Výklad o třech cestách je v určitém smyslu to nejpozoruhodnější na celé Parmenidově básni. Ale to neznamená, že v tom, co jsme zatím pověděli, jsme smysl řečeného vyčerpali. Na smysl těch tří cest padá vlastní světlo teprve z toho, co se na těch cestách naskýtá. Ovšem jednu věc je potřebí mít ustavičně na paměti; tu, která znamená vlastní Parmenidův přínos a průlom v prvomyšlení, totiž to základní pochopení, že užívámeli v běžném životě termíny "je" a "není", "ano" a "ne" a všechno co s "jest" a "není" souvisí  vznikat, zanikat, měnit se, pohybovat se atd.  že toho užíváme ve smyslu, který nedovedeme takříkajíc zodpovídat, že je to užívání ve smyslu, který jsme prostě odněkud přijali, který je nerozlišený a nepročištěný, že jsme se prostě nad tím "jest" a "není" nezahloubali, nezamysleli, že jsme si tím nelámali hlavu, a následkem toho že toto "jest" a "není" se pro nás vlastně nestalo námětem, nestalo se pro nás problémem, nestalo se otázkou. Tak to ale dělají lidé odjakživa. K tomu, aby se to základní stalo otázkou, je potřebí tu otázku výslovně položit a výslovně vidět rozdíl těch cest, na kterých je možno něco takového jako smysl těchto věcí zahlédnout a rozlišit. Rozlišit cestu naprosto neschůdnou, pak cestu běžnou, která je právě tou cestou nečistoty, nerozlišení, pouhého užívání slov tak, jak jsme je přijali z tradice  od cesty jediné, která kyne mysliteli, a to je cesta rozlišení, cesta rozlišení, cesta KRISIS, odlišení těch různých cest, té cesty na kterou vůbec nelze vstoupit, která nic nevydává, a cesty, na které je možno setkat se přinejmenším se znameními, která nám říkají něco o tom "jest"  SÉMATA TÚ EONTOS. Není řečeno, že se na té cestě setkáváme rovnou s EON v jeho EINAI, nýbrž setkáváme se s mnohými SÉMATA TÚ EONTOS. SÉMA znamená znamení. Vzpomeňme si na Hérakleita, kde se také říká o tom, kdo vlastně ví pravdu věcí do hloubky: HO ANAX... EN DELFOIS, bůh v Delfách; ÚTE LEGEI ÚTE KRYPTEI ALLA SÉMAINEI /fragm. 93/, "nevypravuje, ani zase neskrývá klamně, nýbrž naznačuje" tak, aby ten náznak nás dostal na cestu myšlení. Podobně zde, na té jediné cestě, jež zbývá, máme SÉMATA TÚ EONTOS. Dříve než začneme používat výrazu "jest", "není" atd. musíme provést tuto KRISIS, KRINAL LOGÓ /fragm. 7/, pomocí úvahy, které jde za poukazy, a s nimiž se na té cestě setkáváme, a pak teprve můžeme mluvit o něčem jako jsoucím v pročištěném, opravdovém, pravdivém smyslu, pak se nám teprve ukáže ve své pravdě. Mohlo by se říci, že Parmenidés zde rozvrhuje ideu pochopení nebo poznání a priori. O tom, co věci jsou pro naše poznání, pro odhalení těch věcí o sobě samotných, se rozhoduje jaksi předem, dříve nežli se s nimi setkáváme, poněvadž běžné setkávání je setkávání těch AKRITA FYLA, to je setkávání pomocí ASKOPON OMMA KAI ÉCHÉESSEAN AKÚÉN KAI GLÓSSAN /fragm. 7/, to je to setkávání pomocí "bezcílného oka", oka, kterému je sice předestřena spousta věcí, ale takovým způsobem, že neví, nedovede samo vybrat to podstatné, to, co jest ta věc, z toho, co se prezentuje. Zrovna tak "hlučící ucho", které přijímá, aniž by šlo až k tomu místu, kde se chápe. GLÓSSA, to je zvěst, která k nám doléhá ze všech možných zpráv, informací a řečí. Víme, že poznání a priori hraje nesmírnou roli od počátku lidského poznání až do dnešního dne. Poznání a priori nejdůležitější momenty našeho vztahu k našemu modernímu světu, ke světu vědy a techniky  bez matematiky, která je veskrze a priori, by nebylo naší ovládnuté přírody, nebylo by ovládnutí těch úžasných sil atd. Ale u Parmenida máme ještě něco dalšího nežli pouhou ideu poznání a priori, máme zde zároveň řečeno, čeho se to poznání a priori