Práva strážců
search

Citace
Práva strážců
. In: Jan Patočka - repository. [cit. March 2, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/35 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/35 .
Délka
1:21:16
Datum vzniku
11.4.1972
Název
Práva strážců

Původní médium
Původní umístění
17a_prednaska_Platon_pravaStrazcu.wav6526 MG 8 - stopa 4.wav : 2:48:15.900-3:12:55.821 - 6526 MG 8 - stopa 3.wav : 0-57:19.301MG 08 stopa 4(2) + MG 08 stopa 3
Identifikátor
217
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/platon/17_prednaska_Platon_pravaStrazcu.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Výběrem zákonodárců"},{"start":15,"end":30,"text":"vztahu mezi hudbou a gymnastikou a následkem toho zákonodárců obce…
Výběrem zákonodárců vztahu mezi hudbou a gymnastikou a následkem toho zákonodárců obce jsme se přiblížili k vyvrcholení ideální geneze obce. Viděli jsme, že krátce před tím vyvrcholením celá ta stavba byla utvrzena zvláštním mýtem o třech pokoleních lidí vzniklých v lůně země a jako autochthónní vycházejících z jejího nitra, a to tak, že každé z těch pokolení má ve své duši přimíšenu látku různé hodnoty: jedni zlato, druzí stříbro, třetí měď. Jistěže bude obtížné generaci těch tvůrců obce přesvědčit o pravdivosti této dobře míněné lži. Pouze zákonodárcům v obci je dovoleno za určitých okolností používat lži, ale především ta lež nesmí být pravá lež. Pravá lež u Platóna je, jak víme ještě z dialogu Gorgias, odpor k @παιδεία#, odpor k @μουσική#, odpor k @φιλομαθία, k té lásce k vědění, k upřímné snaze proniknout do jádra věcí. To je pravá lež, to znamená pravý opak @ἀλήθεια#, tzn. té konfrontace se samotnou odkrytou povahou věcí, a odpor ke snaze ve smyslu této odkrytosti pronikat stále dál a dál. Vedle toho lež ve smyslu pouhého účelného, alegorického vyjádření skutečnosti – když má význam asi takový jako uchlácholení nemocného, hlavně postiženého nějakou duševní slabostí, nějakou duševní nedostatečností – je v rukou těch povolaných oprávněna, soudí Platón. Kupříkladu tento mýtus, to je účelný a jedině možný způsob, jak uchlácholit za těchto zvláštních okolností toho zakládání obce určité vášně, které by se jinak postavily proti tomu, co je rozumné a nahlédnutelné (byť s obtíží a zejména pro určité lidi s obtíží). A když je to jednou takhle daleko, pak si mohou strážcové vyhlédnout místo v obci, z kterého by mohli vykonávat pohodlně svoji funkci, z kterého jsou s to vzdorovat nepřátelům vnějším i postarat se o to, aby nějaký nepořádek nepodvrátil řád obce. Ale ovšem to ležení nebo chcete-li ta jakási kasárna pro ty strážce budou taková, že tam nikdo nebude mít žádné výlučné soukromí, nebude nikdy jist, že tam do jeho místnosti nikdo nevstoupí, a hlavně tam nebude žádných komor a žádných místností, které by byly výlučným vlastnictvím někoho, protože těm strážcům je ze zásady zakázáno vlastnit zlato, stříbro, jakékoliv cenné předměty, ba dokonce setrvat přes noc v místnosti, kde něco takového je, poněvadž jejich výlučnou funkcí je být strážci. Na tato slova Adeimantos vyletí a řekne tak zhruba: Ti tvoji strážci, kterým patří ve skutečnosti město, patří jim ta obec – poněvadž oni jsou přece jediní ozbrojení v celé obci – ti budou málo šťastni, ti nebudou mít ani to, co patří těm od nich opatrovaným. Ti přece mohou mít svoje soukromé a velké domy a mohou mít v nich zařízení, jaké se jim líbí, jaké odpovídá jejich vkusu, a mohou získávat, mohou nabývat jmění, nikdo je nekontroluje; naproti tomu tito vlastní pánové obce budou tady živi takřka jako nějací žoldnéři a k tomu ještě jejich plat nebude nic jiného nežli obživa, a