sama neorientována, neperspektivní, stejná pro všecky pozorovatele a posuzovatele.
Obývání a zakládání: poslání k věcem, poslání k sobě.
Základ mimo, aby nebyl dosáhnutelný a na všecko stačil.

*

Věc, horizont, svět, tělo

Horizont jako možnost, věc jako aktuálnost. Potence – akt. Věc a danost věci: věc aktuálně daná v mých potencialitách, potenciality zacházení se ve vněmových signálech aktualizují. Vidím-li věc, je to zároveň obhlédnutá, obcházená, obklopená, otočená věc. Tělo jako faktické východisko všech těchto možností. Možnosti jako takové neviděny, nepozorovány, zahrnuty do věcí. Přednost věcí před sebou. Vidím-li sebe ve vztahu, je přirozené, že též v sobě musím vidět věc (druzí mne tak vidí). Neodlučnost věcného a aktivního: věcné je jen aktualizací aktivního. Nevidím se tak výslovně, sám jako věc si nejsem předmětem, ale je to tak samozřejmé: jako pasivní (hotový, daný) musím být sám rovněž věcí.
Stránka věci – stránka síly (dynamis, potenciality). Dynamická stránka je vlastní nedistancované jsoucno (shodné, protože s ním splývám, nejsem vůči němu pozorovatelem, nemám "distanci", tj. důvod rozdílnosti mezi jsoucnem a pohledem na ně. Věcná stránka není tak nedistancovaná: již sama 'věc' ukazuje, i když je věc mých možností, že je čímsi odlišným, nespadám s ní v jedno, musí mi sama vycházet vstříc.
Možnosti – chápání. Dynamická stránka podstatně pochopitelná a veškeré porozumění tkví v ní. Sem patří původní obývání v prostoru; přímá apercepce prostorového profilu věcí, jednoty smyslově-kinestetického tvaru a smyslu slova, dobytí abstrakce a každé dovednosti, psychoanalytické přenosy a symbolizace. Základem všeho je pochopení
věci jako aktualizace vlastní aktivní možnosti: jednoty sensorimotorické, mohlo by se říci v řeči objektivní.
Věcná stránka má jen odvozenou pochopitelnost. Vypracování ryze předmětné stránky z věcnosti. Neodlučnost věcné (a tím potenciálně distanční) a nedistancované stránky: nedistancovaná zaměřena na distanci. Proto přednost věcné stránky, pak předmětnosti, spolu s ní teorie a teoretických kategorií (substrát – vlastnost – relace – prostorová i časová zákonitost). Pochopitelná stránka věci ustupuje do pozadí – fyzionomie, působnost, orientovanost, tělesnost atd.
Filosofie řecká i moderní věda – východisko od věci. Nemožnost rozřešit pak psychofyzický problém. Též problém kausality. Psychologie: najít "subjektivní paralelu" k věcným průběhům – psychologická fakta takto [jsou] transformací nedistancovaných 'fines'.
Bez věci se nezjevuje ani distancované, ani nedistancované jsoucno. Nedistancovanost, má-li se zjevit, obsahuje distanci. Distance a nedistancovanost jsou neodlučné, ale vztah [je] možná komplementární.
Nikoli izolovat věc a nedistancovanost, nýbrž běží o to, co dominuje, lépe: co vykládat odkud. Klasická filosofie a věda vycházejí vždy z věci a snaží se pojmout ji co nejobjektivněji – poslední věcný základ je rovinou výkladovou, na kterou se vše ostatní vztahuje. V tomto pojetí pak nemůže posléze existovat ani svoboda, ani tvořivost, ani autonomní existenční vztahy jako náboženství, umění, filosofie.
Není možno věc obrátit? Vztáhnout věc vždy posléze na nedistancovanost? Předmětnost začlenit do věcnosti, věcnost do souvislostí smyslu, tedy do historie, "dramatu", kterému se posléze rozumí, nikoli: které se vykládá? Dilthey, Freud.