týká a v jeké ose, v jaké souvislosti je potřebí vidět veškeré poznání a priori. Veškeré poznání a priori, jak je Parmenidés vidí, je poznání týkající se toho EON EMMENAI, toho, že jak se běžně říká, jsoucno jest. To pak vypadá nadmíru tautologicky. Ale víme, že poznání a priori se v moderní době chápe z velké části jako tutologické poznání. Matematika a logika jsou ve smyslu moderních teoretiků velké tautologie, tzn. říkají různým způsobem totéž, totéž je tam subjekt a predikát, dvě strany rovnice, nebo dvě strany logického výrazu. Ale to, co míní Parmenidés, nemá být taková tautologie. Parmenidés nechce říci prostě dvěma slovy, dvěma různými výrazy totéž. Nechce říci, že slovo jsoucí je možno užít jednou jako subjekt věty a podruhé jako predikát. Řekli jsme si již, že to slovo EON EMMENAI, nebo jiné příbuzné slovo, které je obsaženo ve fragmentu 5: TO GAR AUTO NOEIN ESTIN TE KAI EINAI  tohle slavné slovo, které je osou filosofického přemýšlení od Parmenida do dnešního dne  že je různým způsobem vykládáno a že je třeba se určitých způsobů výkladu vyvarovat. Jmenovali jsme tři způsoby, kterých je třeba se vyvarovat. Jednak je to ten, který nechce vidět v tom výroku nic jiného nežli právě zařazení myšlení mezi jsoucí věci. To je ani ne tak teutologie jako spíše banalita, trivialita. Druhý způsob výkladu, před kterým jsme varovali, byl ten způsob vykládat EON EMMENAI nebo TO GAR AUTO NOEIN ESTIN TE KAI EINAI na základě vodítka esse est percipi, bytí je v nějakém způsobu identické s myšlením  v tom způsobu, že myšlení je předpokladem a nositelem pro bytí. V Hegelově filosofii je to nejrafinovanějším způsobem dovede do konce  tento idealistický subjektivní princip, ten princip, podle kterého bytí ve smyslu předmětu je něco, co předpokládá myšlení, co je v myšlení jako jeho objekt, který předpokládá subjekt. Pak je třetí způsob, před kterým je třeba varovat a to je způsob, který to EINAI TÚ EONTOS chápe na způsob platónský jakožto zvláštní předmět, inteligibilní předmět na rozdíl od senzuálních předmětů, které jsou dány setkáním ve smyslové percepci. Všechny tyto výklady jsou scestné, protože mají jisté předpoklady, které buď jsou evidentně nedostatečné, to je ten první způsob výkladu, tím by Parmenidés vypadával z filosofie, a nebo jde o předpoklady, které jsou docela zřetelně pozdní a Parmenidovi samotnému cizí. Např. rozdíl mezi předměty čistého myšlení a předměty smyslového vnímání u Parmenida o tom platónském smyslu není. Rozdíl mezi ÉCHÉESSAN AKUÉN, GLÓSSA, ASKOPON OMMA a mezi KRINAI LOGÓI nespočívá v tom, že by tady byly dva různé předměty, na které by se jednou upínalo naše oko a ostatní naše smysly, a podruhé zase naše čiré myšlení. Tohle je platónský způsob výkladu: na jedné straně jsou čiré předměty myšlení, to jsou ideje, a na druhé straně jsou smyslové věci, se kterými se stýkáme docela jiným způsobem. Po něčem takovém není u Parmenida stopy. Nejvýš by bylo možno říci, že Parmenidés se svým výkladem o SÉMATA TÚ EONTOS je na začátku té cesty, kterou potom Platón zvláštním způsobem domýšlí. Ale to, čeho se týká jak ta KRISIS tak ten nekritický způsob běžného života, je totéž, je to EON, jsoucno, o kterém říkáme, že jest tohleto kolem nás, jenomže nevíme, co to je. Myslitel se liší od běžných lidí, kteří se domnívají, že vědí  lépe řečeno, oni se ani nedomnívají, protože ta otázka jim vůbec nepřichází na mysl, ta otázka se jim ani nevynořuje  tím, že ví, že musí teprve zkoumat. Zkoumání, k němuž Parmenidés je vyznán, neboť bohyně mu přímo říká: KRINAI LE LOGÓI /fragm. 7, dříve fragm. 1, ř. 36/, KOMISAI MYTHON AKÚSAS /fragm. 2, dř. fragm. 