to velice prostá, abychom tak řekli, spartánská obživa, jaká se hodí pro obyvatele takového ozbrojeného tábora. Smysl té Adeimantovy námitky je ten: pak ovšem určitá část obce tady není uspokojena, velmi důležitá část, a kromě toho to není spravedlivé, když jedněm se poskytuje možnost jistým způsobem se vyžít a druhým se upírá, když jedni jsou nuceni k takovému asketismu a druzí místo toho požívají výhod. A teď je velice důležité, jakým způsobem Sókratés odpovídá. Proč to není spravedlivé z hlediska Adeimantova? Protože ti strážcové nejenomže si nesmějí osobovat žádné nadpráví, nýbrž oni ani nejsou rovni těm druhým, namítá Adeimantos. Na tohle potom Sókratés odpovídá: K této námitce řekneme, že by nebylo nic divného, kdyby tito strážcové i za těchto podmínek byli těmi nejblaženějšími a nejspokojenějšími v obci. Tady už se ohlašuje něco, co Sókratés ještě nemůže jasným a takovým nahlédnutelným způsobem odůvodnit. To, že ti strážcové v jistém smyslu přece jenom mají čím se vnitřně uspokojovat spíše nežli ti, kdo jsou jimi ostříháni a kdo jsou jim dáni na péči – to budeme moci nahlédnout teprve tenkrát, až uvidíme tu souvislost mezi jednotlivými stránkami a funkcemi státu, a jednotlivými stránkami a funkcemi lidské duše, lidskými výtečnostmi a lidskými slabostmi. Až tuto otázku probereme vcelku a do hloubky, pak teprve budeme moci rozhodnout, jaký je vlastně život a jeho výhody v případě válečníků, v případě zákonodárců a v případě výrobců. A proto Sókratés přechází hned k dalšímu bodu a říká: Naším cílem při zakládání obce není obšťastnit jen jednu třídu těch občanů, nýbrž zajistit největší možné štěstí obci celé. Tady bychom ovšem si mohli říci: ta celá obec přece není nic takového, co pociťuje štěstí, štěstí pociťují její jednotliví občané – pakliže štěstí spočívá v tom, něco prožívat, něčím být vnitřně naplněn. Sókratés pokračuje: Nyní chceme ustavit šťastný stát, šťastnou obec, a to takovou, že šťastný je v ní každý. Vidíte, on tuto námitku předjímá. Každý jednotlivý je v té obci šťastný – aspoň tak tomu věříme – bez výjimky kterékoliv osoby, neboť to, co my chceme, není štěstí několika, nýbrž štěstí všech. Až ukážeme, že tato naše obec zajišťuje štěstí všech, pak se budeme zabývat opačnými stavy státu, obcemi, které jsou v opačném stavu. Kdyby k nám někdo přišel a vida, že jsme zaměstnáni tím, že malujeme, kolorujeme sochu, by nám namítal: jak to, že to, co je na té soše nejkrásnější, nemalujete také nejkrásnějšími a nejnákladnějšími barvami? Nejnákladnější barva je nach a nejkrásnější část lidské tělesnosti je přece oko. Byl by zajisté nesmysl, kdybychom ho poslechli a kdybychom namalovali té soše nachové oči; na to vezme černou barvu, která se k očím hodí, která oči udělá očima. Stejným způsobem nám přece běží o to, abychom strážce měli strážci, aby oni plnili v té obci obdobně svoji funkci, jako oči v celku toho sochařského díla. My chceme dát každé části tu barvu, která jí patří, abychom tím způsobem učinili dokonalým celek. A podobně je tomu zde. Nekritizujte nás tedy za to, že nedáváme těm svým strážcům hodnoty a přednosti, které by z nich udělaly něco docela jiného nežli strážce. Stejným způsobem bychom mohli z jiné složky té obce udělat něco docela jiného nežli pilné a skutečné výrobce. Mohli bychom udělat z rolníků takové pohodlné a příležitostné pracovníky, zrovna tak z hrnčířů, mohli bychom jim popřát, aby na pohovkách a se zákusky příležitostně dělali svoje dílo, ale to bychom neměli skutečné výrobce, neměli bychom ty, kterých potřebujeme pro svoji obec a kterých obec potřebuje a kterých lidé potřebují ve vztahu vůči