*

Nikoli subjekt – objekt, nýbrž: bytí – jsoucno

věcnost
jest: <
nedistancovanost

distance
Nikoli fyzično – duševno, nýbrž: <
nedistancovanost

Nedistancované je právě tak tělo jako historie, ba jest tělo jako historie, aktivita, dějství (drama); aktivní porozumění není identické s objektivním schematem popud – reakce, které [je] jen jeho objektivním přepisem. Dokladem toho [je] Aristotelés.

*

Terapeutický účin uvědomování v neurózách tkví v rozdílu mezi předmětným a nepředmětným způsobem intencionality, mezi intencionalitou horizontovou a aktovou. Aktová intencionalita směřuje k objektu, k tomu, čím nejsem, nebo k tomu, čím jsem přestal být. Následkem toho objektivace je vždy vytlačení, vypreparování něčeho ze sebe. Naproti tomu horizontová intencionalita pojímá do sebe i to, co není původně ve fyzickém smyslu naše já (řidič s autem, dáma s perem na klobouku, umělec s nástrojem atd.).

*

V předmětné signalizaci (animal) [je] vlastní organismus dán ve věcech: centrum reference (blízko – daleko, zajímavé – nezajímavé) a dispoziční potence. Je však nesamostatné vůči předmětu, podřazeno mu, takže otázka samostatné předmětnosti se neklade, spíše naopak – organismus "zasazen" do věcí, nemá proti nim, jejich popudům a výskytům žádnou samostatnost. Organismus vždy jen přítomný, v potencialitách akce aktuálně daný.
Reflexe: druhý záchytný bod (proti organismu) – "jest" nade vším: "jest" předmětenstvo organismu. Předmětenstvo – samostatnost, též organismus samostatný (nejen přítomný). Možnost vidět se i jinak než aktuálně. Distance od afektuality, která určuje pasivně (přepadá, vynořuje se...).
Jsoucno – předmětenstvo i organismus: předmět č. 1.
Předmět jako odlišný od organismu, jehož [je] předmětem – předmět č. 2.
Předmět jako samostatný – věci nezávislé na nás, my na nich – předmět č. 3 (geometrál,1 invariant praktického významu) – č. 3.
Předmět jako nezávislý na naší praxi, jsoucno o sobě (předmět "teorie") – č. 4.
Prvotní předmět: č. 2. – je sice odlišný od vlastního nedistancovaného jsoucna, ale sám je prožit jako dynamika, nikoli jako "věc, lhostejná k danosti či nedanosti" – je to síla korelativní k tomu, co sám mohu, možnost doplňující mé vlastní možnosti, fyzionomie, která tyto možnosti znázorňuje, symbolizuje.
Předmět č. 1 – jinost, ale nikoli distance.
Vlastní možnosti nikoli jako celé, právě teprve pod vlivem druhého stávají se aktualitami.
Nedistancované jsoucno podmínkou distance.
Jeho modality: nedistancované jsoucno, kterým jsme a s kterým jsme. Právě [to], že sami [jsme] jako potenciality, umožňuje jednotu nedistancovaného jsoucna spolu se strukturovaností.

*

Vztah k "jest": ne pouze jeden, aktuální svět, nýbrž nereality se vynořují: přítomnost [je] jen jedna z možností (nový pojem možnosti!). Jiné afektuality, jiné zaměřenosti, věc však v jednotě. Přítomné dané není věc. Korelátem jednoty, která není rozptýlenou přítomností, nýbrž kde rozptýlené světy [jsou] v nadřazené jednotě, je "jest". Zde [je] teprve něco ovládajícího nad jednotlivými předmětnými strukturami. Tím [vzniká] distance vůči nim. "Jest" jako korelát svobody vůči jednotlivým strukturovaným danostem. Z distance vznikající časová struktura: ne k danému, možnost zacházet do jiných daností a rozvrhovat nedané.




1) Leibnizův výraz pro předmět viděný odnikud a odevšad, tj. to, z čeho by bylo možno odvodit všechny možné zjevy tohoto předmětu. Geometrál jako takový je tudíž neviditelný. (Pozn. vyd.)

---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------