4/  ty musíš rozlišit a vzít si k srdci to slovo, které ode mne slyšíš, a rozmyslet si to. Tzn. myslitel nemyslí, aby se tak řeklo, z nějakého kaprice, jako se jiní zabývají partiemi šachu nebo nějakou jinou interesantní věcí, myslitel myslí proto, že mu to bohyně Alétheia přikazuje  on v tom, co dělá, sleduje prostě tento příkaz. Jeden význačný myslitel znázornil způsob, jak Parmenidés prezentuje svoji záležitost filosofa, takto: V zahradě roste jabloň, o té jabloni je možno velice mnoho říci: že je jí tolik a tolik roků, že letos utrpěla mrazem, tím je způsobeno, že letos špatně nese, že ale má kvalitní ovoce; je možno o ní promlouvat z hlediska botanika, klimatologa atd., ale pak přijde někdo a řekne: ano, ale ona ta jabloň je. Ty první poznatky, soudy atd. jsou plné informací a praktického a interesantního vědění, kdežto to poslední slovo,  co s tím?! Snad by bylo možné se tohoto slova vůbec zbavit a byl by pokoj. Jenomže proč to slovo se většinou nevýslovným způsobem vyskytuje ve všem našem hovoření o věcech? Je pravda, že jsou jazyky, které toho slova jako spony neužívají, je pravda, že jako spony je možno se toho slova jistým způsobem zbavit. Když totiž říkáme "jabloň je tři roky stará", tak ta spona přece jenom nějakým způsobem poukazuje na to, že ta jabloň tady je. Musí být, abych o ní mohl říci, že je taková nebo onaká, abych ji mohl označit jako předmět, k němuž se mohu takovým a takovým způsobem chovat  k tomu právě už musím rozumět tomu základnímu  nějak tomu musím rozumět, jenomže je tu ta zvláštní věc: jistým způsobem tomu rozumím a jistým ne. V tomto zdánlivě nejsamozřejmějším a nejběžnějším se skrývá ten nejzákladnější a nejtěžší problém. Mámli určit, jak je jabloň stará, jaké nese ovoce atd.  to všechno mi ta jabloň nějakým způsobem sama poví, na to mi odpoví jistými zkušenostmi, na to mi odpoví, když ovoce ochutnám, srovnám, když si dotáži toho, jenž ji sázel atd., ale to vše znamená, že tyto všecky věci už mi musí být nějakým způsobem přístupny, už mi musí být odkryty. Slovo "jest" míří na tohle nejzákladnější, co platí pro všecko, že totiž musí být nějakým způsobem odkryto, že mi nějak musí být přístupno, že už vždycky, kdykoliv se dotazují po stáří, po kvalitě ovoce atd., vždycky už mi to musí být otevřeno. Kde je tohle otvírající? To otvírající, to nenajdu na té jabloňce, to není žádná její část, není to žádná její vlastnost, není to žádný její vztah k něčemu druhému. Kde na tohle vezmu odpověď? To je Parmenidova hloubka, že položil takovou otázku. Každá běžná otázka, jejíž zodpovědění je mi už nějakým způsobem jasné, k níž metoda je mi dána, předpokládá tuhle nejzákladnější otázku, pro kterou mi metoda dána není. V jistém smyslu to je jasné, v jistém smyslu je to záhada všech záhad. My jsme si teď řekli, že Parmenidés vidí právě tuto situaci, totiž základnost této otázky. TO EMMENAI se týče všeho, všecko je nějakým způsobem zde, otevřeno leží zde před námi, a v tom smyslu jest. A tato předloženost, ta přítomnost platí zároveň o každé jednotlivé věci. Věci jsou jednotlivé, kdežto jsoucno je nějaká věc nebo vztah nebo stránka věci atd., ale to, že leží zde před...  co je tohle "před"? Moderní interpretace říká, že to znamená před tebou, před námi, před subjektem. Ale je to tak samozřejmá věc? Jisté je, že leží v nějakém celku, ale je to tak, že toto předložení, předkládání ze způsobeno tím, že já o tom vím, že já do toho celku, nějakým způsobem patřím, nebo to jen znamená, že já jsem do toho celku připuštěn, nějak? Do toho celku jsem nějak zapuštěn, nějak jsem k němu potřebný, dokonce nějaký nutný, ale ne více, nežli všechny to ostatní. To je problém, naše