sobě navzájem, a místo toho, abychom obec tvořili, bychom ji rozkládali. My chceme skutečné strážce, tzn. takové, kteří jsou neschopni škodit státu, škodit obci. A tak přihlížejme k tomu, zdali zavádějíce tímto způsobem instituci strážců, chceme jim dát co možná největší účast na tom, co se považuje za osobní štěstí, anebo zdali, majíce na zřeteli obec v jejím celku, musíme směřovat k všeobecnému štěstí, a to tak, že jak ty strážce, tak všechny ostatní přemlouváním i všemi ostatními rozumnými prostředky přimějeme k tomu, aby co možná nejlépe plnili svoje zvláštní funkce, ty, které jsou jim vlastní, a tím, že celá obec tímto způsobem rozkvete, budou potom všechny jednotlivé její složky mít účast na tom všeobecném štěstí.188 Vidíte, že interpretovat Platónovu myšlenku v tom smyslu, že by obec, stát byl něco takového jako nějaký vyšší organismus, který by mohl mít cosi jako svůj vlastní princip života, svoji vlastní duši – to by bylo nesprávné. Obec je zajisté nadřazený celek, jehož nadřazenost se projevuje tím, že teprve v tom celku se každý stává tím, čím ve skutečnosti může být, tam se teprve stává v plném smyslu slova člověkem se svou @ἀρετή#, tzn. se svou výtečností, s tím vývinem sebe sama, který je narýsován, načrtnut zprvu jeho přirozeným nadáním a k němuž jej vede potom s největším bezpečím správná výchova, která vyplývá z toho, že náš životní princip – naše duše – ustavičně formuje náš život, formuje sebe samu, a následkem toho také to, co je jí podřízeno, co je v jejích silách – naši tělesnost a potom všechno to, co patří do našich možností, a na prvním místě právě ten společný život, který se odehrává ve státě. Stát, obec není vyšší organismus, nýbrž je výrazem toho, že jednotlivec jako takový se nemůže uskutečnit ve svém lidství jinak nežli v té potřebnosti a úkoji té potřebnosti, která patří k podstatě lidského života. Ti strážci mají přece jenom v jistém smyslu něco, co kompenzuje ten nápadný asketismus, kterému jsou podrobeni. Strážcové (to sice není na tomto místě řečeno, ale vyplyne to z pozdějšího a já to tady trošku anticipuji) mají přirozeně to vědomí, že jsou mocní, že v té obci rozhodují. A toto vědomí moci – která ovšem nikdy nesmí vyústit, jak jsme viděli od samotného začátku, v nějaké násilí vůči spoluobčanům, vůči jiným strážcům, ani přirozeně vůči těm, kteří jsou svěřeni jejich péči – se potom uplatňuje v nejbližším problému, který je dále diskutován. Totiž má-li obec být šťastná jako celek, pak, dokazuje Sókratés, musí z ní být vzdáleno jak nadměrné bohatství, tak chudoba. Argumenty, které zde Sókratés uplatňuje jsou příliš evidentní, než abychom se jimi nějak podrobně zabývali. Jak nadměrné bohatství, tak nadměrná chudoba směřuje totiž proti té snaze, která každého občana obce blažené, té obce šťastné má animovat v tom nejhlubším, totiž aby tím, čím je, se stal v nejvyšší míře, aby se stal v rámci toho svého nadání a své funkce takovým virtuosem. Víte, že slovo „virtuosus“ souvisí s latinským slovem virtus, které je překladem toho řeckého termínu @ἀρετή#. Jedině pod tou podmínkou, že tyto dvě krajnosti jsou vzdáleny, se v člověku, který je občanem této blažené obce, vyvine takováto bezvýhradná snaha realizovat sebe, tzn. realizovat tu svoji @ἀρετή#, tu svoji virtus. Takže výrobce bude co možná dokonalým výrobcem, strážce co možná jenom dokonalým strážcem. Těm strážcům je ale svěřena mimo jiné péče o to – a zejména těm, kdo mezi těmi strážci vynikají nade všechny ostatní, těm nomothetům – aby dbali o tu míru, která nesmí být překročena ani v bohatství, ani v chudobě. Když ale nebude nadměrně bohatých, kde vezme