moderní řešení, které od Descarta počínaje se stává pro moderní myšlení takřka závazným, tady ukazuje svoji problematičnost. U Parmenida tohle nesmíme předpokládat, Paemenidés vidí to, že všecko nějakým způsobem patří do celku, který nepatří sám žádné věci a tohle označuje tím EON EMMENAI. Bytí, patřičnost do toho celku, je zároveň to, co do toho celku staví každou jednotlivou věc. Bytí jakožto okrsek toho, co leží zde, na jevě, je bytím těch věcí, které jsou na jevě  EON EMMENAI. Zároveň také vidíme, že na tohle nejzákladnější se namůžeme dotazovat věcí, to není žádný jejich rys, vlastnost, z jejich skladby tohle nevysoudíme, nevyanalyzujeme. Na to je potřebné té cesty mimo obydlí smrtelníků, na to je potřebí cesty mimo běžné způsoby uvažování. běžné způsoby uvažování se týkají té jabloňky, kolik je jí roků, jaké ovoce nese, zdali je vhodná pro toto klima a jakým způsobem zařídit, aby byla co možná nejplodnější. Ale Parmenidova otázka se tímto způsobem nezodpoví, kvůli ní je zapotřebí jít právě cestou mimo cesty smrtelníků. A tato cesta, která leží mimo běžné cesty smrtelníků, nám zároveň celým svým průběhem připomíná, že je to cesta smrtelníka. Proto ona sice dává výhled na TA SÉMATA TÚ EONTOS, ale s ustavičným přihlížením k té cestě, která nevydává vůbec žádná SÉMATA, na které se vůbec nic nemůže ukázat, na které se vůbec nic nemůže vyplnit. To je cesta, která ukazuje, že "nic" není a že se od nicoty nedá nic očekávat. Odmítnuta je tedy ta běžná cesta smrtelníků  s tou to nejde, na té se sice dovíme mnoho informací, toho, co je míněních těch, oněch atd., mínění, která mohou být také správná, ale nedovíme se toto základní. A pak je cesta, ke které je sice potřebí přihlédnout, ale na kterou není možno vstoupit, tu je možno jaksi rozvrhnout pouze v myšlence, tak jako každý z nás může myslet nicotu, ale vždycky jenom nepřímo, jenom jako konstrukci, nikoliv jako něco, to jest. Ale to neznamená, že nicota nehraje žádnou roli, to také neznamená, že nicota nemá vůbec žádný význam. Parmenidés pouze tvrdí, že nicota neurčuje žádným způsobem vnitřně bytí toho, co jest. Ale právě proto, že nemůže být, přináší nicota do celé úvahy zvláštní element. Nemůže  nemožnost je forma nutnosti. Už kdyby to Parmenidovo slovo CHRÉ LEGEIN TE NOEIN TÉON EMMENAI; ESTI GAR EINAI, MÉDEN D'ÚK ESTIN /fragm. 6/, "je nutné říkat a chápat, že jsoucno jest", znamenalo prostě jenom to, že bytí je něco nutného, už by to nebyla tautologie. Ale ono to znamená, jak jsme už viděli, něco mnohem víc, TO EMMENAI se na tom EON nikde nenajde, a přece je to charakterizuje, přece je to EMMENAI TÚ EONTOS. Dvě jakoby nerozlučné věci  na jedné straně EON, na druhé straně TO EINAI nebo EMMENAI nebo PELENAI, které k sobě nerozlučně patří a mezi kterými zároveň vládně základní a nepřekonatelný rozdíl, který se nedá vysvětlit z ničeho jsoucího, jednotlivého. Tam, kde přihlížíme jenom k jednotlivým věcem a jejich strukturám, vztahům atd., tam nemůžeme tuto základní otázku nejen zodpovědět, nýbrž ani položit. Proto kdekoliv Parmenidés řekne TO EON, má na mysli tuto dvojitost, tento základní předěl, na jedné straně všechno patří do celku, který je nějakým způsobem předložen, a na druhé straně je ten celek celkem obsahujícím tu jednotlivinu, jsoucno, které je v něm. Toto je potřebí mít ustavičně na mysli, tohle je ta nejhlubší dimenze, se kterou se u Parmenida setkáváme, tohle je filosofická otázka. A od Parmenidovy doby se dá lidské myslitelství z velké části, pokud je radikálním myslitelstvím, vřadit do pokusů vstoupit na tuto cestu Parmenidem neznačenou, na cestu toho a priori, které se týká toho EON EMMENAI, toho, že