potom stát prostředky v takové situaci, kde je najednou potřebí množství peněz, a to takového množství peněz, že se nedá předem odhadnout kolik? A taková situace je především ve válce. Jak to bude s tím státem takovéhle povahy, s tím domněle šťastným státem? Nebude úplně vydán všanc svým sousedům, nebude úplně vydán svým nepřátelům? Na to je potom zase důvtipná odpověď. Taková obec, která se postará o svoji obranu tou institucí strážců, ta se nemusí bát ani přesily válečné, kterou proti ní vypraví velká a bohatá obec. Za prvé je tady ta myšlenka, že se dvěma takovými obcemi si poradí ta naše reformovaná, zdravá obec lépe nežli s jednou nepřátelskou obcí, a to tenkrát, když prostě jedná s jednou z těch obcí a oslovuje ji asi takovým poselstvím: u nás je zákonem, že naši obránci nesmějí mít ani zlato, ani stříbro atd., my nestojíme o statky těch druhých, spojte se s námi a vezměte si je tam u těch našich nepřátel. To je jedna věc. Druhá taková duchaplná myšlenka je asi tato: bojovat s druhou obcí bohatou, která ale není obcí zřízenou v našem smyslu, to neznamená bojovat s jednou obcí, protože ten protivník, to není jedna obec, nýbrž přinejmenším dvě, to je taková stmelenina obce chudých a obce bohatých, navzájem nepřátelských. Já nebudu tyto myšlenky široce rozvádět, je v nich, jak každý z vás snadno nahlédne, mnohem větší hloubka, nežli jen ten okamžitý postřeh v souvislosti s tou úvahou o míru a válce.189 Ta skupina strážců tady najednou nabývá těch svých prerogativ. Na jedné straně dbají o tuto sociálně-ekonomickou stránku v obci, na druhé straně dbají o celou její mezinárodní politiku a její postavení, to mají na starosti, tzn. v tomto směru oni se vyžívají, oni jsou v tomto smyslu specialisty, abychom tak řekli, politického smýšlení a politického jednání. A protože jimi jsou, proto nesmějí být ničím jiným. Jim je zásadně z tohoto důvodu, z důvodu jejich @ἀρετή#, jak to bylo na začátku řečeno, zakázáno být těmi výrobci, obchodníky a nabyvateli jmění. To znamená, oni musí být také vnitřně zformováni tak, že pro ně nic takového neexistuje. To, že oni mají zlato v duši – to znamená toto. Jejich celý vnitřní život, tzn. jejich duše, princip jejich života, je v tom zabývání se těmito věcmi, které se týkají celku. Jejich činnost není činnost soukromá a proto vylučuje soukromí – to je ten vlastní motiv. Za tím je zároveň ta myšlenka, že politický život vyžaduje člověka cele jakožto politický, každá myšlenka na něco jiného nežli to obecné je už úpadkem a zradou. Ten strážce, který by se snažil získávat nějaké soukromé výhody z toho, že je strážcem, že je tím pěstitelem toho obecného, tím už by prozrazoval, že není strážcem ve vlastním smyslu slova, že není na výši své funkce a svého postavení. A teď je ještě další věc. Strážcové a zejména ti nomothetové musí si být vědomi toho, že obec stojí na hudbě, a že dobře regulovaná výchova, @παιδεία# – jejímž uzákoněním a propracováním se budeme potom ještě obšírně zabývat, zatím jsme teprve na takovém primitivním začátku – to že je základ obce a tím že se musí zabývat zákonodárství. Zákonodárství je uložena především péče o výchovu, všechno ostatní je hračka. Proto Sókratés radí těmi hračkami se v zákonodárství a v úvahách o blažené obci vůbec nezabývat, tj. těmi věcmi, kterými se běžné zákonodárství zabývá nejvíce, tzn. záležitostmi trhu, záležitostmi přístavu, záležitostmi žalob a obhajob, poněvadž to jsou všechno věci, které v obci řádně zřízené za všech okolností každý z těch dobře vybraných a dobře vychovaných v patřičné situaci prohlédne a zařídí sám. Co je potřebí v nejhlubším smyslu slova zákonodárně