odkryté jsoucno, to jsoucno, které zde leží v celku všech ostatních odkrytostí, právě odkryto je, že je přítomno v celku oblasti, o níž je možné říci: jest. Pokusme se teď vstoupit a Parmenidem na tu cestu: Teď již zbývá jen o jedné cestě zpráva; že jest a při této cestě jsou velice četná znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také, že je jediné, celé a pevné i neukončené. Nebylo nikdy a nebude  jest nyní najednou celé, souvislé, jedno. Neb jaký pak pro ně chceš vyhledat původ? Jak pak o odkud by vzrostlo? Že z nejsoucího by bylo, nedovolím, bys říkal a myslil, vždyť říci a myslit nelze, že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí, aby, počavši z ničeho, dřív nebo později vzniklo? Tudíž musí buď veskrze být neb naprosto nebýt. Ani že z nejsoucího by jiného vzniknout cos mohlo, nesvolí důkazu síla, a proto bohyně práva neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo neb zašlo, nýbrž je drží a rozhodnutí teď záleží na tom: jest nebo není? Nuž takto již rozhodnuto, jak nutno: jednu pominout cestu, již nelze myslit ni vyřknout,  pravdivá není  a druhou pak za jsoucí uznat a správnou. Jak pak by jsoucí později bylo a jak by dřív vzniklo? Jestliže vzniklo, pak není a stejně, máli kdys býti. Tak tedy vznikání zhašeno jest a zapadl zánik. Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné, není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit, ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno. Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká. Jsoucí je bez pohnutí  jeť sevřeno mocnými pouty , bez počátku a bez ustání, neb vznik a též zánik daleko zahnány byly, je odvrhl pravdivý důkaz. Zůstává stejné a na stejném místě, o sobě samo leží a zůstává tam, neb mocná Nutnost je drží v poutech hranice, která je kolem dokola svírá, protože nesmí být bez konce; vždyť mu ničeho není třeba, a bez konce jsouc, by všeho potřebno bylo. Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nebude nikdy jiného nic mimo jsoucí, nebo Sudba je sevřela pouty, aby byly vždy celé a bez hnutí; proto vše bude pouhým jménem, co lidé si vytkli věříce pevně, že je to pravda: vznikat a zanikat, být a též nebýt, měniti svoje místo i barvu střídali jasnou. Nejzazší hranici majíc, je jsoucí se všech stran zcela ukončeno a hmotě se podobá okrouhlé koule; od středu všude je stejné a ani o málo větší, ani o málo menší zde nesmí být nežli onde. Není přec nejsoucího, jež snad by mu bránilo dospět k stejnosti, aniž je možno, by jsoucího zde bylo více, jinde zas méně, než jest, neb celé je neporušeno. Jeť sobě odevšak rovné a stejně k hranicím spěje. Zde já pro tebe končím již o pravdě hodnou vší víry řeč i myšlenku; odtud pak pouhé domněnky lidí smrtelných poznávej, vyslech a slov mých pořádek klamný! Dvoje podoby lidé se rozhodli pojmenovati  jednu z nich netřeba uznat, neb v tom se mýlili oni , protivná přiřkli jim těla a navzájem odlišné zcela dali jim znaky; z nich jedna je plamenný etheru oheň, mírný, velice lehký a s sebou veskrze stejný, ne však s podobou druhou. I tato prý o sobě trvá, protivná; temná noc je to, tělo husté a těžké. Tento řád světa celý ti vyložím, podobný pravdě, abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl. /Fragm. 8/ Tohle je výklad o těch SÉMATA TÚ EONTOS v překladu prof. Svobody;f překlad je příliš hladký, o tom jsme hovořili již dříve. Najednou tu máme takový výklad, který nás přivádí úplně z konceptu  TO EON, to jsoucno v rámci celkové odhalenosti se nám tu najednou prezentuje v takovém zvláštním světle, že opravdu nezbývá než přiznat, že takové odhalení je odhalením bohyně a že člověk to nedovede realizovat. SÉMATA TÚ EONTOS: v tom EON musíme vidět dvě stránky. TO EON znamená jednak odhalenost všeho odhaleného, příslušnost k celku [A2]všeho toho, co je zjevné, a zároveň z této příslušnosti a z její vnitřní povahy a podstaty má být ukázáno, jaká je vlastní vnitřní struktura toho, co jest, jednotlivých věcí, nebo lépe řečeno, jakému požadavku musí věci odpovídat, majíli být jsoucí, majíli být odhaleny, máli o nich platit smysluplná řeč, nemáli to být pouhé tápání, nýbrž na základě výslovně položené otázky metodicky vykroužená odpověď. Parmenidés tím, že mluví o znameních jsoucího, naznačuje, že jsoucí se nám může objevovat v těchto znacích, znameních, ale nikoliv samo o sobě, ne samo v plné své povaze: TA SÉMATA TÚ EONTOS jsou znaky na cestě. Následkem toho také to, co je nám tady pověděno, je jakoby kus jisté cesty. Je možné, že půjdemeli tou cestou dál a dál, objeví se nám ta SÉMATA v jiné souvislosti a dají nám jiné světlo. Prozatím nám je Parmenidés předkládá tak, jak je vidí, se vší tvrdostí těch konsekvencí. Na jedné straně je řeč a odhalenosti samotné, a přítomnosti ve svém celku, o přítomnosti, do které patří všechno, o čem můžeme říci, že to je. A z charakteru této přítomnosti se potom přiděluje jsoucímu, jehož přítomnost to je, jeho vlastní povaha jsoucího. Rozumíte té úloze? Na prvním místě se uvažuje nikoliv o jsoucnech, nýbrž o jejich bytí, pak ale se z tohoto jejich bytí vyvozuje, jaké jsou podmínky jejich jsoucnosti, smysluplného mluvení o jsoucích věcech. Abych vás příliš netrápil nějakými záhadnými výklady.  Ten jeho pokus je takový: zjevnost sama o sobě přece není nic, ta nemá vlastnosti věcí  z věcí na zjevnost nemohu usoudit; ale možná, že to jde obráceně, z charakterů zjevnosti usoudit na to, jaké musí věci ve své povaze být. Tohle je celý vztah mezi eleatismem, pythagoreismem a atomistikou. Parmenidés říká "být" znamená naprosté pozitivum, tzn. něco, co nezačíná, nekončí, pro bytí atributy začínat, končit, být rozdělen atd. nemají smysl, poněvadž bytí je právě ten celek. Ale také jednotlivé věci, říká potom atomistika, nemohou být jiné než takové, že nezačínají, nekončí, povaha věci samotných v sobě musí být taková, že vyhovují těmto požadavkům bytí  z tohoto důvodu jsou atomy věčné. To je obrat, který působí ontologické apriorní založení našeho pochopení TÚ EONTOS, pochopení toho, co jest. Z tohoto důvodu je Parmenidés ten myslitel, který na jedné straně stojí u počátku filosofické spekulace, ale na druhé straně také na začátku, chceteli, vědy. Poněvadž něco takového jako racionální fyzika ve svém prvním náčrtu  to je antická atomistika, tak zvaný mechanismus nazírání Démokritova a Leukippova. Ale mechanismus tohoto nazírání tkví ve skutečnosti v tom ontologickém založení našeho pochopení jsoucna. Něco takového jako říci: atomy trvají nezbytně od věčnosti do věčnosti, hmotný svět trvá od věčnosti do věčnosti  tuto myšlenku není s to nikdo pojmout, dokud nepřijde Parmenidés se svou myšlenkou: bytí nemůže vznikat a nemůže ani zanikat, k bytí jako takovému patří, že něco takového je ze zásadních důvodů nutno vyloučit. Parmenidés sám ovšem neprovádí svoji myšlenku tak, jako ji provádějí jeho následovníci, ale všichni jeho následovníci budují na této základní myšlence  že je nezbytný ontologický rozvrh jsoucího jako takového, který musí vycházet z té KRISIS logu  KRINAI DE LOGÓI POLYDÉRIN ELENCHON EX EMETHEN RHÉTHENTA /fragm. 7, dříve f. 1, ř. 3637/. A teď se podívejme na ta jednotlivé SÉMATA TÚ EONTOS: "zůstává slovo jediné cesty, totiž že bytí jest; na téhle cestě jsou velmi mnohé znamení, že totiž není vzniklé ani schopné zaniknout, celé, jednorozené, neotřesitelné a nekončící" /fragm. 