promyslet je ale to, aby nám tito lidé zde vznikli, aby patřiční lidé byli na místě, aby obec jimi byla vybavena, aby byla vybavena svými výrobci, aby byla vybavena svými strážci, aby byla vybavena těmi nomothety. A ta výbava, jak víte, závisí na jedné straně od @φύσις#, od přírody, a na druhé straně na způsobu našeho života a principu, který náš život nese, tzn. na naší duši, a naše duše závisí sama na sobě. Závisí sama na sobě, na tom, jak se bude sama utvářet, vést. A to znamená výchovu – tohle je to nejdůležitější.190 A když nyní tímhle způsobem jsou ty hlavní prerogativy těch strážců vyčerpány, pak už pro založení instituce obce zbývá jenom jedna věc: to je ta nejkrásnější, říká Sókratés, ale v té nic nového nebudeme zavádět, v té se budeme držet tradice. To je totiž všecko, co se týče kultu, náboženství, prostě této posvátné tradice, která nám slouží k tomu, aby všechna ta rozumná a nahlédnutelná opatření byla založena také v náležité posvátné úctě. A jak se to s těmihle věcmi má dít, to přenecháme těm tradičním institucím řeckým, to pošleme do Delf a podle toho, co Apollón nám vyjeví, podle toho se budeme řídit.191 A teď můžeme přikročit k té otázce – my jsme to založení obce přece provedli za tím účelem, abychom se dověděli, co je spravedlnost a potom také všechny ty ostatní @ἀρεταί#, zdatnosti, které s ní nezbytně souvisí – když jsme to dělali za tímto účelem, tak kde v takové obci, o které prohlašujeme, že je blažená a dokonalá, je ta spravedlnost? Když bude ta obec skutečně blažená, bude pravděpodobně také mít všecky dokonalosti, kterých je potřeba k tomu, aby někdo byl skutečně dobře živ – a dobře živ tzn. přece být šťasten – a když je tomu tak, pak v té obci blažené musí být tyto zdatnosti nějak obsaženy, a kde tam jsou? Především je ta obec opatřena dobrou radou. Dobrá rada v obci – to založení obce jsme přece prováděli proto, abychom viděli ve velkém ty zdatnosti – kdepak je ve velkém ta dobrá rada čili moudrost? Ta je přirozeně v určité části té obce, v určité její složce a funkci, a to bude složka kvantitativně skromná: je to složka těch zákonodárců. Obec je moudrá tedy určitou komponentou – ne každý občan je moudrý – moudrá je tou složkou těch nomothetů. Povinnost těch nomothetů je, abychom tak řekli, být moudrý. Ti proto, jak ještě uvidíme, musí projít nejenom výběrem a zkouškami, nýbrž výchovou, reformovanou výchovou músickou v nejvyšším smyslu slova.192 Že statečná bude obec také takovou speciální vrstvou, to je jasné z toho, že obrana je v tom šťastném státu svěřena jisté specializované složce; statečná, tzn. schopná se zdarem obstát v nebezpečí bude obec zase tou skupinou strážců. Budeme-li se ptát, v čem spočívá ta statečnost obce, tak jako její moudrost spočívá v té dobré radě, v tom vědění o tom, co je dobré pro obec vcelku, pak se dovíme, že to bude spočívat v pevném, neotřesitelném přesvědčení o tom, čeho se bát a čeho ne, v tak neotřesitelném přesvědčení, že obstojí vůči vnějšímu tlaku i takovému zapůsobení žíravin jako rozkoš, strach a žádost. Platón srovnává mysl těch statečných strážců s tkanivem, které je s to přijmout trvalé barvy. K tomu, aby látka přijala natrvalo nachové zabarvení, je potřebí, aby napřed byla naprosto čistá, pak teprve přijme svůj vlastní tón takovým způsobem, že se nikdy neproměňuje. Tento obraz směřuje k takové alegorizaci stálosti toho přesvědčení o tom, čeho se bát a čeho nikoliv. Čeho se bát a čeho nikoliv, to znamená in concreto pro tyto strážce, že tím základním přesvědčením a východiskem celé jejich životní formy je to přesvědčení, že bát se smrti není rozumné, že to je