8, ř. 14/. Všechny tato SÉMATA vyplývají z toho, že je kontrastováno jednotlivé jsoucno ve světě vůči tomu celku, kterému ty charaktery jsoucna ve světě jsou jaksi neadekvátní. Charaktery jsoucna ve světě jsou vzaty z toho, že ono je nějak uvnitř těch ostatních jevících se věcí, a to zvláštním způsobem, tak, že je jednou dříve, jednou později, že je v čase, vzniká, zaniká atd. Ale ten celek, v němž je něco takového možné, celek, v němž se něco takového přichází, ten sám přece tyhle charaktery nemá, v tom celku se teprve vyskytuje čas, vznik a zánik. To všechno tedy musíme škrtnout tenkrát, když charakterizujeme bytí jako takové, tzn. to, co působí, že všechny věci nějakým způsobem jsou zde, to, čeho mocí jsou věci už nějak před námi přítomny v jistém celku. Indikátorem toho, co nemohu převzít do charakteristiky samotného bytí, toho, co dělá přítomnost v její přítomnosti, je to, co by způsobilo, že tato přítomnost není přítomná. Kdybych něco takového koncipoval, musel bych pochopit nepřítomnost nepřítomného, musel bych pochopit nicotu nebytí, a to je cesta neschůdná. První skupina těch znamení celá souvisí s distancí vůči negativitě, která je obsažena v čase  tedy nevzniklo, nezajde, jediné nemá pauzy, nemá intervaly, tedy je celé, pevné a bez konce. Konec je zde myšlen zřejmě také ve vztahu k času  tzn. beze smrti. Tady je také vidět, jak je Parmenidova myšlenka bytí nezávislá na subjektu ve smyslu individuálního a konečného subjektu lidského. Bytí, přítomnost jako taková, přítomnost v tom celku, v němž je všechno teprve jako přítomné možné, je něco takového, v čem já a mnohá já se sice rovněž vyskytují, ale co samo naprosto přesahuje každé z těchto konečných center jasnosti. Další, ještě hlubší charakteristika je, že pro ně nemají smysl nitročasová určení jako teď, dříve, potom  nitročasová určení, která děje umísťují v časové linii tak, že jedno zaniká, druhé vzniká atd. Bytí není možno tímto způsobem charakterizovat, poněvadž bytí jakožto univerzální přítomnost není samo v této řadě, nýbrž tu linii možných přítomností vůbec otvírá, a v tomto smyslu ji rovněž transcenduje. Je řečeno: je nyní, najednou, celé  ale "nyní" je přece řada bodů, tedy to "nyní", které charakterizuje oblast bytí na rozdíl od oblasti jsoucích věcí, nemůže být "teď" té řady, to je jediné NYN, které toto vše obsahuje v nerozdílné jednotě. Možná, že říci o tomto NYN právě to slovo NYN, které charakterizuje nitročasově rozložené okamžiky, nám možná krásně ukáže charakter těch SÉMATA, proč to jsou SÉMATA, a nikoliv charaktery, proč to není nějaké POION TÚ EONTOS, nějaká kvalita, vlastnost. Proč je zde tedy užito slova NYN v nitrosvětském smyslu, v empirickém užití, které nám indikuje přítomnost přítomného teď, které je právě aktuální, nastává atd. Proč je toto slovo užito tam, kde běží o charakteristiku toho, co dává vůbec všecko přítomné a nepřítomné v užším smyslu slova? Přítomnost, o které mluvím při EON EMMENAI, v sobě obsahuje i to, co pro nahodile přítomné není, všechno to, co právě jest, co dává jakékoliv NYN, tato přítomnost je NYN, tato přítomnost je NYN v eminentním smyslu slova. Je to, chceteli, moderním výrazem časovost na rozdíl od času. V časovosti nejsou časové charaktery, takové jako v čase  to je samozřejmé. Je velice zajímavé vidět, že ačkoliv Parmenidés nehovoří o čase a ačkoliv čas pro něho není zřejmě žádnou význačnou kategorií, nad kterou by se zamýšlel a meditoval, přece jenom celá charakteristika těch SÉMATA TÚ EONTOS, těch náznaků, šifer bytí, se odráží od nitrosvětského času. Také to SÉMA, které spočívá v celosti, v tom takříkajíc zdraví, vychází z distance vůči časovému charakteru nitrosvětských věcí. Z těch nitrosvětských věcí, jak nám je zkušenost ASKOPON OMMA KAI ÉCHÉESAN AKUÉN ukazuje, není žádná skutečně zdravá, žádné jsoucno jak nám je ukazuje běžná zkušenost není zdravé, poněvadž každé opadá, každé už v rozvíjení se zavíjí, hyne. Kdežto zde právě před sebou máme něco jako dávající celek, něco, co otvírá celek, co je tedy svou podstatou celistvé, plné, ATREMES  neotřesitelné: není přece nic takového, co by jím mohlo otřást, co by je mohlo v jeho celkovosti rušit. Je výslovně řečeno, že mu nepatří takové charaktery jako minulost a budoucnost. Je něco jiného říci, že nevzniklo a nezanikne, a říci, že nemá minulost a budoucnost. Poněvadž minulost a budoucnost může mít také věc, která ustavičně trvá. Právě proto, že má charakter toho stálého NYN, nemůže mu patřit přítomnost a budoucnost, které jsou vždy orientovány k nitrosvětské přítomnosti. A na to je řečeno: ÚDE POT'ÉN ÚD'ESTAI, EPEI NYN ESTIN HOMÚ PAN, HEN, SYNECHES /fragm. 8, ř. 5/, "nikdy nebylo a nebude, jelikož celé je zároveň teď, jedno, souvislé." A teď přijde důvod: "Jakýpak rodokmen, jakýpak vznik bys pro něj hledal", přece nám kromě této cesty nezbývá než cesta naprosto nepřístupná, jedině na té by se dal hledat původ, ale tato cesta nám nedává nic, z ničeho nic nevzniká." Odkud a jakým způsobem by vyrůstalo? Že by vzniklo z MÉ EON, z nicoty, nedovolím ti ani mít před sebou ve zjevné podobě, ani v pozorné mysli přítomné, poněvadž právě MÉ EON není možno mít v podobné podobě na mysli." To EON je možno se pokusit náznakově myslet, ale realizovat se to nedá. "Jaká nutnost by přiměla jsoucí, aby vzniklo později či dříve, začínajíc od ničeho?" Zde máme před sebou cosi jako systematickou dedukci: Jak bylo ukázáno, "dříve a později", něco jako nitrosvětský vznik a zánik pro tuto oblast smysl. Tato část alternativy, že nemůže vznikat z ničeho, je tím odbyta; ale také ta část alternativy, by spočívala v tom, že by mohlo vznikat bytí z bytí. Také ta už je odbyta v tom, co bylo řečeno, poněvadž bytí je právě celek  jako celek obsahuje všecko. A následek toho může Parmenidés říci: TÓS GENESIS MEN APESBESTAI KAI APYSTOS OLETHROS /fragm. 8, ř. 21/, "pak tímto způsobem veškerý vznik je uhašen a zánik je něčím, co nemůže zakusit." A analogickým způsobem, touhle postupnou dedukcí, takovým postupným vymačkáváním jednoho krůčku po druhém směrem k názoru toho, co je běžně zapomenuto, co běžně je sice na jevě, ale tak, že je sice známo, ale ne poznáno, jde Parmenidés od jednoho SÉMA TÚ EONTOS k druhému. Běží mu o to. proniknout do této oblasti, která všecko činí známým, ale sama zůstává známá, do oblasti, která všecko zjevuje, ale sama chce být, výslovně chce být teprve prozkoumána, zjevena. To je smysl řeči bohyně. Ona vyzývá: hledej, teprve na této cestě najdeš pravdu. To, co je běžná odhalenost, to ještě není pravda v plném smyslu slova. Je to sice odkrytost těch věcí s kterými se setkáváš, ale aniž bys rozuměl oč běží: ty jsi postaven do celku, který je ti samozřejmý, ale který je přitom největším problémem. Tohle musíš pochopit. Do této oblasti toho, co všechno zjevuje, ale samo není zjevné, do té se snaží Parmenidés proniknout krůček za krůčkem. Viděli jsme jak začíná, od běžné lidské řeči o tom, jak věci vznikají a zanikají, a v kontrastu proti těmto nitročasovým charakterům jednotlivých konečných věcí, v protitahu vůči tomu, se snaží charakterizovat tu oblast celkovou, tu celkovou přítomnost a odhalenost; a pak zpátky z charakteru téhle oblasti učinit průmět do jsoucen jako takových, záběr na jejich charakter jsoucích, bytujících.