něco takového, čemu ten strážce musí za všech okolností odolat. Tedy nikoliv smrti, nýbrž toho porušení obce v její výstavbě – toho jedině je třeba se bát těmto strážcům.193 Kde je v obci kázeň, třetí veliká zdatnost, bez které ta dokonalá, šťastná obec nemůže existovat? V dialogu Gorgias jsme o té kázni mnoho slyšeli, už tam se diskuse o kázni soustředila kolem toho slova: být sama sebe mocen, sám sebe přemáhat, být vítězem sám nad sebou. Ten termín, to heslo „překonávat sebe“, „být vítězem nad sebou“ předpokládá ale zároveň, že ve mně je někdo také poražený, že je tam nejenom vítěz, nýbrž také ten druhý. Není tohle rozporný způsob vyjadřování? Nepochybně nás vede k tomu, že má-li to slovo mít smysl, pak musí v určitém celku být partie různé hodnoty a různého významu. V tom státě to vidíme takříkajíc ad oculos. Přece naše výklady o strážcích a jejich politické funkci a pak o těch nomothetech na jedné a o těch výrobcích na druhé straně nás právě vedly k tomu, že jsme viděli: ti jedni mají své soukromé zájmy, které jsou jenom nepřímo obecné, ti druzí mají takovou funkci vyslovené a uvědomělé obecnosti – tedy různé funkce a také různé hodnoty. Co znamená zde, ve vztahu k obci to vítězství nad sebou? To znamená uznání všemi složkami, že má vládnout to, co je vyšší a v tom smyslu lepší, to obecnější. Kteroupak komponentu obce bude charakterizovat kázeň? Sókratés říká: žádnou výlučně, nýbrž všecky dohromady. Ukáznění musí být strážcové, nesmějí škodit, jak jsme si řekli, svým spoluobčanům, ukáznění zejména musí být ti podřízení, ti svěření jejich péči, kteří musí provést akt takové abdikace, oni si musí uvědomit, že oni nejsou ti lepší a v tomto smyslu se musí podřídit. A v tomto smyslu je ta kázeň – ono to není tak řečeno u Platóna expressis verbis, ale de facto je to tak – tím, co stojí jisté přemáhání, jisté úsilí, především tu vrstvu těch výrobců, ale v jistém smyslu také ti nadřazení musí být ukáznění. V jakém, to jsme si už řekli: oni se nikdy nesmějí dát svést k nějakému znásilňování a nějakému vykořisťování těch druhých. V jakém smyslu ne vykořisťování? Tak, že se nesmějí obohacovat.194 A kde je nyní spravedlnost? – to nejdůležitější, to, po čem jsme se ptali od samotného začátku. Jistěže obec nemůže existovat bez žádné z těch dokonalostí, které jsme předtím vyjmenovali: nemůže existovat bez té moudrosti, která vytváří její celkový zákon, její celkovou konstituci a instituci, nemůže existovat bez obránců, kteří dohlížejí na fungování hospodářství, zahraniční politiky, uchovávání výchovy ve správném smyslu slova, nemůže existovat bez tohoto harmonického konsensu, který dává kázeň. Ale kde je spravedlnost? V ničem jiném nežli v tom, co od samotného začátku umožňovalo společné uspokojování potřeby. Spravedlnost není v ničem jiném, nežli v tom: dělat to své, každý to své. A teprve sekundárně je spravedlnost v té ochraně toho, co každému jednotlivému náleží podle té základní koncepce blažené obce a v rámci těch harmonicky na sebe naladěných funkcí jednotlivých společenských vrstev. Dělal to své – to jsme viděli od samotného začátku – v tom tkvěla už dělba práce, to lidské uspokojování potřeb, pak v tom tkvěla celá výchova, ta výchova, která teprve byla s to z každého jednotlivého člověka udělat na jedné straně občana obce a na druhé straně zdatného člověka obdařeného jistými lidskými výtečnostmi, virtuozitami. Spravedlnost je v tom nepřekračování, nezasahování do oboru druhého, je v tom, aby ten rolník byl dokonalým rolníkem, ale jen rolníkem, aby ten strážce byl strážcem, ale s výhradností a nezasahoval jinam, nešilhal po nějaké ziskuchtivosti a nabyvačství. Spravedlnost tedy proniká všecky vrstvy a každého jednotlivce takovým způsobem, že na jejím základě teprve se mohou vyvíjet všecky ty ostatní funkce obce, že na jejím základě také každý jednotlivec teprve se může stát tím, čím je.195 A teď zároveň vidíme ještě jinou nesmírně důležitou věc: ta obec je šťastná a dokonalá jako celek ne tak, že by každému svému členu takříkajíc předkládala a zahrnovala ho takovou nabídkou dober, nabídkou statků, nýbrž je blažená a šťastná tím, že každý její člen a každá její společenská složka je v jistém smyslu asketická, že každý jednotlivec a každá společenská složka nejenom jistých věcí se domáhá, nýbrž také jisté věci si odpírá. Tato formulace na první pohled vynáší na povrch takový těžký problém: tohle odpírání, to je přece určitá negace, to je chudoba, to je vnitřní oslabování toho, kdo takovýmhle podmínkám podléhá. Cítíme, že Glaukón a Adeimantos mají na jazyku pořád nějakou takovouhle námitku, že jim ta obec připadá stále jakoby vnitřně chudá. Teď ovšem je potřebí zase se vrátit k východisku a uvědomit si, proč celé hledání té spravedlnosti se dělo pomocí té zvětšeniny, kterou je stát, kterou je obec. Proč Platón prováděl celý tenhle příměr, celou tuto velikou analýzu, to založení, tu ideální genezi obce? A co nám tady to nalezení těch čtyř zdatností v rámci obce vlastně povědělo pro náš vlastní problém, totiž pro problém lidského života: který život si máme vybrat, zdali ten život spravedlivý, anebo život té @πλεονεξία#? Jsme s tímhle problémem teď už hotovi? Když se dospělo až k tomuto bodu, Platónův Sókratés nám říká: Ale teď se musíme vrátit k té individuální duši, teď se musíme vrátit k jednotlivci, poněvadž v jednotlivci přece jsme hledali spravedlnost, my hledáme spravedlnost jakožto regula vitae, jakožto pravidlo života a pravidlo života je pravidlem života pro jednotlivce. My chceme vědět, jak mu máme poradit, jak se má rozhodnout ve svém životě. Teď se musíme tedy vrátit k tomu faktu, že spravedlnost je také v jednotlivé duši, a musíme se podívat na to, zdali v té naší duši nemáme před sebou nějakou takovou organizaci, nějaký takový celek, který má jisté analogie s tím, co jsme viděli u té obce. Tím způsobem teprve objevíme vlastně tu naši duši jakožto takový celek rozmanitých funkcí, objímající rozmanité funkce, a pak teprve, když přeložíme všecky ty dosavadní úvahy do té duše, do jejího vnitřního dění, pak nám z toho teprve vyplyne také zpátky úvaha o tom, zdali ten stát, ta obec, která se ovládá, kázní, která žije v harmonii, je doopravdy bohatší a šťastnější, nežli ta obec, která žije sice v pestrosti a bohatství potřeb a jejich uspokojování, ale bez těchto, abychom tak řekli, mravních sil.196 Celá analýza od začátku až do konce je věnována a bude věnována té otázce, kde – jak v životě individuálním, tak i v životě společenském – se uplatňuje to, čemu my říkáme moderně svědomí, mravní síla, a co řecký myslitel nazývá @ἀρετή#. Celá úvaha o obci, o její genezi, o jejím fungování, o jejím zdraví, štěstí a úpadku, se točí u Platóna kolem té otázky: kde je ta vlastní síla, která člověka dělá člověkem a lidské věci lidskými, z čeho pramení? Je to, abychom tak řekli, nějaká daná přírodní, instinktivní síla či síly, anebo odkud to vlastně pochází? Co je to ta @ψυχή#, co je to duše, na které záleží způsob našeho života individuálního i společného? Proto v příští hodině na chviličku opustíme interpretaci Platónova Státu a rozhlédneme se po téhle otázce základní a zásadní: co je to duše u Platóna, jaké je její vnitřní ustavení a jaká je její hlavní síla.
Soubory
Přepisy 17.txt